Obtížné dědictví univerzalismu. Pravicoví populisté i levicoví pokrokáři popírají tradici Západu

Obtížné dědictví univerzalismu. Pravicoví populisté i levicoví pokrokáři popírají tradici ZápaduEchoprime
Obří Kristus Tichomoří, s podstavcem vysoký 37 metrů, v peruánském hlavním městě Limě. Foto: Foto: Profimedia.cz
Svět

Echoprime

Ondřej Štindl

Současná kulturní válka na Západě rozděluje společnost, mohlo by se zdát, že až beznadějně. Stoupence krajností na obou stranách přitom ledacos spojuje. Například odmítnutí univerzalismu a jeho nahrazování politikou identity. Univerzalismus jako kdyby na obou stranách současné „fronty“ vycházel z módy, byl přímo nebo aspoň implicitně odmítán.

Předmětem mnoha sporů je teď západní civilizace, její historie a dědictví. Pro pokrokářskou levici je etalonem útlaku, imperialismu, patriarchátu, rasismu, sexismu a vůbec pyramidy útlaku, na jejímž vrcholu stojí pověstný bílý heterosexuální muž a kterou je třeba nesmlouvavě rozebrat.

Nový západní populismus a především jeho radikálnější podoby akcentují národní společenství, ideál – často dost nespecifický – normálního světa, v němž se každý stará především o svoje zájmy a není obtěžován absurdními novotami, život by se měl vrátit do koryta tradice, která ale také bývá často jen vágně definovaná, může působit jako mlhavé cosi, co starší lidé zřejmě kdysi znali (nebo o tom aspoň slyšeli).

Jenomže důležitou součástí té tradice Evropy a vůbec Západu patří právě univerzalismus, který se některým z dnešních obránců tradičních hodnot moc nehodí do krámu. Radikálně je formulovaný v křesťanském učení – imperativem evangelizovat všechny národy, ideou rovnosti všech lidí před Bohem a Kristovy oběti za všechny. Ta univerzální dimenze křesťanství není politická doktrína, avšak politiku a vůbec uspořádání západního světa zásadním způsobem ovlivnila. Zanechala po sobě velké dědictví, taky velice rozporné – jako snad všechno na tomhle světě.

Progresivní levice kmenovou identitou okázale opovrhuje. Se stejnou vervou a za užití moci (v těch sférách, kde má vliv) prosazuje jinou politiku identity, určenou genderem, sexuální orientací, v anglosaském světě také rasou. Dvaapadesát let po smrti Martina Luthera Kinga jako kdyby se ideálem zase stala segregace, ne svět, kde na barvě kůže nezáleží, ale svět, v němž barva je to nejdůležitější, píše ve svém textu Ondřej Štindl.

Celý text Ondřeje Štindla čtěte na EchoPrime nebo v tištěném Týdeníku Echo.

Foto:

pouták

 

 

Související články