Vážená paní Zdenko, Honzo, Pavle, Vážení pozůstalí, Milý Luboši

Vážená paní Zdenko, Honzo, Pavle,

Vážení pozůstalí,

Milý Luboši,

řeknu to hned na začátku. Narovinu a napřímo Tobě, tak, jak jsi vždycky mluvil Ty k nám. Budeš nám tu fakt chybět! Na českém hřišti neznám náhradníka, který by tě vystřídal.

U nás v Česku, kde patří k národní výbavě rozšířená schopnost kličkovat, taktizovat, relativizovat a všechno nějak okecat, jsi patřil k těm výjimečným osobnostem, které jdou do všeho zpříma. Nebral sis servítky, mluvil jsi precizně, ostře a rovně. Když jsi s něčím nesouhlasil nebo se Ti něco nelíbilo, dal jsi to najevo energicky a hned. Naposledy nedávno, když jsi odmítl přijmout státní ocenění, protože nabídku Ti učinil – jak jsi doslova uvedl – člověk „nečestný a nemužný“.

Byl jsi něco jako semafor, který neměl místo pro oranžovou. Buď hlásal jeď, anebo stůj. V konfrontaci se zbabělci, grázly nebo vyčůránky to byl postoj potřebný a důležitý. V roce 1968, pak v disentu a Chartě, kterou jsi spoluzakládal, i po roce 1989 v politice a diplomacii, které jsi spoluvytvářel.

Politici, vojáci i diplomaté na Tebe vzpomínají jako na muže, který měl jasný názor, byl slyšet a udával směr. Když jsi vstoupil do domu, bylo Tě všude plno. Jak kdysi napsal Tvůj milovaný spisovatel Czeslaw Milosz: „V místnosti, kde všichni lidé jen spiklenecky mlčí, zní pravdivé slovo jako výstřel z pistole.“

Milý Luboši,

Jsem nesmírně rád, že mi osud přál s Tebou spolupracovat. Svým charakterem, intelektem i jednáním jsi okouzloval. Mě i mnoho lidí v této místnosti. Svou akčností jsi mnoho z nás povzbuzoval k činu. Děkujeme Ti za to.

Poprvé jsi nás mladší inspiroval v disentu. Samizdatový Kritický sborník, který jsi vydával s Janem Lopatkou, Josefem Vohryzkem a Petrem Fideliem, byl skutečným měřítkem a vzorem – k následování i rozvíjení. Tady začínala naše cesta k Listopadu. Děkujeme Ti.

Když jsi po revoluci následoval svého věrného kamaráda Jirku Dienstbiera na Ministerstvo zahraničí, vídali jsme se opravdu často. Chtěl jsi do Polska, ale dostal jsi na starosti jednání s Rusy. Právem. Tvůj zásadní přínos pro rychlý odchod okupačních vojsk je dodnes nedoceněný. Znal jsi ruský jazyk i ruskou náturu, byl jsi tvrdý jako žula a Rusové na to slyšeli. Tady se obnovila naše suverenita a nezávislost. Děkujeme Ti.

Když v létě 1990 diktátor a agresor Saddám Husajn přepadl Kuvajt, Václav Havel i my kolem něj jsme to nechtěli nechat být. Prosazovali jsme československou účast v mezinárodní koalici i první nasazení našich vojáků v zahraničí. Chyběl nám ovšem velitel. A byl jsi to právě Ty, kdo nastoupil do služby jako první civilní ministr obrany po revoluci a mezi vojáky udělal pořádek. Právě tady se otevírala naše cesta na Západ. Děkujeme Ti.

Ale i mnohem později, když jsem se stal ministrem obrany já, jsem Tě rád požádal, abys mně už v seniorském věku radil v nelehkých časech hospodářské krize. Dělal jsi to se stejným zaujetím jako cokoliv předtím. Nebál ses nikoho. Ani Putina, ani protivníků tady doma. Byl jsi správný patriot, který nenáviděl nacionalisty a antisemity. Nacisté Ti zabili tátu, komunisté Tě vyhazovali z práce. Zocelilo Tě to.

Vážení pozůstalí,

Naposledy jsem s Lubošem mluvil telefonem týden před smrtí. Přestože dobře věděl, že mu tady na zemi zbývá jen pár dnů, mluvil jako vždy jasně a přesvědčivě. Nebrečel ani nenaříkal, co ho bolí. Mluvil půl hodiny o zemi, v níž žijeme a co v ní máme dělat, aby bylo opravdu líp. Tak se čiňme, ať ho nezradíme!

On má nebe jisté. Čest jeho památce.