Polévka ze střední Evropy v Sárváru

Chce-li český padesátník spatřit svou blízkou budoucnost, nechť vyrazí do maďarských termálních lázní. Nechce-li ji spatřit, neboť se jí trochu děsí, ať tam raději nejezdí! Nebyl to můj prvotní cíl, ale Bük a Sárvár a jejich fürdó, tedy lázně či prostě koupaliště, stály na cestě tripu po západní Hungárii, takže jsem neodolal. Pro člověka s rozvinutou aquafilií, potřebou namočit se co nejčastěji do vody, je to svým způsobem rajská destinace. Svůdná výhoda takového namáčení je, že voda je tam teplá, asi jako když si natočíte vanu, a další, že podobně jako ve vaně se tam nepočítá s žádným zvláštním pohybem. Jen se člověk prostě dostaví do vody, v níž pak podoben mroži setrvá, dokud ho to nepřestane bavit.

Tyto vody, tryskající z podzemních pramenů místo původně hledané ropy, se staly díky blízkosti a nepochybně i cenové láci eldorádem českých (a možná ještě víc moravskoslezských) penzistů. Sice jsem věděl, že se tam hromadně jezdí, ale početnost krajanů mě i tak překvapila. Už informace na nádraží a pak, jak jsem si všiml, i na cedulích v hotelích, ba i jídelní lístky v restauracích ve městě byly v češtině, čehož jsem využil, takže jen díky tomu vím, že to nejtučnější jídlo mé cesty byl smažený sumeček s noky se špekem ve smetanové omáčce. Hotový kalorický zabiják, díky němuž jsem se nemohl skoro hodinu pohnout. 

Přesto jsem pak, ponořen po krk do termálních vod, prováděl rafinovaný soukromý průzkum. Spočíval v tom, že jsem se vždy nenápadně přiblížil ke skupince vykukujících hlav a čekal, jak promluví. V šedesáti až sedmdesáti procentech promluvili našimi zemskými jazyky a já fragmentárně vyslechl i o čem. Převažovaly hovory o tom, co včera jedli a co budou jíst dneska a jak se na to těší. Druhým tématem hovoru bylo, kde už byli a kam pojedou příště. Nezaslechl jsem jediný náznak hovoru o politice nebo o Gretě Thunbergové či jiných věcech, kterými žije moje sociální vrstva. Z toho bylo možné vysoudit, že svět je v pořádku, přestože směřuje ke svému konci, čehož si tito lidé naštěstí vůbec nevšímají. 

Hlavy promlouvající česky se mísily s hlavami, které používaly k dorozumění maďarštinu a němčinu (rakouského typu), případně slovenštinu. Namáčela se tu tedy skoro kompletní habsburská monarchie, jež tu měla svůj geografický střed. Ty hlavy mezi sebou sice nekomunikovaly a navzájem by si nerozuměly (v případě maďarštiny ani slovo), ale v teplé vodě se pokojně a smířlivě louhovala jejich letitá těla jako v nějaké středoevropské polévce. V rámci antropologických výzkumů jsem se pak snažil nalézt rozdíly mezi jednotlivými hlavami. Byly menší, než by zastánce rasových teorií předpokládal: mezi Čechy a Maďary téměř žádné, což bude myslím i podobnou tučnou potravou, a především u mužů neodbytnou potřebou huntovat se alkoholem, která je myslím oběma národům společná. Rakušané se v tomto smyslu jevili zachovalejší, ženy neměly tak často účesy upravené chemickými procesy a mezi muži se přece jen nalézalo méně mrtvičnatých typů. Jenže se mi párkrát stalo, že jsem považoval nějakého zachovalého sedmdesátníka za jistého Rakušana, a on k mé radosti promluvil česky. 

