Tři svěží stavby pro těžkou historii. Moderní polská muzea. Podívejte se

ARCHITEKTURA PRO KULTURU

Tři svěží stavby pro těžkou historii. Moderní polská muzea. Podívejte se
Osobní věci, které byly nalezeny v masových hrobech v Katyni. Výpověď o krutosti beze slov. Foto: Foto: Muzeum Katyńskie
Panorama

David Macháček

Snad to nebude vnímáno jako rouhání, ale vydat se v Polsku za dějinami druhé světové války je osvěžující výprava. Samozřejmě že připomenutí toho, v jaké běsnění se zvrhlo těch několik let v polovině minulého století, bolí a znovu a znovu se z něho bude svírat srdce. Ale způsob, jakým se Polsko rozhodlo postavit k těmto historickým připomenutím, pomáhá tuto tíseň vkusně mírnit. Slovo „postavit“ tu je namístě, protože řeč bude o třech stavbách, které fungují jako muzea spojená s válečnými událostmi.

Kolem varšavské citadely na levém břehu Visly je podzimní klid. Občas někdo na stezce kolem příkopu pod masivními valy venčí psa nebo se ozvou kroky běžce. Pevnost z devatenáctého století vyvolává v kolemjdoucích respekt, ke kterému v pravidelných rozestupech nabádají i strohé cedule upozorňující, že jde o vojenský objekt stále užívaný armádou. Pouze brána, která je nejblíž železničnímu mostu, je otevřená všem.

Text je součástí obsáhlé přílohy Architektura pro kulturu - cesta do Polska za inspirativními stavbami, která vyšla v aktuálním čísle Týdeníku Echo. Na stáncích je k dispozici do 25. listopadu.

Hned za ní je sice ocelový plot a na něm znovu varování, že za ním pokračuje vojenský prostor, ale další šipky už ukazují volný přístup do jižního cípu pevnosti. Armádní strohost vystřídá vzorně sestřižený trávník a cesta se několikrát zalomí skrz skupinu vzrostlých stromů. Tohle je Katyňské muzeum. Sto vysázených stromů, které zvlášť v podzimním čase působí tak jemně a nostalgicky, jsou ve skutečnosti tichou připomínkou masakru a také obří lži a manipulace. Těch sto stromů je katyňský les, který vyrostl nad masovými hroby, ve kterých ležela těla 22 tisíc polských válečných zajatců povražděných Rudou armádou. Les, který skrýval pravdu a kryl sovětskou lež, že vězně zavraždili Němci. Teprve po konci studené války Moskva připustila zodpovědnost za tento zločin. Jenže nebylo to přiznání viny bez výhrad a stále se ze strany Ruska objevují snahy s tímto příběhem různě manipulovat.

Skrz les do historie

Ticho při procházení mezi skupinou stromů není mlčení. Je to čas věnovaný každému návštěvníkovi, aby si mohl připomenout, co všechno bylo desítky let skryté a zatajované. Co přesně se v Katyni stalo, připomene průchod kaponiérou, tedy malou pevností zapuštěnou přímo do obranného valu citadely. Předměty, které byly objeveny v masových hrobech, žádný velký komentář nepotřebují, i tady víc funguje ticho než obsáhlý historický výklad. Celé poznání masakru v Katyni je koncipované jako cesta téměř beze slov a nezapře se, že její ideový autor Jerzy Kalina je profesí scénograf. Stačí jednoduchý symbol, aby ticho začalo samo vyprávět. Z kaponiéry se vyjde ven pod širé nebe na stezku sevřenou z jedné strany vysokou cihlovou zdí a z druhé strany pevnostním valem. Lemují ji pouze prosté kamenné sloupky s vytesanými názvy profesí těch, kteří byli v Katyni zavražděni. Architekt, právník, lékař. Vysvobození a odchod do konečně klidného světa nabídne až na samém konci cesty uměle vybudovaná průrva skrz dvanáct metrů vysoký val. Architekti ze studia BBGK Jan Belina Brzozowski a Konrad Grabowiecki připravili tento průchod po strmých schodech právě jako symbolický výstup ke světlu, k naději, k nebi a k Bohu. Však také první, co se v úzkém průzoru objeví, je velký dubový kříž. Za zády zůstane kryté cihlové loubí, ve kterém jsou umístěny malé plakety se jmény zavražděných polských důstojníků. A pod každým krokem šustí do ticha listí, hlas vzpomínek z katyňského lesa. Jemnost a čistota formy vynesla tvůrcům Katyňského muzea nominaci mezi pět finalistů evropské architektonické Ceny Miese van der Rohe.

