Písně k letním tripům. Šest nových desek, které stojí za to

ECHOPRIME

Písně k letním tripům. Šest nových desek, které stojí za to
Cory Hanson. Foto: Drag City
Týdeník

Ondřej Štindl

Truismus na úvod: žijeme v éře nadbytku hudby. Posloucháme ji i na místech, kde bychom o to třeba ani nestáli (viz mj. dlouholeté boje proti hudebním rádiím v hospodách). A ve chvílích, kdy o ni stojíme, jí máme v dosahu několika málo kliků tolik, že člověk často skončí u věcí, které slyšel tisíckrát, případně se nechá vést počítačovým algoritmem. Jenomže počítačové algoritmy to s námi nemyslí dobře, to je třeba mít na paměti. Naštěstí pro čtenáře Týdeníku Echo jim jejich oblíbené periodikum podává pomocnou ruku a nabízí výběr čerstvě vydaných desek, jež ocení třeba i posluchač, který na tomhle starém světě není vysloveně čerstvě přítomný. Ondřej Štindl se tu nechal vést pouze a výhradně vlastním vkusem.

Cory Hanson: Pale Horse Rider

Kalifornský hudebník Cory Hanson je součástí trendu tzv. neopsychedelie, kapel a sólistů, kteří nějakým způsobem navazují na tvorbu klasických „pod vlivem“ působících skupin na škále od drsných a ulítlých Thirteenth Floor Elevators po Beach Boys v jejich pozdním období. Hraje v několika kapelách a – jak se občas říká – projektech, nejzajímavější z nich je asi skupina Wand. Obeznámenost s jeho tvorbou ale posluchače nepřipraví na setkání s jeho druhou sólovou deskou, která je přímočaře, bezostyšně a velice krásná. Pozoruhodným způsobem se na ní pere Hansonova image a zvuk jeho hudby. Značně ujetě působící třicátník sám sebe na promofotkách instaluje s narůžovo nabarvenou tváří a v podivném obleku do dramatických pouštních scenerií, na textech jeho skladeb i doprovázejícím „vizuálu“ je toho hodně zneklidňujícím způsobem dětinského. Působí občas jako fragmenty nějakého tripu, jasně barevného a zároveň v každém okamžiku hrozícího překlopit se do tmy. Sama Hansonova hudba ale takovou ambivalenci nenese. Je tiše epická a zvukově bohatá, přímočaře emocionální – nikoli prvoplánové „krasosmutnění“, ale cosi směřujícího víc do hloubky. Osamělý mladý muž pod planoucím sluncem. Závěrečné dvě skladby, Another Song from the Centre of the EarthPigs, znějí jako opus magnum nějakého ztraceného kluka, zvolna se přelévají mezi mohutností a tichem, zatímco nad nimi poletuje Hansonův křehký hlas. Byl jsem ohromen, když jsem je slyšel poprvé. Ještě pořád jsem.

Rose City Band: Earth Trip

Kdyby The Velvet Underground žili v lese, zněli by podobně jako Rose City Band. Navzdory slovu Band v názvu to není kapela v tradičním slova smyslu. Prakticky všechny party na albech Rose City Band nahrává jeden člověk – Ripley Johnson. Posledních několik let žije v městečku Rose City ve státě Oregon – geneze názvu je zřejmá a nepřekvapivá...

Celý text Ondřeje Štindla si můžete přečíst na EchoPrime. Nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Předplatit si jej můžete zde.

Foto: Týdeník Echo