Zajímavější z obou fürdó je Sárvár. Zatímco Bük je vesnice, ke které postavili komplex hotelů, z nichž některé, myslím ty hezčí a nyní oprýskanější, už v sedmdesátých letech, Sárvár je místo historické s hradem uprostřed. Stál tam už v 11. století, tedy krátce poté, kdy se v Panonii Uhři usadili. Tehdy byl celý z bláta, což zůstalo zachováno v názvu Sárvár čili Blátěný hrad, mohlo by se říct taky Blatná. Nyní sestává z okrouhlice, upomínající na pevnost, jíž hrad původně byl, a věže, k níž vede most, který tu zbyl z časů, kdy hrad byl vodní. Architektonicky na něm není nic moc zvláštního, takový větší statek. Za pozornost však stojí, že šlo o rodový hrad magnátské famílie Nádasdyů, jehož historicky asi nejzajímavější člen, Ferenc Nádasdy, byl manželem proslulé Báthory Erzsébet čili naší, tedy slovenské Bátoryčky, čachtické paní. Její muž, který proslul obzvláštní statečností i krutostí v bojích s Turky, se tady na tom blatném hradě roku 1555 narodil a v roce 1604 i zemřel: Bátoryčka pak ještě, jak známo, žila deset let a na čachtickém hradě, kde prováděla své krevní pokusy se služebnictvem, i když existují i alternativní výklady. Nádasdyovi dali Turci přezdívku Kara beg, tedy Černý rytíř, snad z respektu k jeho impozantnímu zjevu a možná i drsnému způsobu vedení války: nechával napichovat hlavy nepřátel na kopí, s nimiž pak strašil protivníky. Jenže to nebyla v tom velmi pohnutém 16. století, kdy šlo evropskému křesťanstvu o krk, výjimka. Druhá strana nebyla o nic útlocitnější. Ono šlo křesťanstvu o krk ještě dalších sto padesát let, ale na přelomu 16. a 17. století, tedy v časech Nádasdye a Báthoryové, jsme měli půlměsíc skoro na jižní Moravě a asi jen díky brutálním maskulinním typům, jako byl František Nádasdy, neslýcháme z hradčanských minaretů hrdelní zpěv muezzinů. I když kdo ví, jak by se věci vyvíjely… To nikdy nevíme, jistá je jen bezprostřední přítomnost, a ta hned pomíjí.

Na hradě je zřízeno pěkné muzeum, kde jsem byl asi hodinu jediným návštěvníkem. Kdyby tedy nějaký rekreant náhodou četl tento článek a chystal se do lázní Sárvár, nechť neváhá, personál bude příjemně zaskočený, že Češi mají o něco takového zájem. V nejkrásnějším sále zámku by mohl na nástěnných malbách za začátku 17. století vychutnat Nádasdyovy činy při obraně či dobývání (ono se to stále měnilo) míst, jako byly pevnosti Pápa, Tata, Kanizsa, všechno místa krvavých střetů s Osmany. Manžela paní Báthoryové tam vidíme v pozicích dosti udatných, jednou napichuje Turka na kopí, na dalším ho bodá šavlí do břicha, na třetím jen ukazuje hrr na ně, na ďaury! Tyto obrázky z renesanční islamofobie jsou doplněny výjevy ze Starého zákona, kterým zřejmě byla též nějak metaforicky ztvárněna a ideologicky podpořena nezbytnost se bránit, takže tam nemůže chybět Judita s Holofernem, David s Goliášem a jiné příkladné výjevy…    

Několik sálů je věnováno historii uherských husarů, ozdoby „nejkrásnější armády světa“, jak říkal té rakouské strýc Pepin. Neboť husaři, to je maďarský fenomén par excellence, vždyť i to slovo pochází z maďarského húsz, což znamená dvacet, neboť v takovém počtu husarské jednotky útočily. Nevím, zda současná maďarská armáda má ve svých řadách husarské pluky, ale velmi by mě to uklidnilo. Byl by na ně jistě aspoň pěkný pohled. Jako na exponáty v tomhle muzeu: červené kabátce se zlatými šňůrami, ozdobné epolety, rajtky s výšivkami, bobří čepice s pérem. A v regálech vycíděné šavle, jejichž ostrost si člověk uvědomoval i přes sklo a kterými by se jistě dala přetnout ve vzduchu se vznášející koňská žíně. Pak tam byly portréty význačných husarských oficírů, grófů z přelomu století 19. a 20., a také velký portrét muže, proti jehož umístění by asi někdo mohl protestovat, ale já jsem to nedělal, protože jsem chápal, že to je jejich věc a oni mají své důvody. Tedy admirála bez loďstva, regenta Miklóse Horthyho, postavy zajisté sporné, ale ne jednoznačně záporné. A vzpomněl jsem si na tu anekdotu, která se podává v různých verzích, ale nejlepší (uvádí ji Krzysztof Varga v knize Guláš z turula) je ta s prezidentem Rooseveltem, kterému v roce 1941 maďarský velvyslanec „s nejhlubším zármutkem“ musí oznámit, že Maďarsko vyhlašuje Spojeným státům válku. Roosevelt: Maďarsko? Co je to za zemi? Velvyslanec: To je království, pane prezidente. Roosevelt: Království? A kdo je tam králem? Velvyslanec: My nemáme krále, pane prezidente. Roosevelt: A kdo tam vládne? Velvyslanec: Admirál Miklós Horthy. Roosevelt: Admirál? Takže proti nám vyrazí flotila? Velvyslanec: Bohužel ne, pane prezidente. Maďarsko nemá přístup k moři. Roosevelt: A o co vám jde? Vedete s námi nějaký územní spor? Velvyslanec: Nikoli, vůči Spojeným státům nemáme žádné nároky. Uzemní spor vedeme s Rumunskem. Roosevelt: Takže vedete válku i proti Rumunsku? Velvyslanec: Ne, pane prezidente, Rumunsko je naším spojencem.