1 Jaderná hrozba

Pákistánský arzenál. Nebezpečná hra s nukleárním ohněm

Témata:

Snad každý den dorazí nějaká zpráva, která se týká připravovaného summitu Donalda Trumpa a Kim Čong-una. Sice jen málokdo sdílí optimismus amerického prezidenta, že by se skutečně dalo v dohledné době dosáhnout denuklearizace Korejského poloostrova, ale obecně se vítá už samotný fakt, že místo střílení se bude (aspoň zatím) mluvit na nejvyšší úrovni. Skutečně však právě KLDR představuje jadernou hrozbu číslo 1?

Jakkoliv to zní překvapivě, od řady odborníků byste dostali negativní odpověď s dodatkem, že dlouhodobě největším nebezpečím je v tomto směru Pákistán. Trochu paradoxně tady jde totiž o fakt, že KLDR by představovala hrozbu i bez nukleárních zbraní, protože gigantické ztráty a škody by dokázala napáchat i „jen“ konvenčními zbraněmi, kdežto atomový arzenál Pákistánu nese největší riziko jak nasazení, tak i další proliferace. Ostatně to byl právě Pákistán, který se zásadně podílel na jaderném vyzbrojení dynastie Kimů.

Rozhodnutí pořídit si jaderné zbraně může být motivováno snahou získat potenciál, kterým by byl odstrašován početně silnější nepřítel, popř. záměrem „pojistit“ si velmocenskou pozici. Dá se říct, že Pákistán reprezentuje téměř krystalický příklad první motivace, protože již od svého vzniku je zapletený do soupeření s Indií, o němž se mluví i jako o „malé studené válce“. Od té „velké“ se ovšem silně odlišuje v tom, že oba státy se už čtyřikrát přímo utkaly v konvenčních konfliktech, a to v letech 1947, 1965, 1971 a 1999.

Pro Pákistán nevypadá bilance zrovna nejlépe, protože ve všech čtyřech válkách prohrál. Stála za tím jak početní, tak kvalitativní převaha nyní už miliardové Indie, a nedá se očekávat, že by hypotetický budoucí konflikt dopadl jinak. Indie je velmocí na vzestupu, jež soupeří s Čínou a netají se globálními ambicemi, kdežto chudý a nestabilní Pákistán se pořád musí hodně snažit, aby měl respekt alespoň jako regionální hráč.

Indie se definitivně rozhodla pro výrobu atomových zbraní po konfliktu s Čínou v roce 1962 a šlo jí právě především o odstrašování Pekingu. V Pákistánu to vyvolalo zděšení, jelikož už tak byla vojenská přesila Indie obrovská. Roku 1965 tudíž pronesl pákistánský ministr zahraničí a pozdější prezident Zulfiqar Ali Bhutto slavný výrok: „Pokud Indie vyrobí Bombu, tak budeme tisíc let jíst trávu a listí, budeme i hladovět, ale vyrobíme ji také. Křesťané a židé mají Bombu, teď i Hindové mají Bombu, tak proč ne muslimové?“

Vlastními silami by to Pákistán patrně nedokázal, jenže se mu dostalo široké, ačkoli utajované podpory. Technologická pomoc přišla od západních zemí a Číny, zatímco finanční podporu se podařilo získat od Saúdské Arábie, kterou lákala vize „islámské Bomby“. Indie provedla svou první jadernou zkoušku v roce 1974 a druhou v květnu 1998, ovšem ve druhém případě už byl Islámábád připraven. Ve dnech 28. a 30. května 1998 provedl celkem šest výbuchů, které byly až do severokorejského testu (2006) poslední na světě.

„Otcem“ pákistánské jaderné bomby je Abdul Qadeer Khan, který se však následně nechvalně proslavil jako „hlava“ proliferační sítě, jež dodávala nukleární technologie a materiály do řady zemí, jež usilovaly o jaderné zbraně. Kromě Íránu a Libye to byla také KLDR, pro kterou byla tato pomoc opravdu zásadní. Bez spolupráce s Pákistánem by nukleární arzenál zřejmě získala také, ale zaručeně by to trvalo o několik let déle.

Pozdější oficiální snaha Pákistánu prezentovat to coby soukromé a ilegální aktivity samotného A. Q. Khana působila absurdně. V případě KLDR šlo zcela jistě o kooperaci obou zemí, jež se dá popsat jako „technologický barter“, protože totalitní dynastie Kimů získala technologie pro výrobu „Bomby“ výměnou za technologie raket. Pákistánská balistická střela Ghauri-I (neboli Hatf-5) je derivátem (ne-li kopií) severokorejské rakety středního dosahu Hwasong-7, která se častěji označuje americkým kódovým názvem Nodong-1.

