Že tátu financovala CIA, jsme nevěděli, říká Deborah Tigridová

UNIKÁTNÍ KNIHA PROMĚNY SVĚTA

Že tátu financovala CIA, jsme nevěděli, říká Deborah Tigridová
Deborah Tigridová, nejstarší dítě Pavla a Ivany Tigridových. Foto: Jan Zatorsky
3
Domov

Echo24

Echo připravilo knihu 50 rozhovorů s předními světovými a českými osobnostmi, které odpovídají na důležité otázky začátku 21. století. Rozhovor s nejstarším ze tří dětí Pavla Tigrida, dcerou Deborah, se konal v době, kdy se v Ostravě a Semilech, rodišti svého otce, účastnila oslav jeho nedožitých stých narozenin. Tvrdí, že spolu se svými sourozenci se řadu věcí o rodičích, jejich práci v redakci Svědectví a spolupráci s domácí opozicí či o otcově souboji se Státní bezpečností dozvídá až při takových návštěvách ve vlasti rodičů, jako byla ta výroční.

Deborah Tigridová (1955) je nejstarší dítě Pavla a Ivany Tigridových. Rok po narození první dcery zakládá Tigrid časopis Svědectví a o další čtyři roky později se celá rodina – už s třemi dětmi – stěhuje z New Yorku do Paříže. Deborah tam vystudovala medicínu, poté provozovala soukromou zubní ordinaci v městečku na okraji Paříže. Má čtyři děti.

Jaké to bylo, vyrůstat v rodině aktivních exulantů?

Obecně platí, že rodiče, kteří přišli s malými dětmi do nové země, chtějí, aby se jejich děti moc nelišily od svého okolí. Měli jsme úplně normální rodinný život. Dokud jsme my děti byly menší, málo jsme toho chápaly. Připadalo nám, že rodiče utekli z vlasti, do které už se nikdy nevrátí a kam se ani my nepodíváme. My jsme věděli a od malička tak nějak tušili, že táta celý život bojoval za návrat demokracie a svobody do Československa, ale to si nemysleli ani rodiče, že by se někdy vrátili. Česky jsme se naučili tak, jak se člověk učí mrtvou řeč – latinu, starou řečtinu. Jako řeč, která se nikdy nebude používat jinde než doma a kterou nebudeme moci mluvit s nikým jiným než s těmi pár Čechy, kteří k nám chodili. Byl to pro nás nepoužitelný jazyk.

Učili jste se ještě jiné jazyky?

První byla čeština, pak angličtina, já jsem se narodila v Americe, pak také bratr maminky si vzal Američanku a k nim jsme jezdili. Do školy jsem šla poprvé ve Francii, za pár týdnů jsme se my děti naučily samozřejmě francouzsky líp než rodiče, kteří se francouzštinu učili léta. Máma byla dobrá na jazyky. Otec mluvil asi díky svému pobytu v BBC za války celý život mnohem líp anglicky než francouzsky, psal vždycky česky, občas anglicky. Francouzsky tedy mluvil slušně, ale stejně oba celý život měli příšerný český akcent. Pro nás byla každopádně čeština něco abstraktního.

Rodiče nepočítali s tím, že se ještě někdy podívají domů, skoro celý svůj aktivní život trávili na Západě. Když pak režim padl, nepřišlo to pro ně už pozdě?

Určitě ne. Myslím, že lehkost, s níž režim padl, i rychlost dalšího vývoje je hodně překvapily. Táta sám říkal: Já se divím, že jsem ještě naživu. Pro oba to byla velká životní satisfakce. Když mu Havel navrhl ministerstvo kultury (v roce 1994 do vlády Václava Klause, oficiálně byl Tigrid nominantem lidové strany – pozn. autora), táta svolal rodinnou poradu. Stojím před velkým rozhodnutím, musíte mi všichni říct, co si o tom myslíte. Protože když to neschválíte, tak tam nepojedu. Máma mu říká: Pavle, jsi blázen, je ti 75, na to umřeš. Já jsem jí oponovala: Mami, nech ho, vždyť je úplně neuvěřitelné, že se tohle mohlo stát. A ten pobyt v české politice mu dal ohromnou energii. Táta celý život vypadal o deset let mladší, po návratu do Prahy jako kdyby mu bylo o dvacet míň.

Vyprávěl vám otec o svém životě?

Ale jistě. Na druhou stranu on byl velmi skromný, svoje vyprávění hodně prokládal humorem a zlehčoval. O některých věcech ovšem nemluvil vůbec, o válce, o koncentráku, že tam skončila celá rodina, jeho matka i druhá žena jeho otce, bratranci a další. A on tomu utekl. Mámě taky zahynul v koncentráku táta, když jí bylo sedmnáct. O těchhle věcech nemluvili nikdy, bylo to hodně bolestivé. Já jsem se o tátově matce hodně dozvěděla až z GENu, kde o ní táta vyprávěl nějakému novináři víc, než co řekl kdy nám, vlastním dětem.

Váš otec přesídlil s rodinou z USA do Paříže v roce 1960 jako pracovník jednoho amerického nakladatelství. Mezi odborníky i pamětníky dnes celkem není sporu o tom, že ve skutečnosti pracoval pro CIA.

Nebo že odtamtud měl finanční zdroje. Ale to my jsme nevěděli. Vím to, určitě od chvíle, kdy v roce 2013 vyšla kniha pana Kosatíka Tigrid, poprvé, kde se o tom píše.

Ono je to tam jen tak jemně naznačeno.

Jemně, ale i tak to pro nás byla novinka. Tehdy jsem volala bratrovi: Myslíš, že je to pravda? A on: Podívej se, já jsem to tušil. Jak by mohl táta žít jenom ze Svědectví? V té době jsme to brali tak, že táta je zaměstnaný u americké firmy Walker and Company, v její evropské pobočce. Tečka. Vydávali knihy, tiskli je v belgických Bruggách, ty knihy jsem fyzicky viděla. Nakladatelství existovalo. Dneska když se nad tím člověk zamyslí, je evidentní, že peníze na Svědectví, na československý exil, na všechny ty knihy a časopisy posílané domů odněkud musely přijít.

Celý rozhovor Daniela Kaisera s Deborah Tigridovou si můžete přečíst v knize Proměny světa, kterou vydává Echo. Můžete ji výhodně získat zde.

Kniha Proměny světa představuje zejména výběrem 25 zahraničních osobností unikátní soubor, který v jiném českém vydavatelství nemá obdoby. V knize se objeví společně Roger Scruton, Edward Lucas, Vladimír Bukovskij, Peter Pomerantsev, Timothy Snyder, Alain Finkielkraut, Alain de Benoist... vedle Roberta Kvačka, Petra Čorneje, Kamily Bendové, Deborah Tigridové, Karla Schwarzenberga, Marty Kubišové nebo Jiřiny Prekopové. Kniha je výjimečná obsahem i provedením, má šest set stran a pevnou vazbu. Knihu můžete získat za výhodnou cenu ZDE.