Případ na ÚSTRU aneb Pomluva se vždycky hodí

KOMENTÁŘ

Případ na ÚSTRU aneb Pomluva se vždycky hodí
Sídlo Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) na pražském Žižkově Foto: Reprofoto: Google maps
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Podobně jako se nedoporučuje dotýkat se drátů s vysokým napětím nebo třeba olizovat zmrzlé zábradlí, je rozumné nekomentovat dění v ÚSTRu. Tedy Ústavu pro studium totalitních režimů, o jehož patnáctiletých dějinách by nějaký Balzac či Dietl měl napsat strhující románovou ságu či nekonečný seriál. Bylo by tam vše o velikosti a malosti lidského ducha, všechny intriky a ambice, lásky a zášti, vášně a nenávisti, celý rej myšlenek a idejí v nálevu velkých ideologických bojů, v nichž jde o všechno a o nic. Tedy o tom, jak ovládat minulost. Protože potom, jak někteří věří, půjde lépe ovládat přítomnost a budoucnost.

To je vznešený cíl hodný špinavých prostředků, tedy skvělý materiál pro velké umění. Jenže protože Balzaci a Dietlové se už nevyskytují, člověk musí číst nudné komentáře a komentáře komentářů, z nichž lze vyvodit jen to, že by měl být rád, že se na takovém pracovišti nemusí vyskytovat. A divit se těm, kdo na to mají žaludek.

 

Třeba Ladislav Kudrna, historik válečných a poválečných dějin, autor řady ceněných knih z historie našeho odboje (jeho knihy o čs. letcích v zahraničí jsou nejspíš tím nejlepším, co v oboru bylo po roce 89 napsáno), autor řady odborných studií i popularizačních prací, člověk velmi otevřený a přátelský, jak jsem měl příležitost poznat, to přiznávám. Člověk přímý a poctivý, což neznamená, že nemá na věci ostrý názor a že ho nedává někdy třeba i neopatrně najevo. Ale tak to asi má být, není to žádný akademický tichošlápek a intrikán s tituly. Zdálo by se tedy zcela v řádu věcí, že se Kudrna stává ředitelem ústavu, kde léta pracuje a kde patří bezesporu k nejvýraznějším tvářím. Takže opravdu, ode dneška (2. 5.) je řádným ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů. Gratulujeme.

Ale shodou okolností je už více než týden jeho jméno propíráno a v různých sociálních a asociálních kanálech se vyskytuje v souvislosti s obviněním z plagiátorství. Právě ve dnech, kdy nastupuje na místo, je znovu vytažena kauza, která před pár lety byla, zdánlivě, už vyřešena a uzavřena. Onoho přečinu se měl dopustit v úvodní kapitole patnáct let staré knihy o Čechoslovácích ve francouzské legii (taková kniha se jistě dá napsat jen tak) Bojovali a umírali v Indočíně. Ta kniha vyšla, byla kladně přijata, jako první svého druhu, recenzovali ji s uznáním odborníci na dějiny jihovýchodní Asie (těch je pár), Kudrna se s ní habilitoval na Slezské univerzitě: takže i tam podporovali plagiát.

S knihou bylo naloženo, jak to v případě obvinění z plagiátorství umožňují moderní metody, to znamená, že projela jakýmisi antiplagiátorskými programy, které zjistily celkem nevýrazné pochybení: jednalo se obecné líčení historických událostí, které jaksi z podstaty věci nelze napsat zcela originálně. Kudrna zase uznal, že mohl být v inkriminované kapitole, ve které se věnuje obecnému nástinu války v Indočíně, kritičtější a opatrnější. Dokonce se jeho kritici neveřejně omluvili a připustili, že o plagiát nejde.

Jenže to byl zápas rozehrán právě v půlce, a pokud si Kudrna myslel, že jeho protivníci se jen tak nechají, tak se mýlil. Mají své sklony a metody. Bojují přece svůj ideologický boj, ve kterém věci nezahazují, neboť účel světí prostředky. Ty mohou být hodně špinavé, ale tím pro ně líp.

 

×

Podobné články