Kromě samotných jaderných zbraní totiž Pákistán pochopitelně potřeboval i nějaké nosiče, jež vyvíjel také ve spolupráci s Čínou. Postupně zvládl i technologii raket na pevné palivo, a tudíž nyní disponuje dvoustupňovou raketou Shaheen-II s doletem až 2000 km a pracuje i na typech s dosahem ještě větším. Kromě balistických raket vlastní i střely s plochou dráhou letu, jež má k dispozici ve variantách pro start ze země, vzduchu a moře. Do poslední kategorie patří střela Babur-III, jež byla 29. března 2018 odpálena z ponorky.

To zapadá do zjevných snah Pákistánu vybudovat plnohodnotnou odstrašující jadernou triádu, tzn. sestavu pozemních, leteckých a námořních prostředků. O totéž usiluje také Indie. Právě to ale znepokojuje řadu expertů, protože námořní odstrašující kapacity budou nejspíše znamenat, že vzroste nejen riziko nukleární války mezi oběma asijskými mocnostmi, ale též riziko, že by jaderné zbraně mohly padnout do rukou islamistů.

Poměrně málo známým faktem totiž je, že indické i pákistánské jaderné hlavice zatím (patrně) nejsou standardně „rozmístěné“ („deployed“). Samotné jaderné zbraně se tudíž nenacházejí na raketových nosičích, nýbrž jsou skladovány odděleně. Jistě není třeba zdůrazňovat, že je střeží opravdu elitní a režimu přísně loajální jednotky, avšak stejně tak asi není potřeba zdůrazňovat, že ani to nejlepší zabezpečení není dokonalé.

Došlo už k řadě útoků pákistánských islamistů na základny, kde se (pravděpodobně) nacházejí i nukleární hlavice, a přestože žádný nebyl úspěšný, je veřejným tajemstvím, že v USA panuje velký strach z toho, co by mohlo přijít, pokud by úspěšný byl. V obdobích, kdy se pákistánský režim otřásal, se občas vyskytovaly zprávy, že USA mají plány vojenských operací, k nimž by se sáhlo v případě nějaké skutečně vážné krize. Nešlo by o nic jiného než o likvidaci či přesun pákistánských hlavic, aby se jich nezmocnili teroristé.

Budování námořní složky triády však reprezentuje novou dimenzi rizika. Je totiž evidentní, že na ponorce či hladinové lodi dost dobře nelze oddělit hlavici od střely, takže celý systém bude prostě kompletní a připravený k nasazení. V případě další války mezi Indií a Pákistánem by se tak mohla docela dobře uskutečnit jakási varianta scénáře filmu Krvavý příliv, ve kterém jde o spor dvou důstojníků na americké raketonosné ponorce. Krizová situace, nekompletní příkaz a obrovský stres. Má se stisknout odpalovací tlačítko?

Umístění jaderných zbraní na lodích navíc znamená větší riziko, že je získají islamisté. V roce 2014 se podařilo zabránit útoku, k němuž se potom přihlásila al-Kájda a jehož pachatelé chtěli infiltrovat a ovládnout pákistánskou fregatu INS Zulfiqar. Tehdy na ní nukleární hlavice skoro jistě nebyly, ale během několika let se situace může změnit. Vyskytují se i chmurné prognózy, že něco podobného je v podstatě jen otázka času.

Americký analytik Douglas Alan Cohn v působivé knize World War 4 říká, že riziko nasazení nukleárních zbraní v mezistátních konfliktech je velice malé, o to důrazněji ovšem varuje před nestátními organizacemi. Jeden z devíti scénářů s výmluvným jménem „The Nuclear Terrorist War“ líčí, jak se v Pákistánu etabluje Islámský stát, jenž se zmocní jaderných hlavic a předává je různým spřízněným skupinám. Vypukne konflikt, v němž se nakonec musí všechny jaderné mocnosti spojit, aby pákistánskou hrozbu eliminovaly.

Vedle tohoto nebezpečí se ještě nesmí zapomínat na faktor Saúdské Arábie. Mnoho odborníků zastává názor, že financování pákistánského programu nebylo motivováno jen snahou, aby tak vznikla „islámská Bomba“. Navzdory oficiálnímu popírání obou zemí se stále spekuluje, že se podepsala přísně utajovaná smlouva, podle které by Pákistán v nějaké extrémní situaci poskytl pouštnímu království část svého jaderného arzenálu.

