2 Platová spirála se konečně roztáčí

Zůstáváme bohatou zemí chudých lidí

Týdeník Echo

O Česku posledních několika let rekordní prosperity se dá říct, že jsme stále bohatší zemí chudých lidí. Tedy chudých v porovnání s tím, kolik jsme schopni svým zaměstnavatelům vydělat a na jakou část z té sumy si dokážeme sáhnout na platech. Na první pohled to vypadá, že se v posledních měsících začínají poměry měnit. Firmám zoufale chybějí lidé. A tak je začínají přetahovat vyššími platy. Dvouciferný růst platů se v mnoha soukromých firmách stává standardem. Německý obchodní řetězec Lidl nabízí pokladním po celé republice nástupní plat 28 tisíc korun měsíčně. V Praze přes 29 tisíc. To je příjem skoro na úrovni průměrného platu, který dosahuje necelých 30 tisíc korun měsíčně. Dva ze tří lidí v zemi ale vydělávají částku pod touto laťkou. A pokladní v supermarketu není zrovna typ profese patřící mezi třetinu nejlépe placených. Takže se dá očekávat, že Lidl je svého druhu kontrolkou, že zemi čeká další platový vzestup. Na Lidl budou muset reagovat jeho konkurenti. Jinak za jejich kasami nikdo nebude chtít sedět.

Podobné signály přicházejí z dalších oborů. Průměrný plat v českých automobilkách loni vzrostl na 37 tisíc korun. Ve Škodě Auto vystoupal průměrný dělnický příjem na 40 556 korun. Za loňský rok se tam zvýšil o desetinu. Vedení začalo vyjednávat o vzestupu platů na příštích sedmadvacet měsíců, což je období, na něž se zpravidla v mladoboleslavské automobilce uzavírají kolektivní platové smlouvy. Odstartovalo s nabídkou 15 procent. Odboráři to odmítli, prý je to „kulatá nula“. Jsou ochotni začít se bavit o 18 procentech. Po pražských tramvajových zastávkách visí letáčky lákající nové řidiče. Nástupní plat 35 tisíc korun. To je těsně pod průměrným příjmem, ten v metropoli přesahuje 36 tisíc korun měsíčně. A podobně jako u pokladních v Lidlu platí i u řidičů tramvají, že to nejsou úplně typičtí příslušníci třetiny nejlépe placených Pražanů. Teď je do ní Dopravní podnik pod tlakem nedostatku lidí vytahuje. Všechny tyto příběhy z firem ukazují, že je do příštích měsíců založeno na dost rychlý růst platů.

Nedůvěra a frustrace

To je dobře. Ekonomika jako celek na něj rozhodně má. Česko totiž i v posledních několika letech silného růstu zůstává zemí, kde firmy mezi lidi na platech rozdělují skoro nejméně peněz z celé Evropy. Na první pohled to působí jako velký a zatím nikým přesvědčivě nevysvětlený paradox. Pokud jde o životní úroveň, a nechme teď stranou pocit bezpečí, který je její nedílnou součástí, bezpochyby zažíváme jedno z nejúspěšnějších období po roce 1989. Rekordní růst ekonomiky. Rekordně nízká nezaměstnanost. Rekordní nabídka pracovních příležitostí. Konečně i dlouho odkládaný růst platů. Atmosféra v zemi tomu ale neodpovídá. Lidé dávají ve volbách důvěru politikům, kteří vykřikují, jak tady „všetci kradnú“, všechno je vytunelované, a tak je potřeba pevné, dobře makající ruky, která se postará o pořádek.

Na takové svody většinou lidé naskakují v časech recese. Jedna taková, dlouho prodlužovaná po roce 2009, vynesla v roce 2013 k moci Andreje Babiše. Od té doby má ale ekonomika za sebou pět let rekordní prosperity. A stejný babišovský nihilismus, v jiné verzi prezentovaný i nihilismem zemanovským, zabírá i v té rekordní prosperitě. Jedním z vysvětlení, která je potřeba vzít v úvahu, je i pocit lidí, že si sáhli na příliš malý díl té prosperity. To může být i hlubší vysvětlení pro růst nedůvěry a různou míru společenské frustrace, jaká se objevuje ve většině západních zemí. U nás je ten důvod k nespokojenosti z malého podílu na prosperitě dost oprávněný.

