Formoval mě úpadek komunismu, pamatuji zápach dýmovnic

Týdeník Echo připravil zvláštní samostatné vydání výběru nejlepších interview z uplynulých dvanácti měsíců své produkce. Speciál 30 rozhovorů představuje tři desítky českých i zahraničních osobností z oblasti politiky, vědy, kultury i společenského dění. Jedním ze zpovídaných je i polský historik Łukasz Kamiński. Přinášíme ukázku z textu, který je k dostání ve vybraných trafikách od 25. června. Objednat on-line si jej můžete ZDE.

Byla v roce 1981 možnost sovětské intervence do Polska reálná?

Ne, absolutně ne. Existuje dost důkazů, že Sovětům se za žádnou cenu do další intervence nechtělo (už byli v Afghánistánu) a dělali všechno možné, aby přinutili své věrné v Polsku, aby to po nich nechtěli, nespoléhali na ně, a naopak si udělili pořádek sami. Případ s Československem je v tom jen utvrzoval. Samotná srpnová intervence nadělala spíš více škody než užitku, hlavně z hlediska mezinárodního, a sama k vyřešení problému nestačila. Mnohem plodnější se ukázala varianta pacifikace prostřednictvím domácích kolaborantů, jak to v Československu zařídil Husák a další. Tato varianta byla vybrána i pro Polsko. A to přesto, že sám generál Jaruzelski tajně na začátku prosince 1981 požádal Moskvu o vojenskou pomoc. Byl striktně odmítnut a Kreml mu vzkázal, že si musí pomoci sám. Nešlo by jen o to, jestli by Poláci zvolili ozbrojený boj, nebo ne. Pro Sovětský svaz by to byla katastrofa, mezinárodní a i hospodářská, a to už si nemohl dovolit.

Přitom se Jaruzelski do konce života obhajoval tím, že výjimečný stav vyhlásil, aby tím předešel sovětské intervenci.

Ano, a dodnes tomu čtyřicet procent Poláků věří a dodnes má v Polsku tato falešná verze své podporovatele. Samozřejmě, v dějinách nikdy nevíme, co by mohlo být dál, kdyby se nějaká věc nestala. Třeba kdyby se opravdu ujala moci Solidarita, jestli by to Sověti připustili, ale to už jsou jen hypotézy.

Pamatujete si na vyhlášení výjimečného stavu 13. prosince 1981?

Bylo mi osm let. Maminka plakala, já se nemohl nějakou dobu dívat na televizi, jednak tam vysílali stále zprávy a pak mě rodiče nechtěli stresovat, pamatuji zápach dýmovnic, který zbyl po policejních zásazích na demonstracích. Ale mě formoval až pak úpadek komunismu, konec osmdesátých let ve Wrocławi, aktivity v opozici, tehdejší demonstrace a happeningy. A třeba také už zmíněný Festival nezávislé čs. kultury, kde jsem slyšel poprvé zpívat Karla Kryla, to byl úžasný zážitek.

Během toho koncertu přišel na pódium Wolfgang Templin a oznámil, že v Berlíně je na demonstraci milion lidí. Komunismus se v té chvíli zhroutil. Ten zážitek máme společný. Ale co se stalo pak, když se před třicet lety zhroutil? V článku k výročí KOR (polského Výboru na obranu dělníků) jste napsal, že „dějiny polské transformace vedou od společného boje za svobodu k nesmiřitelnému střetu, jak se získanou svobodou naložit“. V čem tkví podstata toho střetu?

Konflikt uvnitř opozice je dlouhodobý a sahá až do sedmdesátých let. Charakteristický byl spor, do jaké míry přistoupit na jednání či kompromis s režimem, který pak pokračoval i během výjimečného stavu a trval až do konce 80. let, až k jednání u kulatého stolu. Spor byl o to, zda s komunisty vůbec jednat, a když, tak o čem. Podle dohody u kulatého stolu se opozice dohodla na kompromisu, který ovšem Poláci hned v prvních polosvobodných volbách 4. června 1989 drtivě odmítli.

Celý text vyjde ve speciálu 30 rozhovorů, který je ve volném prodeji k dostání za 99 korun, při pořízení v předprodeji zaplatíte jen 89 korun. Speciál si můžete objednat ZDE.