Povstání pod mrakodrapy

Na newyorském Manhattanu stojí v těsném sousedství Wall Street kostel Nejsvětější Trojice. Město ho už dávno přerostlo, takže se mezi vysokými mrakodrapy tak trochu ztrácí, ale zároveň tím i vyniká. New York se mění, on ne. Čím víc domy kolem něho rostou, tím pevnější spojení s historií představuje. A právě takhle funguje na příchozí Muzeum varšavského povstání, otevřené v roce 2004 v upravené historické budově Elektrárny městských tramvají. Tahle cihlová stavba přežila likvidaci Varšavy po potlačeném povstání, rozsáhlé bombardování se jí vyhnulo. Kolem ní vyrostla na poničeném území nová Varšava a hned za její zdí se k nebi vyšplhaly moderní mrakodrapy. A pod štíhlými věžemi ze skla, oceli a betonu dál zůstává průmyslová budova z režných cihel, pamětník bojů ze srpna roku 1944, kdy tu skupina zaměstnanců odrazila na několik dní útok wehrmachtu. I kdyby tu nebylo už nic dalšího, jen tenhle opravený dům, na trvalé připomínání povstání by to stačilo. Ať se město mění a dál roste, ale ať pamatuje na ty, kteří pro něho chtěli svobodu. Však takové je i motto muzea: „Chtěli jsme být svobodní a za svobodu vděčit jen sobě!“

Tu vnější symboliku, kontrast nových mrakodrapů a budovy s pamětí, architekt Wojciech Obtułowicz pečlivě zachoval a pracuje s ní. Kdyby nebylo možné skrz jednu z bran do areálu zahlédnout vystavený obrněný vůz, nešlo by poznat, že právě tohle je válečné muzeum. Až vstup do opraveného průmyslového areálu prozradí, co se tu připomíná. Jednoduchá zeď s nekonečnou řadou jmen padlých vojáků má v sobě průchod do otevřené uličky osázené keři růží. Ty se pnou po dřevěných roštech kolem obrazů současných výtvarníků, kteří po svém vyjadřují motivy svobody, povstání, ale také víry i naděje. Za starou zdí je nový svět s mrakodrapy. Historie je skrytá v labyrintu uvnitř někdejší elektrárny.

Expozici vymysleli a ve vypsané soutěži také jako nejlepší projekt obhájili Jarosław Kłaput, Dariusz Kunowski a Mirosław Nizio. V elektrárenské hale vybudovali kus staré Varšavy, do které ovšem vsadili nejmodernější technologie, projekční plátna, počítačové simulace a také tanky, auta, zbraně a letadlo, to vše podbarvené zvukovými smyčkami. Je snadné podlehnout iluzi, že člověk vstoupil do pečlivě připraveného historického filmu. A je dobré si zkusit tuto iluzi v sobě raději podržet, aspoň na chvíli, protože krutost reality sráží člověka na kolena. Stačí tato jediná věta: V ulicích Varšavy padlo při potlačení povstání přes 200 tisíc Poláků a kompletně bylo zničeno 85 procent města. I proto je dobré, že muzeum má ty dvě tváře, vnitřní expozici a vnější park. Je potřeba se občas venku nadechnout a pak se znovu vrátit dovnitř do válečné Varšavy, třeba pod trup bombardéru zavěšeného v hlavní hale. Je to obří detail, který ukazuje, s jakou pečlivostí je toto muzeum vybudované. Vystavený letoun RAF typu Liberator B-24 J je přesnou kopií svého skutečného předobrazu, který byl za války vyroben ve Fort Worth v Texasu a měl sériové číslo 44-10395. Pilotoval ho kapitán Zbigniew Szostak, který byl sestřelen stíhači luftwaffe nedaleko Bochně. Vyrobený model je jediný na světě a má v sobě zapracované originální části letounu, které byly nalezeny na místě pádu.

