Zapomínat na to, co se děje za hranicemi EU, je cesta do pekel!

Tak schválně, co se vám vybaví, když se řekne Evropská politika sousedství? Bohužel, většina lidí si pod tím nejspíše nedokáže představit nic konkrétního.  Myslím, že je obrovskou chybou, že o ní obecně lidé ví jen velmi málo, přestože tato politika existuje už od začátku tohoto století a nemůže být sporu o tom, že zvláště v dnešní neklidné a migrací ovlivněné době čím dál tím více nabývá na důležitosti.

Co má tedy být účelem a prioritou této politiky? Jednoduše řečeno, cílem byla a dodnes je především bezpečnost a stabilita i v nejbližším okolí celé EU. Pro stabilitu EU je totiž naprostou nutností, aby stabilní byly i státy nacházející se v jejím sousedství. A k tomu je pochopitelně nutná také spolupráce členských zemí.

Ke vzniku politiky sousedství vedlo Evropskou unii velké rozšíření o státy středovýchodní Evropy. Komise vydala v březnu 2003 sdělení Širší Evropa – sousedství, v němž navrhla rámec pro vztahy EU s východními a jižními sousedy. Cílem této politiky mělo být vytvořit kolem hranic EU pás států, které by byly politicky a ekonomicky stabilní.

V rámci této politiky má EU zároveň v těchto státech zájem podporovat rozvoj demokracie a podporovat dodržování lidských práv. Rozhodně nejde jen o idealismus, ale také o to, že demokratické země respektující základní lidská práva, mají zcela pochopitelně mnohem lepší předpoklady ke spolupráci se zeměmi EU než nesvobodné země, které demokratické nejsou.

Prvním z praktických důsledků této politiky bylo schválení akčních plánů pro rozvoj vztahů s většinou zemí nacházejících se v sousedství EU. V letech 2005-2007 se jednalo o akční plány spolupráce s řadou středomořských a také zakavkazských zemí. Dalším významným krokem byl vznik Středomořské unie v červenci 2008. Beze zmínky nelze ponechat ani tzv. Východní partnerství v roce 2009. Mimochodem, na východním partnerství mělo velkou zásluhu také Česko, které jej mělo jako jednu z priorit svého předsednictví, během něhož také proběhla jeho zakládající schůze v Praze.

Desetiletí velkých výzev

Při zmínce o dnešní dekádě rozhodně nebudu daleko od pravdy, když zde napíšu, že EU zažila nejnáročnější desetiletí za celou svoji existenci. Výzvám musí čelit jak EU jako celek, tak i jednotlivé členské státy doslova ze všech stran. Větší soustředění se na situaci v neklidném blízkém okolí Evropy se proto ukázalo jako naprostá nutnost a opravdu nemůže zůstat jen u slov.

Když se podíváme na severovýchodní část Evropy, EU nemohla zůstat netečná vůči situaci na východě Ukrajiny a anexi Krymu ze strany Ruska. Vedle toho musí Evropská veřejnost čelit tzv. alternativnímu zpravodajství (ruské propagandě), které nemá za cíl nic jiného, než podkopat v lidech důvěru v demokratické zřízení a oslabit celou svobodnou část Evropy.

Neméně znepokojivým se v posledních několika letech stal i vývoj v Turecku, které je důležitým hráčem při řešení uprchlické krize a EU s ním proto musí jednat, ať chce nebo nechce. Zároveň jde o zemi, která se politicky a společensky vzdaluje Evropě. Neklidný a často krvavý vývoj o dalších několik stovek kilometrů dále na Blízkém východě, byl i jednou z příčin uprchlické krize, kterou musela Evropa řešit zejména před dvěma roky. Dohoda s Tureckem uzavřená v březnu roku 2016 se stala stěžejní pro zastavení přílivu uprchlíků do Evropy a je názorným příkladem toho, jak důležité je, aby byla Evropa jako celek schopná vyjednávat se zeměmi ve svém okolí.

Jak omezit migraci z Afriky?