Připomeňme, že Saúdská Arábie koupila čínské rakety středního doletu DF-3 (a patrně rovněž novější DF-21), které slouží jako prostředek odstrašování Íránu. Saúdští činitelé se opakovaně vyjádřili, že pokud Teherán získá „Bombu“, bude následovat tentýž krok Rijádu. Je však málo pravděpodobné, že by Saúdská Arábie dokázala sama vyrobit jaderné zbraně, což samozřejmě posiluje výše zmíněné spekulace. K atomovému napětí mezi Indií a Pákistánem by tak přibylo něco podobného v podání dvou velmocí Zálivu.

Znepokojení vzbuzují též zprávy, že Pákistán stupňuje tempo výroby atomových hlavic, jež se nyní údajně produkují rychleji než v Indii a Číně. Ostatně celý tento problém je nutné vnímat i v kontextu indicko-čínského soupeření, resp. v kontextu „přetlačování“ mocností o vliv v Asii a Indickém oceánu. Pákistán v tom ovšem nemůže hrát nic víc než druhou ligu, protože hlavní linii střetu představují ambice Číny, proti nimž se vymezuje Amerika a Indie a které stále více znepokojují i Moskvu, která nechce ztratit Střední Asii.

Pákistánu se dlouho dařilo (byť leckdy velmi neklidně) sedět takříkajíc „na třech židlích“, a to islámské, americké a čínské, což se odráželo i na nákupech zbraní. Naopak Indie byla tradičně spojencem SSSR, resp. Ruska, jenže to všechno se postupně mění. To, že Donald Trump letos zastavil pomoc Pákistánu, je spíš kulminace již řadu let trvajícího procesu vzdalování USA od Pákistánu a současně sbližování Ameriky s Indií.

Naopak pozice Moskvy v Indii rychle slábnou, což nyní demonstruje rozhodnutí Indie zastavit společný program stíhačky 5. generace FGFA. Nové Dillí nadšeně nakupuje techniku od USA a z opačné strany zaznívají podobně nadšené pochvaly „největší demokracie světa“, s níž mají Američané koneckonců řadu společných zájmů. Spojenectví USA a Indie je vysoce důležitým faktorem, jenž zajisté vyvolává znepokojení v Pekingu (a asi i v Moskvě), jenže přinejmenším stejně problematicky se musí jevit z pohledu Pákistánu.

Ten se snaží upevňovat vztahy s Čínou a bohatými sunnitskými zeměmi a navazuje i kontakty s Ruskem (mj. prý zvažuje nákup tanků T-90 a stíhaček Su-35), ztráta podpory ze strany USA by však mohla mít fatální následky. Rozhodně už totiž nelze čekat, že by Amerika měla zájem podpořit Pákistán proti Indii. Daleko spíše by udělala přesný opak, takže Islámábádu by zůstal pouze nevyzpytatelný Peking a (možná) Moskva.

Dokud se mocenské soupeření odehrávalo převážně v Evropě, mohl se Pákistán alespoň snažit vystupovat jako významný hráč. Přesun těžiště onoho soupeření do Asie, Pacifiku a Indického oceánu ovšem ukazuje, že jeho pozice je velice slabá a že větší relevanci propůjčuje Pákistánu zejména atomový arzenál, bez kterého by byl prostě jen další nestabilní, chudou a přelidněnou zemí třetího světa. Když připočteme ještě vliv islamistů, vzniká docela strašidelná kombinace, která může opravdu reprezentovat větší hrozbu než KLDR.

Z nového čísla V čem jsou čeští Piráti extremisté. Pirátská strana soupeří o postavení vyzývatele ANO

Echo týdne: Demokrat z Muslimského bratrstva ● Komentář: Horste, neměl jsi s paní chodit na led ● Fokus: Sebevědomí mileniálové, jak dlouho ještě? ● Svět: Africké století

Prezident, média a neziskovky zneužili vraždu Slovenský expremiér Robert Fico nejen o západní levici
Slovo design dnes nikoho neohromí SPECIÁL: Architektura & Design

/
Vojenský a bezpečnostní analytik

Vojenský a bezpečnostní analytik a publicista. Zabývá se tématy moderních zbraní, ozbrojených sil, konfliktů a bezpečnostních hrozeb. Pravidelně přispívá např. do časopisů ATM, Střelecká revue, Válka Revue nebo II. světová a vydal knihu Zbraně 21. století (2009). Narodil se v roce 1983 a žije v Tišnově.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.