Další šichta pro mdlého mesiáše. Nostalgie sama o sobě nový Matrix neutáhne

ECHOPRIME

Další šichta pro mdlého mesiáše. Nostalgie sama o sobě nový Matrix neutáhne
Neo (Keanu Reeves) a Trinity (Carrie-Anne Mossová), dva hrdinové žijící v iluzi o vlastní všednosti. Foto: Verical Ent.
7
Týdeník

Ondřej Štindl

Jednou z oblíbených fint soudobého, ironií přesyceného dyškurzu je jakási preemptivní (sebe)kritika. Autor, dejme tomu, napíše něco přepjatě patetického, naváže na to ale konstatováním, že si je toho přepjatého patosu dobře vědom, třeba si z něj udělá i trochu legraci. Má se za to, že se tak neutralizuje, zbezvýznamní kritika toho přepjatého patosu a jiných podobným způsobem „ošetřených“ selhání a nedostatků. Jak může někdo autorovi vytýkat to, čeho si je sám dobře vědom a „odvážně“ to konstatuje? Nic jsi nepochopil, tupý kritiku! Ta obrana funguje docela spolehlivě, občas jí taky užívám, neměl bych. Není už na ní nic originálního a je navíc dost laciná.

Silně jsem si to uvědomil při sledování filmu Matrix: Resurrections, čtvrtého pokračování cyklu Matrix (možná by se v tomhle případě mělo mluvit spíš než o „čtyřce“ jako o tzv. rebootu, tedy pokusu o novou „jedničku“), který tuhle taktiku používá v obráceném sledu. Je to film, který o sobě v úvodu docela vtipně naznačuje, že je úplně zbytečný. A pak tu tezi o vlastní zbytečnosti potvrdí s nasazením a odhodláním hodnými lepší věci. Jeho obhájci jistě mohou tvrdit, že to je součást konceptu, že nový Matrix je „meta“ film. Existence záměru ale není automatickým stvrzením kvalit provedení díla, jeho opodstatněnosti. Aspoň by neměla být. Jinak bychom dospěli k dominanci náhražkového umění, závislého na vykladačích zvnějšku a jejich zvnějšku přikládaných měřítkách a interpretacích. Pro někoho taková představa může mít rysy uskutečněné utopie, nastolení rovnosti, kdy umělci i lidé o umění píšící budou žít v nenáročném systému vzájemné pomoci a těšit se z generálního pardonu pro amuzičnost a stupiditu. Zpátky k Matrixu.

První film té dnes už tetralogie, Matrix (1998), patří mezi nejdůležitější díla posledních desetiletí. Nemyslím tím nejlepší, přiznávám mu sice nějaké kvality, některé věci mě ale na něm dost iritují, to však není podstatné. Matrix je významný film. Zdaleka nejen proto, že ovlivnil vývoj kinematografie.

Celý text Ondřeje Štindla si můžete přečíst na EchoPrime nebo v tištěném Týdeníku ECHO. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.