Razítko na střed světa v Olomouci

Na olomouckém nádraží vždy zkontroluju, jestli tlupě rozjásaných Hanáků nedošly bochte, které tam jedna folklorní bytost rozdává chase, zatímco jiná ze džbánu rozlévá asi pivo, což je víc hanácké než víno. Nejvíce hanácká je ale slivovice. Ženci mávají nebezpečně nad hlavou kosami, takže už jsou asi napití a v další fázi začnou padat začepené hlavy žen. Na to nádražní sgrafito olomouckého Němce Wilhelma Zlamala, který nebyl odsunut, protože měl českou ženu, hledím, co jsem na světě. To byl vstupní vjem moravský, když člověk vystoupil z vlaku, který ho přivezl z Prahy, a hned se ponořil do toho jiného světa, mně nějak intuitivně bližšího a srdečnějšího: však su také Hanák, z Prostějova, kam jsme pak pokračovali a kde naši byli doma. 

To je dávno, ale některé věci z hlavy nedostanete, třeba že pozdě večer, když jsme nastupovali zase na noční rychlík do Prahy, bývalo nádraží plné ruských uniforem, takových těch šedých filcových plášťů až pod kolena, na hlavě obrovské dekly a místo kufrů papírem omotané a motouzem svázané balíky okupačního lupu. Jinou oblíbenou kořistí byly lustry s cingrlátky, jejichž zvoněním se naplnila celá večerní hala, když se oficíři a jejich báryšni chystali nastoupit na noční vlak do Moskvy. Rodiny okupačního vojska zabraly v Olomouci celé sídliště, které si brzy nezadalo s Chanovem, vzpomínám si, jak moji moravští příbuzní žasli nad tím, že Rusáci polepovali skla oken novinami, jak byli z domova zvyklí, a já žasl, když jsem to opravdu na kraji Olomouce viděl. Asie v srdci Moravy… Tak se to mongolským barbarům přece jen povedlo, celou zemi také do své bažiny zavléct. A já na to dětskýma očima hleděl a byly pro mě ty stíny na nádraží něčím jako přízraky z jiného světa, ale přitom mi jich bylo i nějak líto a pojil mě s nimi společný osud, cesta, která pro ně i pro mě začínala. Já jel na západ do nehostinných Sudet, oni na východ, kamsi do stepního mrazu, kde všechno končí ve východní nicotě. 

Ale jinak byla Olomouc slavnostní město. Věřím, že každý, kdo se tam objeví, to cítí. Tu výjimečnou a vznešenou chrámovitost, i když omšelou a prachem pokrytou, spíše zapomenutou a plebejsky upadlou. Aj, byla slavná, ta Olomouc, to po Praze druhé město království, klenot moravský, Juliův vrch, Juliomons, prý opravdu, ale věřte tomu, samotným Juliem Ceasarem založená civitas. Na vršku, kde je kostel sv. Michala, měl Caesar postavit jakousi turris Julia čili Juliovu věž, jak tomu věřili humanističtí učenci a patrioti. Olomouc by mohla být naše jediné římské město, přičemž antika na Hané se projevovala až do nedávných časů těmi jihem nasáklými kroji, v nichž dominovala sytá červeň, ta posvátná barva Byzance. A zatímco venkov a dědiny v okolí byly slovanské a českou moravštinou hovořící, takže sedláci jezdili do Holomóca na trh, pyšný střed města byl německý Olmütz, s buršáky a střeleckými spolky a honorací a početným klérem. Židé byli z Olomouce vyhnáni už v půlce 15. století po kázaní pošahaného mnicha Jana Kapistránského, který oděn jen v hrubou houni horlil tam, kde je dneska ulice Sokolská, a pak se tam mohli vrátit až po roce 1848, ale nikdy jich tam nebylo, na rozdíl od Prostějova, kam se právě z Olomouce přistěhovali, víc než pár stovek. Ale to už je všechno pryč.

Tož nebudu tu opakovat ty staré známé věci s krvavó pavlačí, s Přemyslovcema, kteří tu tak špatně dopadli, nebo to s biskupama a pak arcibiskupama, kteří byli tak mocní a bohatí, že pražský primas byl proti nim chudé příbuzné, takže si kópili třeba teho Tiziana, jak na něm ten šohaj Apollon nechá skalpovat po celým těle teho kozla Marsyasa. Teď to visí v Kroměřižu, to byl takové jejich Castel Gandolfo, kam se arcibiskupové jezdili kochat v létě růžema a jinó okrasnó travinó. A taky tady abdikoval Ferdinand Dobrotivý, a když poklepával na ramena osmnáctiletému synovci Franzi Josefovi, pronesl ta dojemná slova „Gott segne dich, sei brav, es ist gern geschehen“. Čili „Bůh ti žehnej, buď hodný, rádo se stalo…“ Dokonalejší požehnání a radu si těžko představit: buď hodný… Tím tedy a dalšími věcmi vstoupila Olomouc do dějin evropských, ale třeba tím, že tu byl tři roky (1794–1997) v pevnosti držen markýz de La Fayette, který předtím vybojoval samostatnost Spojeným státům, tak i do dějin světových.  

