Kdyby něco, jde se ke koňovi

Jestli první republika měla někdy svůj kulminační bod, pak to bylo září 1929, tedy před devadesáti lety. Tehdy se slavilo milénium mučednické smrti svatého Václava, neboť rok 929 byl po staletí obecně přijímaným datem. 

To až pod vlivem autority historika Dušana Třeštíka víme, že to bylo až v roce 935. Tedy víme… My vlastně nic nevíme, my ani nevíme, jestli kníže Václav vůbec existoval, jestli to celé není nějaký dozvuk mytologie nebo napůl výmysl Slavníkovce Vojtěcha, který měl na Přemyslovce pifku (aby ne, když mu vyvraždili příbuzné), tak si vymyslel tu boleslavskou bratrovraždu. Celá historie raného českého státu, budeme-li tomu říkat stát, je vlastně dost podezřelá. Spíš než nějaké státotvorné budování to byl shluk ozbrojených gaunerů, kteří ovládli trh s otroky při vltavském brodu. Když už žádní otroci nebyli, dali se na státnost. A k tomu potřebovali světce, k čemuž se Václav hodil. 

Tehdy, v to září 1929, se oslav v Praze zúčastnilo na tři čtvrtě milionu občanů. Byla to bezkonkurenčně největší slavnost republiky, zastínila i všesokolské slety. Zajímavé na ní bylo, že to nebyla slavnost úzce (ba ani jen šířeji) náboženská a rozhodně ne pouze česká. Úctu k Václavovi projevovali Češi, Moravané, Slováci a stejně tak „naši“ Němci, jejichž účast na pražských i v pohraničí konaných oslavách byla významná a aktivní: o popularitě sv. Václava svědčí ostatně i docela hojné jméno Wenzel u našich Sudeťáků... 

Osoba katolického světce zkrátka dokázala integrovat jednotlivé skupiny obyvatelstva a pomáhala překonávat národní předpojatost. Aspoň se to mohlo na chvíli tak jevit. Vztah české většiny a německé menšiny se mohl setkávat na půdě zemského patriotismu, který postava raně středověkého světce představovala. Kdo má svatého Václava, má i tuto krajinu, drží její srdce, cítí se zde chráněn a na správném místě: tady může posílat své modlitby k hlavnímu přímluvci na nebi, i když se modlit ani neumí, tady se cítí součástí celku, „čeledě“, která nese jméno toho jezdce nad ní. Tak se to tu po staletí cítilo. Rokem 1929 proto naděje republiky dosáhly asi svého nejšťastnějšího období: národnostní a náboženská tolerance, konstruktivní pohled převážné části obyvatelstva a relativně příznivé období politické (vládní účast německých stran) naznačovaly, že republika má snad nejhorší za sebou, že národy tu jsou schopné žít spolu. Společné oslavy svatováclavské toho měly být dokladem. Bohužel přišla hospodářská krize, brzy přes kopce Hitler, nové odcizení Čechů a Němců – a dějiny nabraly jiný směr, víme jaký.

Dnes se zdá, že svatého Václava nepotřebujeme. Těch pár procent aktivních katolíků, kteří k němu cítí nejspíš upřímnou úctu, to nevytrhne, ač člověka mohou jejich pohnutky i dojímat. Svatý Václav je jeden volný den navíc, letos ani to nevyšlo. Je to cosi, na co většina nemá žádný názor, a když, tak že je to něco reakčního, obskurního, co už nepatří do naší doby.  

Možná. Ale i tak je jedno jisté. Jakmile by se zdálo, že se něco důležitého v této zemi stane, a jakmile by se zdálo, že je to s touto zemí nahnuté, kam se asi půjde? Pochopitelně ke koňovi na Václavské náměstí… A to ne proto, že je tam dobře vidět dolů a každý tam trefí. Ale proto, že nikdo není v této zemi „více slavný“ než ten, kdo na tom koni sedí a věčně té zemi panuje. Kyrie eleison, krleš, krleš, krleš...

Další články od Jiřího Peňáse ZDE