Populistickou revoltu už nikdo nezastaví, říká Bannon

Prahu minulý týden na pozvání zbrojovky Czechoslovak Group, která se silně angažuje na americkém trhu, navštívil Steve Bannon. Tento filmový producent, investiční bankéř a zakladatel Breitbartu je považován za otce úspěchu Donalda Trumpa v prezidentských volbách z podzimu 2016. Po osmi měsících ve funkci hlavního prezidentova stratéga sice musel Bílý dům opustit, což bylo později završeno i veřejnou roztržkou, nicméně spekuluje se o tom, že Bannon má na Trumpa opět vliv coby stratég tzv. populistické revoluce. O tomto hnutí, o tom, proč v něm takovou důležitost přikládá Evropě, o vyhlídkách EU a o tom, proč ruskou hrozbu považuje za nafouklého strašáka, hovoří Bannon (64) v rozhovoru pro Týdeník Echo.

Považujete se za pionýra populistické revolty. Co přesně tím výrazem myslíte?

Populistickou revoltu jsem pochopitelně nespustil já, spustila ji finanční krize na podzim 2008. Elity se z tehdejší krize v zásadě nechaly vyplatit. Centrální banky – Japonská banka, ECB, v první řadě náš Fed – zaplavily světové trhy likviditou, což logicky vedlo k celkovému růstu cen. Pokud jste vlastník nemovitostí, akcií, máte podíl ve firmě, pak posledních deset let pro vás byla zlatá doba. Pokud jste naopak dělník nebo nižší střední třída, ocitl jste se na vedlejší koleji. Nemohl jste se těšit růstem aktiv, když žádná nemáte. Zato jste měl stagnující mzdu. Byl jste vystaven vyšší konkurenci především z Číny, kterou naše elity ještě vyostřily. Jedním z důvodů, proč například v České republice víc nerostly mzdy v automobilovém průmyslu, je rostoucí kapacita automobilek v Číně. V Číně se příští rok vyrobí dvakrát víc aut než v Americe, 25 milionů vozů. Celá ta populistická vzpoura má ekonomické podloží a její projevy můžeme sledovat napříč západním světem: brexit, volby v Polsku, v Rakousku, u vás v České republice, čerstvě v Itálii, ta je velmi důležitá, a samozřejmě ve Spojených státech, kde revolta začala už v podobě Tea Party. Věci se dějí v nějakém historickém sledu. Nejdřív kolaps finančního systému, pak Tea Party, pak se do čela populistické revoluce staví Donald Trump.

Má nástup různých populistických hnutí v těch zemích, které jste jmenoval, kromě chování elit ve finanční krizi ještě nějaký další společný jmenovatel?

Podobně jako Číňané nazývají svůj model socialismus s čínskými rysy, tak naše globální revolta nabírá v každé zemi trochu jiné rysy. Upřímně řečeno v některých evropských zemích má populistické hnutí etnonacionalistickou dimenzi. Ale myslím, že zrovna ta časem vyvane. Klíčová je otázka suverenity, potřeba rozhodovat o svých věcech sami. A stejně tak důležitý je ekonomický nacionalismus. Ten by měl být na prvním místě. Mluvíme-li o Evropě, já do Evropy jezdím čerpat inspiraci. Když jsem vedl Breitbart, hodně jsem sledoval UKIP (Strana nezávislosti Spojeného království – pozn. red.), považoval jsem ho za profesionálnější obdobu naší Tea Party. Tea Party bylo masové hnutí, které mohutně zabodovalo ve volbách do Kongresu roku 2010. Ale byla to dobrovolnická, de facto ochotnická záležitost. Proti tomu byl UKIP profesionální populistická strana. Trávil jsem tehdy v Anglii hodně času, zakládali jsme pobočku Breitbartu v Londýně, a od Nigela Farage jsem se hodně naučil. Největší populistická vzpoura naší doby se ale koná právě teď, v Itálii. Jen v Itálii se stalo, že se při tvorbě vlády jakoby daly před závorku rozdíly mezi pravicí a levicí. Den po volbách jsem uháněl do Itálie přesvědčovat šéfa Ligy Mattea Salviniho, že imperativem teď musí být, aby pravicová Liga a Hnutí pěti hvězd, což je populismus levého středu, upozadily rozdíly, které mají v ekonomické politice. Třetina Italů hlasovala pro establishment, dvě třetiny proti establishmentu. Totéž v Maďarsku – dvě třetiny pro Orbána, proti establishmentu a proti Bruselu. Takových momentů je třeba využít, jsou to důležité experimenty z hlediska celého populistického hnutí. Establishment vidí populistické hnutí na vzestupu a snaží se ho zastavit.

Důležité asi je, aby ten souboj zůstal v demokratickém rámci.

