„Čekají nás dopady.“ Na „vybombené“ koronavirové umění není proč se těšit

„Čekají nás dopady.“ Na „vybombené“ koronavirové umění není proč se těšit
Mám pocit, že dělám nějak abstraktnější věci než dřív, říká Josef Bolf. Foto: Jan Zatorsky
Týdeník

Ondřej Štindl

Pandemická doba má být časem velké změny, měla přinést ojedinělou historickou zkušenost, otřást do základů světem, rozdělit čas na předtím a potom. Události tohoto typu se většinou také nějak projeví v umění, stávají se tématem či kulisou románů a filmů, jejich vliv se projeví ve výtvarném umění. Vstupují do představivosti lidí, proměňují ji. O umění se v posledních měsících psalo především jako o omezené oblasti lidského života – o zavřených divadlech a galeriích, o strádajících tvůrcích, kteří přišli o možnosti příjmů. Předznamenává ale současná situace také příchod „koronavirového umění“? Promítne se do toho, co lidé tvoří, co si představují? Redaktor Týdeníku Echo a příležitostný literát o tom mluvil s básníkem, prozaikem a překladatelem Petrem Borkovcem, malířem Josefem Bolfem a dokumentaristou Tomášem Bojarem.

Zažili jste situaci, viděli jste nějaký výjev, který pro vás znamenal nějaké zkratkovité vyjádření toho, v čem žijeme, přinesl vám prožitek toho, že svět se změnil a vy teď vidíte jeho novou podobu zhuštěnou do jednoho obrazu, který je i pro vás nějak inspirativní? Pro mě to byl třeba moment z loňského podzimu, přišlo mi to jako záběr z nějakého tísnivého katastrofického filmu. Šel jsem pozdě večer po ulici, nikde nikdo, jenom po straně zaparkovaná sanitka se zapnutými světly, ani kolem ní se nikdo nepohyboval, stála tam tiše pod korunou stromu, díval jsem se na ni a v tu chvíli kolem mě tiše projela druhá sanitka a zastavila o pár vchodů dál.

Bojar: Asi pro všechny Pražany byl zásadní ten pohled na prázdné město. Před rokem, těsně předtím, než začal úplný lockdown, jsem natáčel skupinu mediků, kteří ve volném čase ošetřovali bezdomovce, když už jsme natáčení skončili, občas jsem s nimi v těch dalších týdnech chodil po městě, pomáhal jim, stříhal obvazy a podobně. Vracíval jsem se domů pěšky přes Staré Město, Karlův most a Petřín, jednou jsem cestou dlouho nepotkal vůbec nikoho, působilo to jako dokonalá dystopie. Až na Petříně jsem uviděl bezdomovce, seděl tam na lavičce a začal na mě mluvit anglicky. Požádal mě, abych mu došel do Žabky koupit kafe, koblihy, vodku a deník Guardian. Kafe a koblihy jsem mu donesl, vodku jsem mu nekoupil a Guardian v Žabce neměli. Tou zvláštní angličtinou mě dost nevybíravě seřval za to, že jsem objednávku nenaplnil celou. Šel jsem pak dál po tom pustém Petříně a celá ta situace ve mně zvláštně rezonovala.

To je trošičku jako situace z působivého dokumentu Wernera Herzoga La Soufrière ze sedmdesátých let. Natočil ho na malém ostrově v Karibiku, odkud byli evakuováni všichni obyvatelé, protože se tam čekal výbuch sopky, který měl na ostrově zničit všechno živé. Herzog tam taky natáčel poetické a trochu dystopické obrazy opuštěného městečka a pak tam narazil na jednoho místního excentrika, který se evakuovat nenechal, tak se ve filmu v těch apokalyptických kulisách chvilku vykecávají.

Bolf: Pro mě to taky byl zážitek prázdného města. Nejdřív jsem z toho všeho měl trochu legraci, pak jsem se ale jednou večer vracel z ateliéru přes Staré Město a vůbec nikoho jsem neviděl, ani na Karlově mostě nikdo nebyl. Zasáhlo mě to a taky nějak vrátilo do dospívání za komunistů, chodil jsem tehdy na Malou Stranu na střední školu a mám z těch časů silnou vzpomínku na vylidněné ulice, nikdy ale nebyly tak prázdné jako před rokem.

Motiv opuštěných ulic se na vašich obrazech taky často opakuje.

Bolf: Jo, jo (smích). Taky jsem maloval hodně lidí v maskách, někdy podobných respirátorům, jaké dnes nosíme. Samozřejmě je tam nějaká povrchní podobnost. Jenomže já jsem si vždycky představoval, že se za těmi maskami lidé schovávají, něco před ostatními skrývají, ale v době lockdownu má člověk tím, že si zakryje ústa, druhé lidi především chránit.

Borkovec: Několikrát se mi stalo, že text, který jsem měl rozepsaný nebo rozmyšlený před lockdownem, jsem ani nemusel moc upravovat, aby odpovídal i té nové situaci. Pro jeden časopis jsem třeba psal o jedné pláži v Itálii, kam můžou lidi se psy. Divoká, málo navštěvovaná pláž. Objevila se tam ale velká skupina mladých lidí a jejich psi to tam strašně znečistili, Italové na tohle jsou hodně hákliví. A na tu pláž se přestalo chodit úplně. Snažil jsem se to místo popsat, napsat pocit z té opuštěné pláže. A najednou jenom stačilo dodat, že je opuštěná, protože je uzavřená. Není nutné příliš tlačit. Nová situace v některých případech podtrhla staré potíže a úzkosti. Obraz, který mi uvázl v paměti z poslední doby, je situace čekání na očkování, týká se mé matky. Má v bytě dva balkony a vídám ji přecházet z jednoho na druhý a mluvit se sousedy na jejich balkonech. Skončí jeden takový hlasitý, ze srdce vedený hovor, jde zpátky do bytu, zavře za sebou dveře a řekne: „Tý se to mluví, ta už to má za sebou! To se to žvaní, když člověk nečeká.“ A za chvíli se stejná situace opakuje s poněkud tvrdšími výrazy.

Celý Salon Týdeníku ECHO si přečtěte na ECHOPRIME nebo v tištěném Týdeníku ECHO. Objednat si jej můžete zde.

Foto: echo