Něco na těch prsou je

Muži mezi sebou vedou různé hovory, v nichž nejednou padne leccos zajímavého, o čem by nemluvili třeba na veřejnosti nebo neřekli do sdělovacích prostředků, tedy do médií, i když se v nich často třeba živí. Tak třeba není obvyklé a ani rozumné, aby zveřejňovali svůj názor na ňadra a věci s nimi spojené, třeba na kojení, tím spíše před publikem. Je to, jak napsal minulý týden kolega Ondřej Štindl, minové pole, a člověk, muž naší kultury, musí být trochu sebevrah nebo masochista, aby na něj vstoupil, natož aby po něm začal pobíhat, to se z něho pak rychle stane zajíc v honební sezoně. Já se tu v něj se všemi možnými následky proměním.

Poslední zbytky patriarchální kultury západu berou rychle za své a dnes by možná měl s kojící guerillou problém i miloučký pediatr, profesor Josef Švejcar, který ve stáří říkal, že neumře, dokud nenaučí české ženy znovu správně kojit. A profesor Švejcar zdůrazňoval pro kojení, které samozřejmě velmi prosazoval, klid, bezpečí a laskavou pohodu, která by měla být kojící matce, tomu nejkrásnějšímu, čím se lidstvo projevuje, všemi dopřána. Vždyť se podívejte na ty něžné obrazy kojících madon. Ten klid, ta láska, ta něžnost. Ta soustředěnost a soukromí.

Shit! Zase nějaké maskulinní klišé! Co nás budeš, ty dědku, učit kojit?!, osopila by se na něj dnes možná aktivistická kojička. My přece víme, co je kojení a k čemu to je. Je to ta nejpřirozenější věc na světě, má se proto dělat všude a za všech okolností a nikomu do toho nic není. Dělat z toho posvátný obrázek můžou jen chlapi, kteří si nás chtějí zase přivlastnit a ovládnout, přizpůsobit do svých bigotně lascivních fantazií.

Celý text si můžete přečíst ve speciálu Best of Echo 2019. Koupit si jej můžete zde.