Katyně v Počernicích aneb Kohout jako Havel

Horní Počernice, obec na východním okraji Prahy, je místo odložených dramatiků. To řekl v sobotu publiku při klanění Pavel Kohout, vždy připravený říci něco historického. Narážel samozřejmě na poloutajenou premiéru Havlovy Žebrácké opery, jež se v roce 1975 uskutečnila v hornopočernickém kulturáku, který mezitím byl zbořen. Na místě nikoli totožném, ale též v Horních Počernicích stojí nové divadlo, kde se před týdnem uskutečnila první premiéra, dalo by se říci světová, Kohoutovy adaptace vlastního románu Katyně. Tuto sobotu se dávala druhá premiéra.

Hra, kterou autor pojmenoval po své nezapomenutelné, andělsky krásné učnici katovství Lízinka, byla „odložená“ v tom smyslu, že ji Kohout psal pro svou, jak říká, domovskou scénu, tedy pro Vinohrady, kde ji však odmítli. Dramaturgie to vysvětlovala přílišnou brutalitou a morbiditou (mimo jiné se tam třeba drtí varlata a napichuje na kůl), což je hezká výmluva.

Ta nevadila hornopočernickým amatérům, kteří text secvičili, drcení, napichování, natož pak věšení a stínání, zvládli a s chutí a vkusem předvedli před obecenstvem a autorem, doprovázeným manželkou Jelenou Mašínovou, jež mu v letech, kdy román o katovském řemesle psal, byla oporou i inspirací. Byly to roky sedmdesáté, tedy dosti dramatické, kdy byl Kohout nejen odloženým prozaikem, ale po Chartě také do Rakouska vyneseným disidentem. Román Katyně pak vyšel v roce 1980 v exilu, doma samozřejmě až po listopadu ’89.

Katyně je rozsáhlý a v české literatuře výjimečný román, možná první postmoderní próza české literatury, mistrná v tom, jak suverénně balancuje na pomezí žánrů, jak v sobě spojuje sadismus s etikou a perverzitu s humanistickým protestem. Připomenu, že patnáctiletá Lízinka Tachecí, cosi jako krásná debilka, idiotská sfinga, která jedinou větu pronese až na závěr, se nedostane na žádnou střední školu, ale agilní matka jí nakonec sežene místo v učilišti pro katy. Tu vedou dva průvodci po dějinách krutosti, profesor popravních věd Vlk a docent Šimsa, sami účastníci vražedných procesů minulých let. Lízinčin otec, nepraktický filolog a ňouma, jen přihlíží, jak se jeho dcera zdatně učí řemeslu. To skýtá nekonečný potenciál pro líčení krutostí a hrůz, jež Kohout rozvíjí s chladem a věcností, s názorností a konkrétností, která nemá od dob Svátkova kata Mydláře v české literatuře obdoby: Svátek byl ale pozdní romantik, Kohout je černý realista, který o institucionálním zlu psal jako o zažité a stále ještě obklopující realitě, k níž přitom v jisté chvíli přičichl až příliš ochotně, takže věděl, jak je svůdná a jak k ní mohou mít bezelstné typy blízko.   

K samotnému ztvárnění na prknech v Horních Počernicích nutno říci, že amatérům by některá profesionální divadla mohla závidět jejich zaujetí pro věc. Režie (Jana Sůvová a Klára Šimicová) je přiměřeně názorná a vede herce k disciplíně a správnému výrazu. Temporytmus je udržovaný po celu dobu, takže divákova pozornost je připoutaná k pódiu, ač látku dobře zná. Lízinka v podání adekvátně půvabné Lenky Kožíškové má v sobě přesnou míru zvrhlé a dráždivé infantility. S úsměvem prochází zhuštěnými dějinami krutosti a jako anděl úřední smrti stojí v centru dění. Tají v sobě tu poslední větu, na kterou čtenář knihy celou dobu se zájmem čeká. 

Napůl fantaskní, ale jaksi reálné prostředí katovského učiliště možná v někom vyvolá úvahy, do jaké míry jde o náhodnou podobnost s populárními učilišti čarodějnického typu (Saxana a Harry Potter). Přitažlivost fantaskní pedagogiky spočívá právě ve znázorňování neskutečného, jež ovšem v případě „popravnictví“ tak zcela neplatí, neboť provázelo dějiny až donedávna. Historie s popravami je nekonečně delší než krátký úsek bez poprav. Popravy, ať to zní jakkoli příšerně, patří k lidské kultuře. A někde se to kati naučit museli. 

Jiným aktuálním motivem by pak mohl být feministický akcent, který v románu myslím ještě neexistoval, zde je decentně režisérkami zmíněn. Proč by se dívka nehodila jako popravčí? Genderová rovnost by měla platit i pro katovství, byť mezitím v civilizovaném světě zrušeném. Něžná bravura Lízinčiných rukou nakonec provede tak brilantní pověšení, po kterém nelze pronést nic jiného než tu očekávanou větu: A ani se mi neuprd. 

Jeďte se do Horních Počernic na to podívat. 12. května to hrají zase. Možná tam potkáte i autora.