„Buď se nařídí povinné očkování, nebo budou lockdowny“

Velká Británie, Singapur a Izrael se rozhodly, že upustí od všech restrikcí a naučí se svobodně žít s čínským koronavirem. Rizikoví lidé nad 65 let jsou v těchto zemích masivně naočkováni nebo je chrání imunita z prodělané nemoci. Tím zásadně klesá riziko, že covidoví pacienti zahltí nemocnice. Pro zbývající část společnosti je očkování dostupné a je svobodnou volbou, jestli vakcínu využijí nebo ne. To, že se nakazí a budou čínský koronavirus dál šířit, je pro tamní vlády přijatelným rizikem, které jsou připraveny v zájmu svobodného života bez restrikcí podstoupit.

Pro české politiky s výjimkou SPD a komunistů je britský scénář zatím nepřijatelný. O rozdílné ochotě nést riziko a nechat osobní zodpovědnost na lidech přišli do Salonu Echa diskutovat profesor Jan Konvalinka, biochemik a prorektor Univerzity Karlovy, ekonom Mojmír Hampl, biolog, profesor Stanislav Komárek a soudce Nejvyššího správního soudu Karel Šimka.

Vy jste jako jeden z prvních v Česku navrhl v komentáři pro Týdeník Echo povinné očkování rizikových skupin.

Hampl: My ve svých životech vůbec poprvé zažíváme tak brutální konflikt hodnot naší civilizace, které za normálních okolností tak konfliktní nejsou. První je ochrana života a zdraví, což považuji za velmi silný princip západní civilizace. Druhý velmi silný princip je právo volby vlastního osudu. Za normálních okolností tyto dvě nohy jdou vedle sebe a spíš se podpírají, než by se podkopávaly. Poprvé zažíváme, že máme volit mezi těmito principy. A je to přirozeně na každém z nás, kde ten princip je pro nás v danou chvíli silnější. V tom jsou debaty těžší. Povinné očkování je součástí debaty o tom, jestli je covid normální, nebo nenormální choroba.

Šimka: To je neustálý tekutý vývoj.

Hampl: Pro mě je ta otázka z hlediska logiky úplně triviální. Buď je choroba natolik vážná, že kvůli ní pácháme to, co jsme tady páchali poslední rok a půl z hlediska omezování svobody, zavírání ekonomiky, omezování živobytí řady lidí. Pak si neumím představit, že by se dalo argumentovat, že minimálně některé části populace nemají být očkovány povinně. Nebo je to běžná choroba à la chřipka, kde si každý zvolí individuální míru rizika, protože to bereme tak, že moje individuální rozhodnutí neohrožuje ostatní tak moc. Pak si neumím představit, jak by někdo mohl odůvodnit nějaké další lockdowny a omezení toho typu. V okamžiku, kdy máme nástroj, který umožňuje ten problém řešit, představa, že dál povedu tohle dilema, mi přijde legrační. Pak jsou buď dál nějací rizikoví a nechápu, proč tedy nemají povinnosti se imunizovat. Nebo si neumím představit, jak Nejvyšší správní soud nebude shazovat všechna ta rozhodnutí o lockdownech na právních principech. Proto jsme se tehdy dívali na vyhlášku o povinném očkování na vybrané choroby.

Šimka: Evropský soud pro lidská práva nedávno rozhodl, že povinné očkování může společnost vynucovat. Stejně jako vynucuje jiné věci.

Hampl: Když už bych se dnes bavil, co se má stát v České republice při současném stavu očkování ve srovnání s Británií u těch rizikovějších kategorií obyvatel, tak víc než o předvolebních úplatcích pět tisíc pro důchodce bych se bavil o tom, jak ochránit tu rizikovou část populace. A to dokonce i povinným očkováním.

Ochránit ty, kdo se nechtějí očkovat, proti jejich vůli?

Hampl: Tím chráníme veřejný statek. Zdraví je podle českého práva veřejný statek.

Šimka: Máme tři možnosti. Buď se nařídí povinné očkování a bude to fajn. Nebo se nenařídí a pak budou lockdowny. Ale ty možnosti jsou bez povinného očkování dvě. Buď lockdowny, protože neuneseme umírání rizikových skupin. Nebo si řekneme: Každý svého štěstí strůjcem – a rizikové skupiny budou umírat.

Celý Salon si můžete přečíst na EchoPrime. Nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Předplatit si jej můžete zde.