„Dneska vyženete z parku dealery, koho zítra?“

Jehlu v kupce sena německého zpravodajství v podobě kritického pohledu na levici a migraci přinesla před několika týdny reportáž prvního kanálu (Das Erste) v politickém magazínu Kontraste. Ze sondy do berlínské části Kreuzberg, ve které od roku 2016 vládne koalice německých zelených, radikální Levice (Linke) společně se socialisty (SPD), nejednoho zamrazí. Ani ne tak kvůli přítomnosti drogových gangů v místním parku, jenž je označen jako největší drogový bar hlavního města, jako spíše vyjádřením funkcionářů, kteří svými rozhodnutími otevřeně pracují proti policii a jedním dechem dodávají, že dealeři do parku prostě patří – rozhodnout jinak by byla diskriminace – park je přece všech.

V obvodu Kreuzberg žije asi 150 000 obyvatel a je známý jako bašta rebelů a alternativního způsobu života, což vysvětluje jejich silnou afinitu k výše zmíněným stranám levicového spektra. Jak by tak leckdo mohl očekávat, jsou zdejší obyvatelé učebnicovým příkladem německé volnomyšlenkářské Willkommenskultur, která mimo jiné nejenže oslavuje jinakost v podobě přistěhovalců – ve okrsku Friedrichshain-Kreuzberg jejich podíl připadá 43,8 % – ale zároveň se vyznačuje liberálními postoji vůči drogám. Souhra těchto dvou faktorů se tak stává noční můrou jak pro místní policii, tak pro starousedlíky.

V reportáži tak tříčlenná hlídka policistů na obchůzce parkem nejprve doslova sklízí různě poschovávané sáčky s marihuanou a následně provádí prohlídku jednoho z jim známých „dealerů“. Dealerů v uvozovkách, jelikož v Berlíně je přípustné množství kanabinoidů pro vlastní potřebu 15 gramů, což je téměř třikrát více než ve většině ostatních spolkových zemí. Policie sice najde množství marihuany, ale africky vypadající muž vzhledem k limitu nakonec klidným krokem nevzrušeně odchází. „Neuspokojivé“, poznamenává hořce jeden z policistů, jakmile je kontrola u konce. „Selský rozum mi říká, že člověk s pěti sáčky je asi nepotřebuje pro sebe, ale v nejpravděpodobnějším případě je dál prodává.“

Pesimismus policie ohledně toho, že již dávno nejde jen o uživatele marihuany, sdílí i místní starousedlíci. Peter Dorscheid a Hilde Knüfermann se do Kreuzbergu přestěhovali ze západního Německa právě z důvodu jeho otevřenosti a svobodomyslnému způsobu zdejšího života. Dnes však oba hovoří jinak; v Kreuzbergu se už necítí dobře, mluví o pošlapávání liberální tolerance a jejím zneužívání. Před svým krámem se nedobrovolně stávají svědky teritoriálních bojůvek drogových gangů, které se často neobejdou bez fyzického násilí a někdy i soubojů na nože. „Člověk nikdy neví, jak zareagují a jak by se měl chovat, aby je nevyprovokoval k agresi“, uzavírá Peter s vážnou tváří a dodává, že podobné chování má vzrůstající tendenci, což potvrzují i statistiky, třeba ublížení na zdraví zaznamenala oproti minulému roku 50% nárůst. Ostatně i v průběhu natáčení je tým fyzicky napaden ranami do hlavy. Přivolaná policie je ale místními přijata odmítavě. Bylo by rozumné očekávat, že zvyšující se kriminalita, pocity lidí jako Petera a Hilde, stejně jako fakt, že dealeři neváhají obtěžovat ani mladistvé na cestě do školy, budou minimálně zdviženým prstem pro místní politiky. Z jejich reakce ale tuhne krev v žilách.