Budoucnost se základy v minulosti

Zatímco varšavská muzea jsou zaměřena na jednotlivé válečné události, které jsou pevně spojené s polskými dějinami, tak nejmladší Muzeum II. světové války v přístavním Gdaňsku je připomínkou celého historického konfliktu. Je to stavba nejmladší a také úplně jiná než ty v hlavním městě. Není v ní schované žádné přímé propojení s válečnými časy. Kdo k výrazně nakloněné budově přichází, může si za jejím sytě červeným pláštěm a obří prosklenou stěnou představit cokoli: galerii, koncertní sál, univerzitu, sídlo mezinárodní korporace, námořní institut nebo třeba světové ředitelství majáků, kdyby něco takového existovalo.

Je to stavba, která Gdaňsku sluší, i když člověk hned nemusí vědět, co se skrývá uvnitř. Sevřená z jedné strany kanálem Raduni a z druhé řekou Motławou zapadá do charakteristického panoramatu přístavního města. Má v sobě právě něco z majáků, něco z velkých hal zdejších loděnic, něco ze štíhlých věží kostelů vystavěných z pálených tmavě červených cihel, něco z vysokých ocelových jeřábů s rameny vykloněnými nad otevřené trupy nákladních lodí. I velký kapitánský můstek transatlantického parníku by mohl v té stavbě někdo poznat.

Stavba, kterou navrhl architektonický ateliér „Kwadrat“ ze sousední Gdyně, se začala budovat v září 2012 a dokončena byla v březnu 2017. Její nadzemní část tvoří osm podlaží, vyskládaných do tvaru nakloněné věže vysoké přes čtyřicet metrů. Jedna ze stěn je celá prosklená, ostatní mají výrazný červený obklad. Ve věži je umístěná knihovna, výukové sály, kavárna a restaurace. Největší naklonění dosahuje až 56 stupňů.

Válka je v této stavbě ukryta v podzemí, tak to ostatně architekti zamýšleli i symbolicky: Minulost bude v suterénu, současnost je to, co je vidět na volném prostranství kolem budovy. A vyhlídka na šikmé části budovy, to je budoucnost. Suterén tady však není žádným podřadným odkladištěm pro dějiny, tvoří ho šest podzemních podlaží, sahajících až čtrnáct metrů pod terén. Pro expozici tím vzniklo přes pět tisíc čtverečních metrů plochy; tak velkých historických muzeí ve světě moc není. Uznávaný architekt Daniel Libeskind o Muzeu II. světové války prohlásil: „Řečeno architektonickým jazykem, projekt vypráví o tragédii minulosti, životnosti současnosti a zároveň ukazuje horizont budoucnosti. Tvoří široké, nevšední otevření minulosti města a zároveň pohled k jeho budoucnosti.“

Libeskind mluví sice o architektuře jedné stavby, ale stejnými slovy by se daly shrnout expozice ze všech tří muzeí: Skrz otevřenou minulost nabízí pohled do budoucna. Není to už zdaleka jen vyrovnání se s vlastní prožitou minulostí, protože skutečných pamětníků je pochopitelně stále méně. Nová muzea vznikla proto, aby nabídla poznání minulosti generacím, kterým už osobní vazby na tuto část dějin chybějí. Proto všechna tři muzea pracují se současným moderním jazykem. Nenabízejí výstavy ve skleněných vitrínách, ale názorně ukazují věci beze studu tak, jako by se člověk účastnil třeba počítačové hry. Není to zábava pro ukrácení dlouhé chvíle, ale pro poznání.