Výpisky Václava Klause: Každý extrémní postoj je útěkem před sebou samým

Další staré objevné výpisky – č. 9 (rok 1981)

Ve čtvrtletníku Journal of Economic Literature, úžasném pravidelném zpravodaji o stavu a vývoji ekonomické vědy, kde jsou publikovány spíše „surveys“ (přehledy) než originální články, byla uveřejněna recenze knihy jednoho z nejvýraznějších a nejoriginálnějších amerických pravicových intelektuálů Thomase Sowella „Knowledge and Decisions“. Píše v ní o rostoucí byrokratizaci ekonomického rozhodování v USA (jak ve velkých korporacích, tak ve vládních orgánech), o tom, že je nepřetržitě narůstající rozhodování státu „velmi účinně izolováno od svých důsledků“ a že za to může „intelektuální třída, lidé, kteří se specializují na words processing“ (zpracování slov), což se mi zdá být vlastně hezkou definicí intelektuála. 

Známý německý evangelický teolog Dietrich Bonhoeffer (který zemřel měsíc před koncem války, 9. dubna 1945, v koncentračním táboře Flossenbürg, v němž prožil poslední dva roky svého života) napsal větu, kterou jsem při hodnocení komunistické éry často používal, ale teď vidím, že už jsem dávno zapomněl, kdo byl jejím autorem. Bonhoeffer ji vyslovil o Hitlerově nacistické říši: „Ztracený čas je nenaplněný, prázdný čas. Minulá léta taková určitě nebyla. Nesmírně mnoho bylo ztraceno, ale čas ztracen nebyl.“ Přesně tak jsem to cítil během svých téměř padesáti let života v komunismu (na rozdíl od mnoha jiných, kteří měli a dodnes mají pocit ztraceného života). 

Jako vysoce relevantní se mi v roce 1981, ve vrcholném momentu Husákovy éry, zdála Bonhoefferova teze, že je třeba „více si cenit nezbytného činu než neposkvrněného vlastního svědomí a vlastní pověsti“. Přísně rozlišoval plodný kompromis od neplodné zásady, což je v dnešní zmatené době velmi nestandardní teze. Dodával, že „je mnohem snadnější vyrovnat se s něčím principiálně než v konkrétní odpovědnosti“. Úžasná je i jeho věta, že „hloupost ve své podstatě není intelektuálním, nýbrž lidským defektem“. (Nemám poznamenáno, odkud jsem tyto věty převzal. Asi mne v roce 1981 nenapadlo, že je někdy budu mít možnost citovat. Mohl o tom psát v samizdatu někdo z autorů Demokratické iniciativy.)

Opakovaně jsem četl různé texty Jánose Kornaie. V rozporu s většinou tehdejších ekonomů při deskripci komunistické (v jeho terminologii nedostatkové) ekonomiky odmítal používat pojem „nucené úspory“ a prosazoval pojem „nucená substituce“. Rozuměl jsem tomu. Vždy se dalo něco najít, co si člověk mohl v zemích jako Československo nebo Kornaiovo Maďarsko koupit. Dále na východ od nás už to asi tolik neplatilo. 

S předčasně zesnulým přítelem, kolegou a spolutvůrcem naší transformační strategie Vlado Rudlovčákem jsme – pomocí složitého „disequilibrium modelling“ testovali tuto novátorskou hypotézu ekonometrickým modelem a publikovali jsme o tom řadu článků. Nikdy jsem neměl pocit, že bych měl v komunismu nějaké nucené úspory – přesto je na této myšlence založena učebnicová teorie centrálně plánované ekonomiky. 

Ekonometrické modely mne velmi „bavily“ (a byla to v 70. letech náplň mé práce ve Státní bance československé), ale dobře jsem cítil jejich rizika a omezení. Nepřeceňoval jsem je. Gary Smith v článku v časopise Journal of Money, Credit and Banking (únor 1981), který jsem léta poctivě studoval, vtipně říkal, že „Paul Samuelson přirovnává Kleinův model (poznamenávám, že Lawrence Klein dostal za ekonometrické modelování Nobelovu cenu, pozn. VK) s falešným automatem, hrajícím v minulých stoletích na královských dvorech šachy. Uvnitř stroje byl schován šachový velmistr. Uvnitř Whartonského modelu můžeme najít Lawrence Kleina, který dělá subjektivní prognózy“. To byl hezký spor dvou nositelů Nobelovy ceny za ekonomii. 

Petr Pithart (jestli se nemýlím) mi tehdy půjčil úžasnou knihu Erica Hoffera „The Passionate State of Mind“ (původně vydanou již v roce 1955). Zaujala mne v ní např. věta „poignant (ostrá, štiplavá, jedovatá) nespokojenost je většinou nespokojeností člověka se sebou samým“. Stejně tak věta, že „každý extrémní postoj je útěkem před sebou samým. Tento stav mysli je často projevem nedostatku schopností, talentu nebo energie“. 

V obhajobě svých ostrých postojů nebo názorů opakovaně používám myšlenku, že „je nemožné myslet čistě v měkkých formulacích“ (in understatements, při úmyslném zmírňování ostrosti výroků). Musím se přiznat, že jsem zapomněl, že je to věta z této Hofferovy knihy.

Tento skutečně „lidový“ filosof, nebo asi lépe myslitel, chrlil jednu takovou perlu za druhou. Skončím následující: „v bezprecedentní, zcela neznámé situaci žádná znalost a zkušenost nepomáhá. Ukazuje se, že ji zvládají lépe ti méně vzdělaní a méně zkušení, než ti vzdělaní a zkušení“. Proto ti vzdělanější a zkušenější vyvolávají ve všech takových případech mimořádnou paniku – např. teď s koronavirem. 

Eric Hoffer byl úžasný myslitel, ale byl dokonalým antiintelektuálem. Proto ho elity tak nenáviděly, proto ho nikdy nepřijaly mezi sebe. Proto se léta živil jako přístavní dělník v San Franciscu. Proto ho četl a nejednou citoval (a dal mu v roce 1983 prezidentskou medaili) Ronald Reagan. Mohl by mu rozumět i Donald Trump, ale ten ho – pokud se nemýlím – nikdy necitoval.