„Jak přežila Pride vaše tradiční rodina?“ – v tomto duchu se nesly sociálními sítěmi výsměšně ironické reakce, jimiž se mělo dávat najevo, že normální je být pro Pride a být proti Pride je nenormální, paranoidní a mimoňské, píše Martin Weiss.
Foto: Jakub Chodil
1
Zatykače, které dnes Mezinárodní trestní soud (ICC) vydal na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a na bývalého ministra obrany Joava Galanta, nejsou ...
Letošní Prague Pride byla zřejmě zvlášť zdařilá, pomalu se stává místem, kde prostě musíte být. „Jak přežila Pride vaše tradiční rodina?“ – v tomto duchu se nesly sociálními sítěmi výsměšně ironické reakce, jimiž se mělo dávat najevo, že normální je být pro Pride a být proti Pride je nenormální, paranoidní a mimoňské.
Byla tak zdařilá, že zde vzniká otázka, zda to „musíte“ je třeba chápat v obou významech, které se nabízejí. Jak ve smyslu „To je úžasné, to musíš vidět!“, tak i v tom prozaičtějším, že je to povinné. Ministerstvo zahraničí je skoupé na slovo o tom, zda vyzvalo některé zaměstnance, aby se průvodu zúčastnili. Což nepřekvapuje. V politice se dostává ke slovu mladší generace, což není jen otázka věku, ale v případě Pirátů, dalo by se říct, strukturálně či institucionálně mladší generace. Což znamená, že není zatížena některými postoji a návyky vyplývajícími ze zkušeností dřívějších generací.
Speciálně pro ně je tedy užitečné připomenout, že za komunismu akce jako prvomájový průvod taky nebyly doslova povinné. Veřejně a po linii státní správy se nikde nevyhlásilo, že účast je povinná. To se dělo po linii povinně nepovinných režimních organizací a na lokální úrovni, zpravidla bez písemných stop. Že, řekněme, žák nemůže počítat s doporučením přihlášky na střední školu, když se průvodu nezúčastní, to bylo dáno na srozuměnou jasně. Ale účast nebyla povinná!
Pamětníci si možná vzpomenou, že před dvěma lety probíhala v Praze akce připomínající popravu Milady Horákové. „Zavražděna komunisty“, připomínal transparent, který jedna nevládní organizace umísťovala na různé veřejné budovy. Majitel jedné oslovené budovy, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, transparent vyvěšovat nechtěl. Nakonec nechala vyvěsit jen portrét Horákové bez nápisu a děkan Pullmann k tomu vydal prohlášení, v němž odsoudil komunismus citací zákona o protiprávnosti komunistického režimu.
Zatímco někteří v tom viděli špatně skrývané progresivistické sympatie vedení fakulty, jiní, ač sami ne marxisté, s děkanem do jisté míry sympatizovali. Transparenty jim přišly jako součást ideologie, jež se přinejmenším v Praze už dávno stala oficiální, lacinou a bezobsažnou, jako otravné roztleskávání davu.
Možná tedy není od věci zaznamenat, že k letošní Pride Filozofická fakulta vyvěsila duhovou vlajku bez mučení. I k tomu vydala prohlášení, jež na rozdíl od toho k Horákové jako trhání zubů nepůsobí. Je docela vynalézavé v tom, jak prý u počátků autoritářských režimů mohou stát „jízlivé poznámky“, a končí slovy o tom, že „rovnost, svoboda nebo respekt nejsou hodnoty, které se ve veřejném prostoru jednou vyskytnou a už v něm zůstanou. Je třeba je do něj vnášet“. Zřejmě na rozdíl od antikomunismu.
Ale hodnoty Pride u nás asi skutečně ještě nejsou dost zapuštěné ve společnosti, což můžeme ukázat na jednoduchém příkladu. 4. srpna vydal Státní zdravotní ústav prohlášení, jež začíná slovy: „V souvislosti s nastávajícím festivalem ,Prague Pride‘ od 8. do 14. srpna 2022 připomínáme současnou alarmující situaci ve výskytu opičích neštovic.“ To by se v zemi, kde jsou hodnoty Pride dobře zakořeněné, stát nemohlo. Tam je první starostí zdravotníků komunikujících s veřejností stigmatizace. Dnes a denně řeší hlavolam, jak zabránit dojmu, že opičí neštovice jsou „gay nemoc“, a přitom dostat potřebné informace k lidem, kteří by je dostat měli, a to jsou sexuálně aktivní gay muži.
Takto například mluví představitel obdoby našeho SZÚ v americkém státě Oregon:
„Víme, že ve Spojených státech onemocněli hMPXV lidé označení při narození jako muži, kteří měli sexuální styk s muži a lidmi označenými při narození jako ženy, včetně jedné těhotné osoby. Víme, že hMPXV jsou postiženi cisgender muži i nebinární lidé. Většina jich se sice identifikuje jako gay nebo queer a hlásí blízký kontakt s lidmi označenými při narození jako muži, máme případy, kteří se identifikují jako straight a bisexuální a hlásí blízký kontakt s lidmi označenými při narození jako ženy.“
Pokud se někdo prokousá tou hantýrkou s ještě fungujícím mozkem, odnese si z toho dojem, že opičí neštovice může dostat prakticky kdokoli, kdo se trochu blíž dotkne někoho nakaženého. Ten expert přísně vzato nelže, jen neříká, že ta „většina“, gay muži, kteří se nakazili při sexuálním styku s jinými muži, je ve všech dostupných studiích a datech přes 95 procent.
Ale to nejde říct, to by byla stigmatizace. Takže Američané, kteří až dosud vyšilovali z toho, že jejich děti umřou na covid, nyní mohou vyšilovat z toho, že jejich děti se ve školce nakazí opičími neštovicemi. Ve Washingtonu DC úředníci rozšířili okruh lidí, kteří mají nárok na vakcínu proti opičím neštovicím, jež je silně nedostatková, čistě z toho důvodu, aby zabránili „stigmatizaci“.
A zatímco při covidu byli odborníci ochotni zaštítit se lockdowny, jež znamenaly zastavení společenského života ve všech ohledech včetně zákazu pohřbů, někteří z těch expertů varují před tím, aby se promiskuitním gay mužům doporučila dočasná sexuální abstinence. Imperativ „destigmatizace“ v nich probudil pragmatismus a poukazují na zkušenosti, že takové snahy nikdy nefungují.
Ale právě toto je výstupem neustálého zdůrazňování práv LGBTQ+ lidí – separátní privilegovaný režim, který staví běžné požadavky na hlavu. A taky je to takový drobný náznak odpovědi na obvyklou otázku, čím vlastně LGBTQ+ aktivismus vadí a o co připravuje ostatní lidi.
00:02
