Jak nenapomáhat deziluzi

KOMENTÁŘ

Jak nenapomáhat deziluzi
Záběry hasičů po odeznění tornáda. Foto: HZS JMK
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Po tornádu na jižní Moravě se mezi českou veřejností vybralo velké množství peněz na pomoc obětem. Samozřejmě to mnoho komentátorů dávalo do kontrastu s násobně menší sumou, již do postižených oblastí slíbila poslat vláda, rozhodnutí Agrofertu potěšit lidi z postižených oblastí pečivem, uzeninami a mléčnými výrobky, image vládní garnitury, jíž je koncern neformální součástí, zrovna nevylepšilo.

Situace po katastrofě může v něčem připomínat jinou nečekanou a nebývalou kalamitu, která zemi zasáhla – nástup pandemie covidu. Také tehdy existoval značný rozdíl mezi tím, jak si lidé v nové situaci dokázali pomoci sami, jak ta svépomoc nahrazovala výpadky na straně kabinetu. A také tehdy lidé na sociálních sítích i jinde ten rozdíl s uspokojením zaznamenávali, česká společnost byla sama se sebou spokojená – a vlastně právem.

 

Lidi se snažili, navzájem si pomáhali, nakažených bylo málo. Jenomže – jak na těchto stránkách víckrát upozornil psychiatr Jan Vevera – společenská reakce na katastrofální události probíhá v nějakých fázích. Ta první je heroická – lidé se semknou a vzepnou k pozoruhodným výkonům. Jenomže tahle fáze bývá vystřídána fází deziluze a nedůvěry a ta byla v čase pandemie dlouhá a hluboká.

A domnívám se, že se ta nedůvěra nějakým způsobem (jistě ne rozhodujícím) podílela na tom, že pandemie ve druhé vlně na zemi dopadla o dost tvrději. Nějaká fáze nedůvěry a deziluze, obávám se, čeká i lidi v postižených oblastech, kteří se v těchto dnech vypořádávají s prvotním a nepochybně hrozným šokem, a snad jim v tom pomáhá i vědomí, že jejich úděl není zbytku země lhostejný. Není možné se tomu vyhnout úplně, možné ale je tu deziluzi zbytečně nepřiživovat. To jistě neznamená neprotestovat, když se děje něco špatného nebo odsouzeníhodného. Stačilo by jen nedělat z čerstvého neštěstí materii ke zpracování únavně hlučné mašiny zdejšího „diskurzu“.

Prezident Miloš Zeman po tornádu delší dobu veřejně nevystoupil, až včera večer vysílaly televize jeho projev. To hradní mlčení bylo dost silně kritizováno, jistě se od hlavy státu dá čekat, že se v podobné situaci nějak výrazněji projeví. Po sociálních sítích kolovala tabulka s volebními výsledky, podle níž v postižených obcích Zeman prezidentské volby vyhrál. Implicitně se tím říkalo, že mu je lhostejný úděl jeho voličů – jako kdyby na tom v takovou chvíli záleželo.

Nejde ale o míru oprávněnosti té kritiky. Miloš Zeman, jak se mi alespoň zdá, má vskutku daleko k mistrovi světa v empatii a účastnost a vřelý vztah k lidem bez ohledu na politické přesvědčení nepatří mezi jeho nejvýraznější charakteristiky. Ale stejně. Drtivá většina lidí, kteří se rozčilovali nad jeho mlčením, patřila k těm, kdo stejně jako já na jeho slova nečekali, to ticho v nich nezanechalo nějakou bolestně nenaplněnou potřebu. Uráželi se jaksi v zastoupení, namísto těch, kteří by si Miloše Zemana po katastrofě poslechli rádi. Tohle zástupné rozčilení, charakteristické třeba pro „woke“ levici, patří k hodně protivným rysům současné veřejné debaty. Nemálo lidí, zdá se, žije v domnění, že svět od nich potřebuje a vyžaduje schopnost ozdobit každou situaci svým příkrým morálním soudem.

×

Podobné články