Umění nepatří jen bohatým. Lidé často nevědí, kde a jak si umělecké dílo pořídit

Chuť Čechů pořídit si umělecké dílo, ať již z touhy po krásnu, či se záměrem investičním, stoupá. Stále však máme velký dluh vůči zahraničí, kde je nejen mnohem víc sběratelů umění, ale především běžných lidí, kteří si nedovedou představit aspoň jeden víkend v měsíci bez návštěvy galerie. V čem tkví problém?

Mnozí hovoří o komunikační propasti a poukazují na často nesrozumitelný jazyk, kritiky počínaje, samotnými umělci konče. Další jsou přesvědčení, že umění jsme pasovali do elitní sféry tak, že jej nezřídka vnímáme jako záležitost horních deseti tisíc, v čemž nás ještě utvrzují zprávy z aukčních síní informující, že třeba Kupkův obraz se prodal za 65 milionů korun.

Jistě, umění se s elitou a světem bohatství spojovalo do značné míry vždy, nicméně výsadou této oblasti není a nemělo by být, protože kultivuje všechny. I to si pravděpodobně uvědomili odborníci z J&T Banky, stejně jako důležitost prezentovat společnosti, co se tvoří, zpřístupňovat jí umění a propojovat různé skupiny mezi sebou, aby vedly dialog.

Investice nejen milionové

„Věděli jsme, že bohatství a umění k sobě patří, nicméně jsme se nechtěli smířit jen s rolí mecenášskou. Nechceme jen něco podporovat, chceme být součástí, posouvat dané oblasti i sebe,“ říká Monika Veselá z J&T Banky. „Řekli jsme si, že bychom rádi vryli Česko a Slovensko do kulturní mapy světa. Začali jsme sem vozit hvězdy – pořádali jsme módní přehlídky Vivienne Westwood či Gaultiera, pozvali Davida La Chapelle, to byly akce, na které se chtěli dostat všichni, skutečně prestižní akce pořádané na Pražském hradě. Vedle toho jsme přemýšleli, jak dál, když už sem hvězdy začaly jezdit a vzbudil se zájem. Po diskusích s lidmi z umělecké scény jsme došli k tomu, že je potřeba pomoci tuzemskému trhu, tedy české umělecké scéně.“

Proto se J&T Banka stala partnerem Rudolfina, podpořila mladé umělce v rámci Ceny Jindřicha Chalupeckého, která byla na pokraji existence, začala pořádat umělecké akce Magnus Art, vydávat umělecké knihy atd. Také vytvořila vlastní uměleckou sbírku a stále víc propojuje své znalosti, možnosti a kontakty. Výsledkem je mimo jiné Art index – pokus o nezaujatý popis vývoje na současné výtvarné scéně.

„Pokud chcete investovat a mít šanci na investiční růst, u velkých jmen se už moc vysokých procentuálních zisků nedosahuje, je tedy třeba podívat se i po časem ještě neprověřených autorech, u kterých může být zhodnocení zajímavější. Proto jsme se zaměřili na současné umělce, tedy ty, kdo se narodili po roce 1950. Ti ještě do milionových sfér tolik nezasahují, nicméně u nich není vyloučené, že za dvacet třicet let budou možná stejně slavní jako Kupka“, přibližuje Monika Veselá podobu Art indexu, žebříčku, který podle nejrůznějších kritérií pravidelně boduje současné umělce a představuje každoročně stovku těch investičně zajímavých.

Nesplacený dluh

Rozčarování z dosavadní minimální záliby tuzemců procházet se výstavními síněmi a galeriemi neskrývá ani Tomáš Hejtmánek, galerista a majitel aukčního domu Arthouse Hejtmánek. „Často při prohlídce i velmi zajímavé výstavy pozoruji jen malý počet návštěvníků. Svoji roli však hraje také fakt, že vstupné do státních institucí, jako je například Národní galerie, bývá vysoké. Dobrým příkladem je Nervous Trees, výstava Krištofa Kintery v Galerii Rudolfinum, která měla sponzorované vstupné,“ říká.

Podobně jako mnozí jeho kolegové soudí, že důležitou součástí úspěšné výstavy je dobrá reklama a propagace v médiích. Informovanost v této oblasti vázne obecně. Lidé často nevědí, kde si cenově přijatelné umění vlastně pořídit. Kdo aspoň tuší, kde má ve své blízkosti „obchod s obrazy“? Kolik lidí tápe, zda se do galerie přichází na výstavu, nebo i na nákup? Jak se dnes vůbec reálně dostat k současnému umění? Proč nelze nabourat ustrnulý systém a třeba v Rudolfinu zřídit dětský koutek, kde se lásce k umění a především jeho poznávání budou učit už ti nejmenší? Otázek je mnoho. Jisté je, že tady máme ještě velký dluh, který není pouze na straně konzumentů umění.