Velký papež splněných nadějí

Rok 2020 je pro Polsko mimořádný. Připadá na něj mnoho výročí, která jsou navzájem provázána. Připomínáme si sté výročí narození Jana Pavla II., ale také uplynulo sto let od bitvy u Varšavy, která zachránila Polsko a Evropu před vojsky bolševického Ruska. Právě varšavské vítězství přineslo mladému Karolu Wojtyłowi šanci vyrůstat ve svobodné zemi.

Tato svoboda skončila útokem nacistického Německa 1. září a sovětského Ruska 17. září 1939. Nicméně tento nenápadný chlapec z Wadowic pomohl nakonec přemoci impérium zla – to je bezpochyby jeden z nejvíce fascinujících příběhů 20. století.

Co pro mě osobně znamenal Jan Pavel II.? Papežovo učení bylo u nás doma vždy přítomné. Měl jsem to štěstí, že milosrdenství, o němž Jan Pavel II. tolik hovořil, si mí rodiče uchovali hluboko v srdci. Moje maminka s vřelostí sobě vlastní přetavovala velká papežská slova do praxe všedního života. Dodnes si pamatuji, jak můj tatínek s velkým vzrušením očekával papežskou pouť do Polska. S transparentem Víra a nezávislost v ruce a s odvahou bojovat o Boha v časech strachu a nevíry. Ateistický komunismus nikdy nepochopil skutečnou sílu papežského učení, v němž hrála klíčovou roli lidská důstojnost. Temnotám hlubokého socialismu Jan Pavel II. stavěl do protikladu intelektuální a duchovní bohatství katolického personalismu. Právě z něj se zrodila Solidarita. V určitém smyslu byla revoluce Solidarity revolucí křesťanského personalismu, revolucí lidské důstojnosti. A papež se stal (téměř jako svatý Petr) skálou, na níž jsme stavěli víru ve svobodné a solidární Polsko.

Jan Pavel II. nejen měnil běh dějin, ale také umožňoval dějiny nově chápat. Historie byla vždy mojí vášní a musím přiznat, že četba papežovy knihy Paměť a identita na mě zapůsobila jako málokterá kniha v mém životě. Je to mimořádné svědectví, které nám všem osvětluje, že křesťanství je opravdovým srdcem Evropy. A i když se někdy říká, že národy stvořili historici, Paměť a identita ukazuje, že evropská arché tkví právě v nerozlučném spojení těch dvou titulních pojmů. Právě velké dědictví paměti, které papež popisoval metaforou „dvou plic Evropy”, rozdrtilo na prach železnou oponu – zneplatnilo to falešné rozdělení kontinentu. Je naší povinností o toto dědictví dbát: o paměť o malých vlastech a velkých hrdinech. Bez toho, bez identity zakořeněné v paměti o velkých, ale i tragických okamžicích dějin národa, se ve světě ztratíme, přijdeme o svou identitu.

Zároveň však musíme uvěřit – tak jako Jan Pavel II. – v krásu Evropy. Papež stejně jako sv. František miloval její přírodu, a podle vzoru svých duchovních a intelektuálních průvodců – sv. Tomáše Akvinského, sv. Jana od Kříže a Maxe Schelera – se neustále otevíral vůči její kultuře. Žil přitom v době, kdy se o Evropě dalo opravdu silně pochybovat. Jako mladík prožil okupaci Polska hitlerovským Německem, a později – jako představitel polské církve – byl šikanován komunistickou mocí. Jako málokdo znal hořkou zkušenost obou totalitních režimů, které v naší Evropě napáchaly tolik zla. Ale právě z této „daleké země” přišlo poselství duchovní obnovy pro Evropu a svět.

Do Říma si s sebou sv. Jan Pavel II. přinesl hlubokou úctu k Faustyně Kowalské a jejímu učení o Božím milosrdenství. Tuto polskou mystičku také později svatořečil. Encyklika Dives in misericordia vyrůstá právě z kultu Božího milosrdenství hlásaného sv. Faustynou. Jan Pavel II. nás učí, že milosrdenství se „ve svém skutečném a plném tvaru projevuje jako docenění, jako povznesení vzhůru, jako vydobývání dobra z veškerého na sebe navrstveného zla, které je ve světě a v člověku“. Svět, který dnes zápasí s pandemií koronaviru, potřebuje právě návrat k papežskému učení o solidaritě a milosrdenství. Právě v Božím milosrdenství bychom měli hledat sílu, abychom mohli čelit nákaze, jež se tak bolestně dotkla našeho kontinentu a světa. Nejslabší, senioři a nejohroženější potřebují pomoc ještě ve větší míře než dosud, a naší povinností je tuto pomoc poskytnout. V těchto dnech jsme všichni naplněni obdivem ke zdravotníkům, k jejich obětavosti v první linii boje s pandemií. Tato obětavost není jen příkladem profesionality, ale také velkým morálním odkazem. Ztělesněním jiného, stejně důležitého papežského poselství – naděje.

Významná část pontifikátu Jana Pavla II. totiž připadla na období krizí. Svatý otec v těchto dobách nekázal nezřízený optimismus, který nebere ohled na realitu. Učil nás moudré naději, neboli víře v lepší řád než je ten, v němž žijeme. Dnes, kdy se epidemiologická krize přerodila v největší hospodářský propad za posledních téměř sto let, tuto naději velmi potřebujeme. Hledáme ji u Jana Pavla II. – papeže splněných nadějí. Slova, kterými v roce 1979 posiloval davy svých krajanů shromážděných na tehdejším náměstí Vítězství ve Varšavě, dodnes elektrizují: „I volám já, syn polské země, a současně já, Jan Pavel II., papež, volám ze samé hloubi tohoto tisíciletí, volám v předvečer svátku Sestoupení Ducha svatého, volám s vámi všemi: Nechť Tvůj Duch sestoupí! Nechť Tvůj Duch sestoupí a obnoví tvář země. Této země!” Ozvěna těchto slov dorazila do Gdaňsku, kde se zrodila Solidarita. Ozvěna těch slov pronikla též do Berlína, kde padla Berlínská zeď, a spolu s nimi se sesula také železná opona. Slova a činy Jana Pavla II. tehdy změnily tvář Evropy. Ať tento odkaz Jana Pavla II. také dnes proměňuje tvář každého místa v Evropě, které se potýká s pandemií. Ať do každého kouta našeho kontinentu přináší naději, solidaritu a uzdravení.

Mateusz MORAWIECKI, premiér Polské republiky
Text vychází současně v polském časopise Wszystko co najważniejsze.