A já vám dám dva příklady. Zaprvé brexit. Boj davoské strany proti brexitu je brutální. Včetně nápadů, že se má referendum uspořádat znovu, včetně pokusu sabotovat brexit ve Sněmovně lordů, včetně snahy Bruselu vyjednávat s Londýnem co nejtvrdším způsobem. Jde jim o to, aby se aspoň někteří lidé zalekli. Druhý příklad je Donald Trump a enormní odpor vůči výsledkům prezidentských voleb, který začal druhý den po volbách. Oni se pokoušejí zpochybnit prezidentovu legitimitu a ten pokus nabírá mnoha podob. Od týmu speciálního vyšetřovatele Roberta Muellera až po opozici, kterou klade Wall Street Trumpově obchodní politice.

Máte nějakou agendu, kterou byste rád popularizoval v České republice?

Chci vám sdělit, že stojíme na správné straně dějin (smích), a současně lidi varovat, ať si nemyslí, že i když se povedl průlom, budou vítězit každý den. Jsou lepší dny a jsou slabší dny. Musíte trvat na svém, musíte si vybojovat nazpět kontrolu nad svou zemí, získat zpět ekonomickou suverenitu. Jednu věc mainstreamová média nechápou: věci už nikdy nebudou jako před finanční krizí. Tady nejde o Trumpovu osobu. Donald Trump je reprezentant hnutí. Stejně máte Salviniho a Di Maia v Itálii, Orbána v Maďarsku, v Anglii to byl Farage. Lídři dovedou své hnutí vždycky jenom do určitého stupně, za nimi se mezitím objevují mladší lídři. To je normální. Záleží na trendech. A populistickou revoltu už nikdo nezvrátí.

Jste Američan, zájem o Anglii bych u vás předpokládal. Méně chápu, že vás tak zajímá vývoj v kontinentální Evropě.

Zaprvé mě zajímá populistické hnutí celosvětově, angažuji se v něm globálně. Myslím, že pro svět je zásadní, aby lidé získali zpátky vládu nad svými životy. Opravdu věřím tomu, že předpokladem prosperujícího a mírového světa je, když lidé mají kontrolu nad svými osudy. V Americe, v Asii, v Evropě. No a v Evropě vždycky načerpám nějaké dramatické lekce. O Farageovi už jsem mluvil. Bylo pro mě poučné sledovat jeho mítinky, já nevím, v Midlands, ta lidová shromáždění, entuziasmus, na němž vyjel do Evropského parlamentu na jaře 2014. Farage byl, chcete-li, Trumpův předjezdec. Evropa vždycky byla rok dva napřed před Spojenými státy. Jste pro mě historická avantgarda. Většinu toho, co jsem uplatnil v kampani Donalda Trumpa, jsem odkoukal během kampaně za brexit.

Pokud odhadujete, že populistická revolta už je nevratná, jaké šance dáváte Evropské unii? Jsou její dny sečteny?

To si nemyslím. Sečtené to má původní, německo-francouzský koncept Spojených států evropských. Že totiž Česká republika, Rakousko, Polsko, Itálie budou jakýmisi ekvivalenty Severní Karolíny, Virginie, Missouri nebo Texasu v USA. Nemyslím, že Evropská unie zanikne, spíš bych řekl, že z ní nakonec bude soubor nezávislých států s vlastní národní identitou. Nejsem si jistý, jestli přežije eurozóna, to je na rozhodnutí zúčastněných národů. Ale centralistický Brusel, který může členským zemím diktovat, co ho napadne, to je ohrožený model.

Proti tužbám, aby Evropská unie alespoň trochu povolila sevření členských zemí, se u nás rutinně používá argument, že to nejde, protože za rohem číhá Rusko. Je Rusko pro Evropu skutečně zásadní hrozba?

Neříkám, že Rusko není hrozba. Byl jsem důstojník NATO, sloužil jsem na torpédoborci, který měl honit sovětské ponorky. A když vrcholila studená válka, zastával jsem nižší pozici v Pentagonu. Pracovali jsme na plánech, jak zničit Sovětský svaz. Dneska ale na rozdíl od roku 1983 nejsme konfrontováni se scénářem, v němž sovětské tanky pronikají do Evropy. Musíme umět používat perspektivu. Ruská ekonomika je velká jako ekonomika federálního státu New York a menší než ekonomika Itálie. Kromě zbrojního průmyslu Rusové nevyrábějí žádné zboží s vysokou přidanou hodnotou. Rusko je kleptokracie. Jsou to dobří hoši? Ne, nejsou. Ale představují smrtelné nebezpečí? V Evropě vám smrtelné nebezpečí v posledních letech dvakrát hledělo přímo do obličeje. V roce 2015, kdy Angela Merkelová, která mimochodem vejde do dějin jako nejhorší evropský politik 21. století, otevřela hranice, a v roce 2016, kdy měla migrační krizi Itálie. EU italské vládě nejprve říkala: Musíte na své území přijímat migranty a řádně registrovat jejich žádosti. Pak, když se jich zaregistrovalo 175 tisíc, zbytek Evropy zavřel hranice s Itálií. Tato arogance Bruselu nahnala Italy do náruče obou populistických stran. To přece jsou ty události, které dramaticky mění pohled na EU. Klukům v Bruselu bych řekl následující: Když vám vadí, že se situace na Blízkém východě nezlepšuje, tak nejdřív zastavte angažmá Číny v subsaharské Africe. Protože to, co tam Čína dělá, je na úkor Evropy. Číňané se tam chovají jako Východoindická společnost (britský monopol v Indii od 17. do 19. století na obchod s čajem, bavlnou, opiem – pozn. red.), subsaharskou Afriku doslova vykořisťují, což povede k většímu migračnímu tlaku na severní Afriku a posléze do Evropy. Reálná hrozba pro Evropu se nachází v subsaharské a v severní Africe, na Blízkém východě. Kolaps těchto států by znamenal absolutní krizi v Evropě. Představte si, co by se stalo, kdyby zkolaboval Egypt, kde žije 90 milionů lidí. To jsou skutečné tikající bomby. Nejsem tu od toho, abych Čechům udílel geopolitické rady, ale se vší pokorou navrhuji letmý pohled na mapu.