V rozhovorech dostali prostor nejprve předseda tzv. Rady pro park a starostka okrsku. Jen pro pochopení souvislostí, Rada je samozvaný orgán, jehož 11 představitelů bylo podle informací deníku Tageszeitung zvoleno asi dvanácti stovkami obyvatel, hlasovalo tedy méně než jedno procento obyvatel čtvrti. Hlasovat samozřejmě mohli všichni starší 14 let, protože žijeme přece v 21. století. Na první příčce skončil Kora Cherno, gambijský přistěhovalec, který do Německa přišel v roce 2013, ale v tomtéž roce už zároveň stihl v angličtině poučovat místní Němce o migraci. Druhý skončil teprve patnáctiletý Abdelkarim Assaf, třetí novinář Lorenz Rollhäuser, který z této pozice radí přímo starostce, a čtvrtý Alpha Berry, rovněž z Gambie. Dalšími členy jsou třeba učitelka antirasismu, genderu a sexuality, protiatomový aktivista anebo Fatma Bıyıkli, žijící v Kreuzbergu už 30 let, jejíž ambicí je zastupovat ženy „s šátkem i bez šátku.“ A vyjádření této rady k událostem v parku? Na otázku, jestli je cílem, aby obchod s drogami v parku skončil, odpovídá Lorenz Rollhäuser jednoznačně záporně. Nadto tvrdí, že většina zdejších lidí je stejně pro, aby se marihuana legalizovala, takže vlastně není o čem mluvit. „Řešení musí brát v úvahu, že na určité věci je tady nahlíženo jinak než v jiných částech republiky… migrace, drogy, gentrifikace, bohatství, chudoba… hodně lidí na to má svůj názor a ten musí člověk zohlednit, pokud tady chce dělat politiku.“ To, že problémy narůstají, když jsou ignorovány a je jim připravována živná půda, ve své znepokojující argumentaci prozíravě ignoruje. Zároveň tím nepřímo připouští, že vládnoucí koalice dělá politiku čistě kvůli mandátům. Další jinak etablované strany jako třeba CDU, která se alespoň trochu drží určité programové linie, se pak musí spokojit jen se čtyřmi a méně křesly z padesáti (pro srovnání koalice: Zelení – 20; Levice – 12; SPD – 10).

Podobně mrazivá je reakce starostky, Moniky Herrmannové (Zelení), která politiku Rady přijala za svou: „Říkají, že žádná skupina by neměla zůstat vyloučená. Dneska to jsou dealeři, kdo to bude zítra a pozítří a kdo o tom rozhoduje?“ Místo kání a dušování se, že udělá vše pro to, aby v její čtvrti nebyl porušován zákon a vytvářeno podhoubí pro násilnou kriminalitu, se jak starostka, tak Rada bijí do prsou a implicitně se prezentují jako ochránci etnických menšin a nebohých uprchlíků – většina dealerů je totiž podle reportáže afrického původu a přišla v době migrační krize. Nad podobnou pseudoargumentací jistě zaplesá srdce každého zeleného, levicového voliče a kolotoč o to, kdo bude tvrději reprezentovat místní ultraliberály, se tak nebezpečně roztáčí. Je servírován ideologický koktejl s dvěma hlavními ingrediencemi. Iracionálním ale stále přítomným pocitem historické viny, tolik příznačným pro dnešní Německo, v kombinaci se socialistickým rovnostářstvím, podle něhož je nutné rozbít, nebo – v případě intelektuálů – relativizovat každou známku hierarchie, tedy ptát se ad absurdum, kdo má vlastně právo rozhodovat o tom, že jiné lidské bytosti jsou odňata privilegia zdržovaní se na veřejném prostranství.

Nezůstalo ale jen u prohlášení a koalice před několika lety přešla k činům. Došlo k úplnému rozpuštění vyšetřovací skupiny, která měla na starosti obchod s drogami v parku, čímž přišly několikaleté snahy policistů prakticky vniveč. Vzhledem k nemožnosti dealery zadržet či je alespoň z parku vykázat přirovnává zoufalá policie svoji službu k sisyfovské práci – dlouhodobé výsledky zkrátka nejsou – proti nim stojí nejen dealeři, politici a nemalá část místních. Smutný obraz světa naruby pak doplňuje zamaskovaný bývalý dealer, který líčí motivace současných: přimíchat do jointů kokain a ty potom dávat mladistvým a učinit je tak závislými, aby si koupili další dávku.

Slušní obyvatelé obvodu jsou tak nuceni snášet jednoznačně protizákonné jednání kriminálních násilníků z řad přistěhovalců, kterým k tomu přizvukuje téměř nikým nevolený orgán, jenž naopak zase radí místní starostce, která ve snaze prosadit svou ideologickou agendu otevřeně bojkotuje činnost německé policie. Tohle všechno je trpěno v rámci tolerance a solidarity, jelikož termíny „levicový populismus“ a „radikální levice“ německá veřejnost nezná, znát nechce a s největší pravděpodobností znát ani nesmí. A co, když jste bezproblémoví, v Německu narození starousedlíci? No tak Vám holt nezbývá nic jiného než trávit podzim života ptaním se sama sebe, jak byste se měli chovat, abyste neprovokovali…