Ale hlavně je Olomouc dokonalé středoevropské město, možná všech středoevropských měst vzor. Když bychom do něj zapíchli kružítko, tak by se kružnice mohla skoro dotknout Prahy, Vídně, Bratislavy, kousek větší kružnice pak Krakova, Budapešti, Drážďan a Mnichova. Olomouc je tedy dokonalé město středu, polohou, rozlohou, ale snad i mentalitou. Středoevropský byl i osud židovského obyvatelstva už ve středověku a poválečné vyhnání Němců. Po novém uspořádání státu byla Olomouc na několik desítek let degradována na pouhé okresní město... Nastal úpadek, který si město nezasloužilo. Od začátku 90. let se přece jen zvedá, kostely se narychlo opravily, když tu v roce 1995 byl Jan Pavel II. – a svatořečil místního mučedníka Jana Sarkandera… 

Čím vlastně Olomouc je? Ospalým guberniálním Zapadákovem, nebo městem akademiků? A má si troufnout na něco víc, nebo ne? Jako třeba s tím Středoevropským fórem Olomouc (SEFO), jehož plány jsou dávno vyhlášené, projekt a díra v zemi přichystané, ale pořád je na tom místě, kde mělo už v roce 2014 stát, jen ta díra a ohrada polepená plakáty. Autorem výtvarného řešení budovy je jeden z nejvýraznějších českých architektů, Jan Šépka. Základem má být pětice robustních betonových „domů“, které sice brutálně, ale zřetelně navazují na gotické domy, jež stály na tomto místě a byly zbořeny na konci šedesátých let. Jsou to jakési jejich fantomy či náhrobní kameny, pod kterými to ovšem má žít. V projektu se počítá s výstavními a konferenčními sály, s knihovnou, knihkupectvím, s komorním divadlem a kinosálem. Samozřejmě s kavárnou a takovými věcmi. Na piazzettě by podle plánů stála slavná socha Aleše Veselého Kaddish – Modlitba za zemřelého z roku 1968. Jedna z nejpůsobivějších plastik českého poválečného umění už léta čeká na vhodné místo. 

Ta socha, která se rozpřahuje jako obří kostra ptáka, má už v Olomouci tři sta let svého partnera, sloup Nejsvětější trojice na Horním náměstí, můj soukromý střed střední Evropy. Vypadá jako obří pečetidlo nebo nebeské razítko, které právě přištemplovalo na dlažbu výnos o odkladu konce světa. Když koncem května 1758 přitáhli k Olomouci Prušáci, byl sloup právě čtyři roky konsekrován, tedy slavnostně zasvěcen, u čehož byla i Marie Terezie se svým Františkem Lotrinským. Zlatem zářící vrchol sloupu s Nejsvětější trojicí se Prusům nabízel jako ideální terč pro zaměřovače jejich děl, které rozmístili na svazích severně od města, které měli jako na talíři. Prušáci během června vypálili na město celkem dvacet pět tisíc střel, a i když mířili především na pevnosti, několik koulí poškodilo i sloup. I vypravila se prý k obléhatelům městská delegace, zda by byli tak laskavi a mířili nějak jinam než na sloup, který stavěli a sochami zdobili skoro čtyřicet let a stál dohromady sto tisíc zlatých, což byly ohromné peníze, klidně miliarda. A naštěstí kápli na inteligentního lampasáka, generála Jamese Keitha, který byl v pruských službách, ale původem to byl Skot, takže měl pro takové argumenty pochopení. I vydal nařízení, aby se na sloup nestřílelo, což bylo dodrženo. Na památku byla do sloupu vsazená pozlacená dělová koule, tu když prý mladá žena uvidí, může otěhotnět, což je většinou pravda. Prušáci to pak stejně zabalili, protože 30. června 1758 jim u Domašova nad Bystřicí, což je už ve Slezsku, generál Laudon rozprášil mohutný zásobovací konvoj čili trén, který vezl potraviny a další nezbytné věci, třeba ty koule. Výsledkem bylo, že Fridrichovi II. nezbylo než obléhání zanechat a se skřípáním zubů odtáhnout… A to bylo pro naši vlast asi spíš štěstí, neboť padla-li by Olomouc, měli by Prusové před sebou Vídeň jak na míse. A bůhví, zda by třeba pak Morava nebyla odtržena od Čech, i když by si to možná někteří Moraváci přáli a někteří dosud přejí.