Jak zpětně hodnotíte první rok Trumpovy vlády? Někdy se zdá, jako by se americký establishment rozhodl nedovolit mu provést žádné větší změny, ani v domácí, ani v zahraniční politice. Trump například kandidoval s programem ukončit intervence na Blízkém východě, a nakonec tam dělá podobnou politiku jako Obama – a jakou by asi dělala Hillary Clintonová.

Nesouhlasím. V zahraniční politice jde prezident do střetu s globálními elitami. Tyto elity vybudovaly vojensko-humanitárně-expediční Spojené státy, které podle nich mají zájmy všude. Trump udělal krok vzad a identifikoval oblasti, kde má Amerika národně-bezpečnostní zájmy, a snaží se je propojit s našimi ekonomickými zájmy. Trump hledá pro Ameriku skutečně aliance namísto bezpečnostních protektorátů. Váš problém v Evropě je, že v nás vidíte vojenského protektora. Nejste schopni dávat na obranu slíbená dvě procenta HDP, klíčové evropské státy se dostanou maximálně tak na 1,5 procenta, a to ještě když se na těch 1,5 procenta podívám s lupou, zjistím, že se pod tím skrývají náklady na boj s globálním oteplováním, na já nevím lékařskou péči pro ženy, jen ne investice do armády. Přesto rozhodně není pravda, že by se Trumpova Amerika obrátila k izolacionismu. To je jen další lež opozičních médií. Víc než kdykoli předtím se Amerika angažuje v Perském zálivu, proti expedičním kapacitám Íránu, v Jihočínském moři a v severozápadním Pacifiku. Třicet let nám všichni prezidenti, od Bushe přes Clintona a Bushe ml. po Obamu, neustále opakovali, že se Severní Koreou nic nesvedeme. Americký establishment toleroval maníkovi ze Severní Koreje, aby si opatřil 40 až 50 jaderných zbraní a k tomu technologii pro balistické rakety tak, že bude schopen zasáhnout Ósaku, Tokio, potenciálně i Seattle. A s tím se teď Trump snaží inteligentně, systematicky vypořádat. Aby pomohl americké dělnické třídě, znovu otevírá NAFTA (Severoamerická dohoda o volném obchodu – pozn. red.), cla s EU, s Japonskem a nakonec i s Čínou. Desítky let nám tvrdili, že proti Číně nemáme žádné páky. A podívejte se, jak jsme minulý měsíc málem zlikvidovali čínský ZTE (výrobce mobilních telefonů, byl přistižen při dovozu amerického zboží do Severní Koreje a Íránu; Washington obratem americkým firmám zakázal prodávat ZTE součástky do smartphonů – pozn. red.). Příkladů tvrdého postupu vůči Číně je víc. Takže představa, která se nám prodávala pomalu jako fyzikální zákon, totiž že s Čínou nejsme schopni udělat nic, je naprostý bullshit.

Dobře, ale nechají ho tu jeho politiku vůbec dělat? První rok byl úplně ve znamení speciálního vyšetřování spolupráce s Kremlem v kampani. Trump žije v podezření ze spolupráce s cizí mocností, musí to být únavné.

Je to boj. Přičemž se ukázalo, že naše zpravodajské agentury a instituce pro vymáhání práva se vymkly kontrole. V příštích týdnech myslím vyjdou najevo zajímavé dokumenty, které potvrdí mou teorii, že to, čemu čelil prezident Trump, byl od začátku hon na čarodějnice.

Jaké dnes máte s Trumpem vztahy?

Jsem velký příznivec prezidenta Trumpa. Jsem ještě větší příznivec populistického hnutí. Pracuji pro hnutí posledních deset let a budu pro něj pracovat ještě za deset let.