A u migrace bych ještě chvíli rád zůstal. Státy na jihu Evropy, zvláště Itálie a v menší míře i Španělsko, se už delší dobu potýkají s masovou ilegální imigrací z afrického kontinentu. Příčin této masové migrace je několik. Afrika čelí řadě hospodářských a demografických problémů a nelze nezmínit ani klimatické změny, které zhoršují životní podmínky lidí v některých částech tohoto kontinentu.

Lidé utíkající z Afriky, kteří mají často velice nerealistické představy o životě v Evropě, se stávají snadnou kořistí různých pašeráků slibujících lepší život. Pašeráctví také napomáhá situace v Libyi, pro kterou je nejpříznačnější označení „failed state.“ To znamená, že zde fakticky neexistuje vláda, která by měla moc vymáhat právo na celém svém území, čehož samozřejmě zmiňovaní pašeráci využívají. Tisíce, nejspíše i miliony Afričanů touží po životě v Evropě, nicméně si neuvědomují, že zde budou jen těžko shánět lepší uplatnění. Na velmi nebezpečné cestě přes moře jich každoročně několik tisíc zemře. Podle posledních údajů z poloviny prosince zemřelo letos ve Středozemním moři více než tři tisíce lidí pokoušejících se ilegálně dostat do Evropy.

Ve druhé polovině letošního roku se podařilo snížit počet lidí přicházejících z Afriky ze 180 tisíc na nynějších 117 tisíc a nepředpokládá se, že by číslo mělo do konce roku nějak závratně vzrůst.  Může jít ale jen o dočasné snížení.

Snaha snížit počet lidí přicházejících z Afriky do Evropy existuje ze strany EU už delší dobu, což dokazuje i fakt, že letos se konal už 5. summit Afrika – EU. Dále byla například v říjnu byla na summitu Evropské rady odsouhlasena pomoc Itálii pro její práci v Libyi a doplnění prostředků na pomoc Africe, aby se zamezilo další masové migraci.

Aby se počet těchto ilegálních migrantů snížil na minimum a předešlo se tisícům tragických případů, je třeba se soustředit na příčiny toho, proč lidé utíkají v tak velkých počtech. Do budoucna proto bude Evropa muset hledat způsoby, jak se účinně angažovat v subsaharské Africe a jak těmto zemím pomoci, aby masovou imigraci omezila.

Na řešení má zájem podílet se i Višegrádská čtyřka, která při setkání na prosincovém summitu v Bruselu přislíbila částku okolo 35 milionů € (tj. zhruba 990 milionů korun), na pomoc s ostrahou libyjské hranice, z čehož český podíl má přesahovat 220 milionů korun. Příspěvky zemí Visegrádu poputují do tzv. Svěřeneckého fondu pro Afriku zřízeného před dvěma lety na pomoc zemím, z nichž přicházeli či jimi procházeli lidé z Afriky. Česko se na něm dosud podílelo částkou 1,66 milionu eur (tj. přibližně 42,42 milionu korun) a už dříve letos schválilo přispět 25 miliony korun na činnost libyjské pobřežní a námořní stráže. Kromě toho spustilo Česko ve spolupráci s Itálií projekt, který se zaměřuje na zlepšení situace lidí v Pobřeží slonoviny a český příspěvek ve výši 26 milionů korun má jít na zlepšení zdravotní péče či k usnadnění návratu migrantů do této africké země.

Na počátku tohoto století bylo nepochybně prozíravé, že politika sousedství v rámci EU vůbec vznikla. V dalších letech bude ale samozřejmě nutné klást na ni ještě větší důraz, než dosud. Zavírání očí nad tím, co se děje v nejbližším okolí, je zaručenou cestou do neštěstí pro celou Evropu, samozřejmě včetně Česka. Za situace, kdy má Evropa prakticky všude ve svém okolí země potýkající se s politickou nestabilitou, ekonomickými problémy, autoritářskými sklony či dokonce ozbrojenými konflikty, to platí dvojnásob. Má-li být EU jako celek opravdu silným světovým hráčem a také schopná chránit si vlastní bezpečnost, její zájem o aktuální dění nesmí končit na vnějších hranicích Unie.