Melodie jsem naštěstí nikdy nezapomněl, říká Václav Neckář

VÁCLAV A JAN NECKÁŘOVI

Melodie jsem naštěstí nikdy nezapomněl, říká Václav Neckář
Václav Neckář si přesně pamatuje, co dělal ten který den před padesáti lety, ale při některých otázkách najednou hledá slova, i ta nejzákladnější. V tu chvíli mu pomůže Jan; bratři jsou spojeni poutem pokrevním i uměleckým a tvoří dvojici, která dojímá svou oddaností a věrností. Foto: Jan Zatorsky
2
Týdeník

Jiří Peňás

Přání se mají plnit o Vánocích a moje přání od dětských a pubertálních let bylo udělat rozhovor s Václavem Neckářem. Z trojice klasiků „zlaté éry“ středního proudu české pop-music, tedy Gott, Matuška, Neckář, byl Neckář jediný rocker. Na jeho koncertech bylo nejvíc dýmů a světel a muzikanti z jeho kapely Bacily měli nejdelší vlasy: jeden z nich, Ota Petřina, delší, než měli kdy Plastici… Desky jako Tomu, kdo nás má rád, Planetárium nebo Písně, příběhy a balady patří k tomu nejlepšímu, co se v 70. a 80. letech natočilo a vyšlo.

Zároveň to byl člověk své doby, která ho poznamenala a která s ním manipulovala: před pár lety se objevilo obvinění ze spolupráce s StB, které při kritičtějším pohledu jeví známky značné nicotnosti, takže probíráno nebude ani v tomto rozhovoru. Osud Václava Neckáře navštívil ostatně v podobě zákeřné rány mrtvice v roce 2002. Pozoruhodně si zahrál s jeho mozkem, takže Václav si přesně pamatuje, co dělal ten který den před padesáti lety, ale při některých otázkách najednou hledá slova, i ta nejzákladnější. V tu chvíli mu pomůže Jan; bratři jsou spojeni poutem pokrevním i uměleckým a tvoří dvojici, která dojímá svou oddaností a věrností.

Pane Václave, přinesl vám život víc radosti, nebo trápení?

Václav (po dlouhém váhání): Jak kdy…

A kdy jste byl nejšťastnější?

Václav: Asi když jsem se dostal z té mozkové příhody.

Co vám tehdy nejvíc pomohlo?

Václav: Já si nedovedu představit, že bych nemohl jít na jeviště a dělat to, co dělám celej život…

Jan: Vašku, otázka byla: Co ti nejvíc pomohlo? Já myslím, že Vašek chce říct, že nejvíc mu pomohla potřeba dělat to, co dělal celý život. Protože vlastně nic jiného neumíme…

Václav: Já jsem měl štěstí, že moje praktická paní doktorka Pochová našla správnou logopedku, paní doktorku Marcelu Michaličkovou, a ta našla správný systém, jak můžu dát dohromady celou větu, protože já jsem zapomněl mluvit. To jsem se musel zase naučit. Bohužel skoro všechny texty jsou pryč. Teď si pamatuju asi patnáct písní. Balady jako Kdo vchází do tvých snů, má lásko, která má sedm minut, to je pryč. To jsem dělal v češtině, němčině, angličtině, ruštině, to je všechno pryč. I lidový písničky byly pryč. Včetně hymny. Ani hymnu jsem si nepamatoval.

Jan: Naštěstí melodie nezapomněl… Včetně melodie hymny.

Václav: To jo, melodie jsem nezapomněl. A taky jsem se musel naučit znovu číst. Ale to šlo líp než mluvit. A naštěstí ještě vidím, tak se můžu dívat do čtecího zařízení. Bez toho to nejde.

Jan: My se na to díváme během koncertu taky. Já na to ale bez brejlí nevidím. Vašek je nepotřebuje.

Mít čtečku není žádná ostuda. To už pomalu není politik, aby ji neměl. A navíc vaše texty nebyly nijak jednoduché. Myslím, že jste na ně měl vyšší nároky, než bylo v pop-music zvykem.

Václav: No to ano. Ale moji nejlepší textaři umřeli. Zdeněk Rytíř (1944–2013), Honza Schneider (1934–2014), Láďa Kantor (1945–2015)… Eda Krečmar a Michael Prostějovský žijí. Teď nám udělali pěkné texty. Jeníček Fischer, to je syn Iva Fischera (1924–1990,mj. autor textů k Šíleně smutné princezně), nebo Vašek Kopta, to je zase syn Pavla Kopty (1930–1988, „dvorní textař“ Hany Hegerové). Když jsem v roce 1962 přišel do divadla v Mostě, tak si mě tam vzal ředitel Luboš Poživil (1927–2020), který tam měl herecké studio, a dělali jsme tam večeře…, ne, večery poezie. Tam se recitoval Allen Ginsberg, Gregory Corso a další… Byl tam Lojza Švehlík, Standa Oubram, Regina Razovová, Jirka Klepl… Potkal jsem tam Hanzlíka, toho básníka…

Josefa Hanzlíka… Ten byl v šedesátých letech velmi populární. Skoro jako Václav Hrabě.

Václav: Ano, toho jsem taky poznal. Taky jsme ho recitovali.

Jan: Na desce Podej mi ruku… jsem zhudebnil Hrabětovu Báseň skoro na rozloučenou. Ta deska vyšla v roce 1979 a tehdy se Hrabě moc nevydával. (Výbor Blues v modré a bílé vyšel v roce 1977 – pozn. red.)

Takže by se dalo říct, že Václav Neckář byl takový tajný šansoniér…

Václav: Taky moje první písnička, kterou mi napsal Honza Schneider s Bobanem Ondráčkem, se jmenovala Jen tak, to byl vlastně šanson. Nahrávali jsme ji ve studiu v Plzni, to bylo v roce 1964. Tam se měnila tempa a bylo to hodně jako francouzský šanson. Ale pak jsme dělali taky anglický věci, od Leonarda Cohena nebo Petera Sarstedta nebo Boba Dylana. To hodně vybíral Zdeněk Rytíř, vždycky to bylo v tom duchu jako originál, na to Zdeněk dbal, on to vlastně přebásňoval. Ale toho Sarstedta jsem mu přivezl já. To bylo v roce 1968, koupil jsem ten singl v Cannes, když jsme tam byli s Golden Kids, ale Zdeněk text Kdo vchází do tvých snů dodal až asi po čtyřech letech.

Celý rozhovor s Václavem Neckářem přináší speciál 30 rozhovorů. Koupit si jej můžete zde.