Proč se Češi zase propadli

Za všechno mohou stavební úřady. Zhruba takové poučení si odnesla veřejnost z publikace Doing Business 2020 od Světové banky, v níž se Česko oproti předchozím letům opět propadlo. Ještě podle tři roky staré studie Doing Business 2017 byli Češi v kvalitě podnikatelského prostředí na světě sedmadvacátí, letos už jim patří 41. příčka. Samozřejmě otázka zní, jestli tento propad zvládlo pár stovek úředníků na magistrátech. Přesnější by bylo říci, že skutečným viníkem je úpadek veřejné správy v posledních letech a neschopnost vlády s tím cokoli dělat.

Studie Světové banky má vypovídací hodnotu v tom, že poměrně přesně definuje, čím se zabývá. Třeba je jasné, že při popisu podnikatelského prostředí v roce 2020 shrnuje vliv zákonů, které začaly platit do první polovinu roku 2019. Týká se deseti oblastí, kam vedle délky stavebního řízení patří i byrokracie při založení firmy, dostupnost elektřiny, daňové podmínky, zahraniční obchod atd. Česko si za tři roky pohoršilo o čtrnáct míst a určitou vinu opravdu nese proces povolování staveb. Jeho úroveň se propadla na 157. místo na světě, tedy o 27 míst, i když se v praxi nic nezměnilo, například stavitel potřebuje stále stejné množství potvrzení a proces trvá pořád 246 dní. Pád v žebříčku byl způsoben tím, že ostatní se snažili něco vylepšit. I Češi ostatně přijali za minulé sněmovny rozsáhlou novelu stavebního zákona, jenže jak tvrdí Světová banka, její efekt byl nulový.

Šli jsme ovšem dolů v pěti z deseti sledovaných parametrů, kromě stavebního řízení jsme horší při zakládání firem, kde jsme za tři roky zažili pád o 53 míst v žebříčku, v dostupnosti úvěrů, ochraně minoritních akcionářů a vymáhání smluv. Naopak jsme se posunuli nahoru v efektivitě insolvenčních řízení. Tato bilance říká jednu podstatnou věc: že vlády v poslední době nedělají nic, aspoň co se týče kvality podnikatelského prostředí. Pryč jsou časy, kdy nás Světová banka dávala za příklad v elektronizaci daňového systému, která proběhla v letech 2006–2013. Nestalo se nic od roku 2015, kdy vláda Bohuslava Sobotky a zvláště ministr financí Andrej Babiš zastavili trend, který země nastoupila v období pravicových vlád a jenž se ještě prohloubil v časech krize, kdy bylo nutné těžce zkoušeným podnikatelům podat pomocnou ruku. Dost pravděpodobně se všechno zlomilo Babišovým experimentem s kontrolním hlášením a EET, které nic nezlepšily, pouze zničily mezi podnikateli očekávání, že od státní správy také může přijít něco dobrého.

Národem důchodců

Není třeba brát vážně Babišovy tirády o tom, že Česko je pro podnikání nejlepší zemí na světě, jak třeba v uplynulém týdnu prohlásil na konferenci pořádané Financial Times. Na druhou stranu ale není možné tvrdit, že za všechno může právě on. Podobný trend při kultivaci podnikatelského prostředí zažívají i další členské státy EU na východě Evropy. Podle Světové banky mělo po roce 2010 nejefektivnější podnikatelské reformy z těchto zemí právě Česko, ovšem stejný vzestup zaznamenali i Poláci, Slováci, Rumuni, Bulhaři a Chorvati, tedy národy, které na tom byly srovnatelně špatně, případně jen o málo lépe a které byly také ke změnám donuceny tlakem mezinárodních institucí typu Světové banky a nepříznivou ekonomickou situací. Ovšem ve všech těchto zemích dochází v prvních letech po návratu prosperity k přerušení reforem, a tím k pádu na žebříčku Světové banky.

V tom smyslu nejsou vlády Bohuslava Sobotky a Andreje Babiše ničím výjimečným, nýbrž projevem určitých společenských zvyklostí, které si mohly osvojit v časech socialismu či kdykoli dříve. Jsme mistry v umění přežívat za všech okolností, a proto ani není třeba se o nic snažit, protože vždycky platí pravidlo „nějak bylo, nějak bude“. K práci nás může někdo donutit, pokud ale nikdo takový v dohledu není, pak práci spíše předstíráme. Svým způsobem se chováme, jako kdyby nastaly zlaté časy komunismu, kde si každý bere podle vlastních potřeb, případně jako národ důchodců, kteří si své už odpracovali.