1 komentář

Utonulé děti a duch doby

Utonutí dvou chlapců v jezeře Lhota počátkem srpna vyvolalo velkou a místy dost rozhořčenou debatu. Především poté, co Blesk a televize Prima přinesly svědectví z místa. Personál u jezera se podle nich choval k vietnamským rodičům přezíravě a laxně, kvůli tomu se pátrání po zmizelých dětech rozjelo opožděně. Jako motiv té údajné nedbalosti a neochoty byl identifikován rasismus, xenofobie. Objevily se značně pobouřené komentáře, z nichž některé rovnou označily údajné chování personálu za příčinu smrti dvou dětí. („U vchodu do areálu je prý nápis Vstup na vlastní nebezpečí. Možná že bychom pod něj měli připsat: kvůli lidské lhostejnosti, klidu na kšeft a xenofobnímu pohrdání, které tu zabíjely,“ napsala například známá levicová novinářka Apolena Rychlíková pro Alarm). Vbrzku se ale v médiích a na sociálních sítích ozvaly i opačné názory, za utonutí dětí jsou odpovědní především jejich rodiče – a tak dále a tak podobně.

Na serveru Respekt.cz je teď možné přečíst si skutečně důkladnou reportáž Ivany Svobodové. Vyplývá z ní, že toho hodně bylo jinak, než zveřejněná svědectví naznačovala. K žádnému zbytečnému prodlení velice pravděpodobně vůbec nedošlo, podobně další tvrzení, která ve výpovědích zazněla, jsou velice sporná – často se zakládala na informacích z doslechu. Chronologie dění, jak si ho svědkyně pamatovaly, se ukázala pomýlená.

Rovněž představa nedbalých rodičů, kteří pustí potomky do vody a nedohlédnou na ně, byla nesmyslná –chlapci se ztratili ve chvíli, kdy s otcem jednoho z nich na rušném místě stáli ve frontě na zmrzlinu (proto také pátrání probíhalo nejdřív na souši). V rekonstrukci Ivany Svobodové tak událost působí jako sled náhod se strašně smutným výsledkem. A všechny ty kategorické soudy, jež během několika dní zaznívaly, jako předčasné a založené na neznalosti konkrétních okolností. 

Vypovídá to dost a nelichotivě o stavu zdejší veřejné debaty a také možnostech médií. Věřím, že všechny ty komentáře byly sepsány jaksi v dobré víře. Jejich autoři si byli jisti tím, že události se seběhly tak, jak svědkyně popisovaly. Dokonce věřím i tomu, že ony svědkyně na mikrofon popisovaly, o čem byly přesvědčeny, že se stalo. Jenomže očitá svědectví jsou dost nespolehlivá. Když dojde k nějaké vzrušené události, ledacos se člověku v hlavě pomotá – viděné, na půl ucha slyšené se může proměnit v iluzi přímé zkušenosti. Pokaždé když se někde ve větším začnou „dít dějiny“, je zpravodajství plné fám a dohadů, které ti, kdo je šíří, považují za nezpochybnitelná fakta. Přece to viděli. Jenomže neviděli. Sami to třeba ani nevědí. Plus minus reálný obraz vznikne až pečlivým porovnáváním různých výpovědí a dalším ověřováním stavu na místě. Chce to čas – jistě banální postřeh. Ten ale média (nejen) v Česku nemají. Vyjet na místo, něco tam natočit, vrátit se do redakce a zpracovat to do textu nebo obrazové reportáže, jinak se to v daných podmínkách stihnout nedá – vysílat reportáž o podobné události, jako byla ta u jezera Lhota, třeba dva tři dny poté, co se odehrála, pro komerční televizi nemá význam.

Výpovědi zveřejněné Bleskem a Primou ovšem v publiku silně zarezonovaly. Aby taky ne, šlo přece o životy dětí a údajnou lhostejnost k nim, to se dotkne skoro každého. Pro část publicistů navíc zveřejněná verze byla v dokonalém souladu s jejich představou o zdejší společnosti jako promořené xenofobií. Když události (zdánlivě) potvrdí, že jsem měl zase pravdu, komentuje se to skoro samo a o to zaujatěji. Podobně rychlopalné byly i odsudky rodičů utopených chlapců. Zároveň se ale nestalo nic v zásadě neobvyklého – už to tak dnes prostě chodí. Je potřeba zaujmout silný názor v době, kdy komentovaná událost je ještě čerstvá, protože zanedlouho nebude nikoho zajímat a v debatách se bude jiskřit zas kolem něčeho jiného. Velmi smutné je, že tentokrát neopodstatněné soudy nepadaly na hlavy veřejně činných lidí, od nichž se dá čekat nějaká odolnost, ale na lidi tak či onak zasažené strašnou událostí, kterým byla na základě nedostatečných informací připisována vina na ní. Ve světle reportáže Ivany Svobodové to vypadá, že po smrti dětí u jezera Lhota hodně lidí, pisatelů z profese i amatérů promeškalo skvělou šanci být zticha – nechci se na ně vytahovat, nebyl jsem mezi nimi jen díky shodě náhod. Chtělo by se věřit, že si z toho všichni vezmeme poučení propříště, ale obávám se, že duch doby je v tomhle ohledu daleko silnější.  

Z nového čísla Manželství pro všechny bude zlom, hlavně v přístupu homosexuálních rodin k dětem

Echo týdne: Nevěřte vypravěči, věřte příběhu ● Komentář: Trik s důchody a nemocenskou ● Svět: Karavana a volby do Kongresu ●  Kauza: Nová bojová vozidla pěchoty ● Historie: Truchlivá noc ocelového legionáře

Lidi uvázli v grandiózních prasárnách Nezvládnuté dluhy jsou těžká nemoc. Začínají se konečně řešit?
Jak rodinné podnikání předat? SPECIÁL: Rodinné firmy

/
komentátor

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.