Podíl lidí na prosperitě se velmi jednoduše ukáže na tom, jaká část z vytvořeného bohatství se mezi lidi rozdělí na platech. U nás je ten podíl šestý nejmenší z celé Evropské unie. Na platech se tady v roce 2016, z něhož jsou poslední kompletní data, rozdělilo 30,7 procenta HDP. Hůř už jsou na tom jen Irové s 24,8 procenta, Řekové s 25,3, Rumuni s 29, Italové s 29,2 a Slováci s 30,2 procenta. Už z této soupisky zemí je zřejmé, že to, na jak velkou část prosperity si lidé v různých evropských zemích sáhnou na platech, přímo nesouvisí s tím, jak je ta země bohatá. Irsko je jedním z vůbec nejbohatších států Unie, Rumunsko naopak téměř nejchudším.

Hodně to souvisí spíš s tím, v jakých branžích si tam lidé vydělávají, a také s kulturním kontextem, dravostí a odvahou tlačit na vyšší příjmy. Vůbec na největší část prosperity v Evropě si dlouhodobě sahají bohatí Švýcaři, kde se na platech rozděluje, jako ve vůbec jediné evropské zemi, přes 50 procent HDP. A přestože dlouhodobým trendem celého Západu je pokles podílu lidí na prosperitě, Švýcaři si dokážou získat stále víc. Před finanční krizí v roce 2008 to bylo 46,8 procenta. Od té doby daný podíl stále roste.

Nepocítěná prosperita

Podobný trend ale zažívá třeba chudé Bulharsko. V roce 2008 se tam na platech rozdělovalo 27,6 procenta HDP. To bylo skoro o desetinu méně, než je evropský průměr 37 procent. Dnes ho Bulhaři s 35,9 procenta skoro dosáhli. Opačným příkladem je bohatá Velká Británie, jež stále patří k zemím, kde si lidé sahají na největší část prosperity. Trend je ale v ostrovním království sestupný. Ještě na startu finanční krize se tady na platech rozdělovalo 43,9 procenta výkonu tamního hospodářství. V roce 2016 už jen 40,9 procenta. Ten pocit sehrál spolu s migrací, kterou Britové obviňovali z toho, že jim platy snižuje, významnou roli při brexitu. Guvernér tamní centrální banky Mark Carney upozornil, že v růstu platů a životní úrovně zažila Británie první ztracené desetiletí od roku 1860.

Zvláštní obrázek ukazují české platy. Za recese po roce 2009 si tady lidé sáhli na větší část prosperity než teď, v dobách rekordního růstu. V roce 2012, tedy na dně recese, se na platech rozdělovalo 31,3 procenta HDP. V roce 2015, poté, co už země měla za sebou dva roky silného růstu, číslo kleslo na 30,1 procenta. Rok nato, kdy už se o tom, že jsme zemí levné práce, začíná hodně a nahlas mluvit, podíl prosperity rozdělené mezi lidi lehounce stoupl – na 30,7 procenta. Pořád však zůstává pod laťkou z recese. Jen malá část z bohatství, které se tady v éře prosperity vytváří, se dostává k lidem. Ti prosperitu vidí, avšak ve svých životech ji nepociťují. Rozpor může být skutečně jedním z hlavních zdrojů frustrace, která se v posledních letech tak silně projevuje v politice. Při silném růstu doháníme bohatší státy v celkovém bohatství země. Životní úroveň průměrného Čecha však příliš nestahuje zaostávání za životní úrovní průměrného Němce, Rakušana nebo Francouze. A lidé to na cestách po Evropě vidí a cítí. V produktivitě, tedy tom, co dokážeme své firmě za hodinu své práce vydělat, za nimi přitom zaostáváme výrazně méně než v platech.

Teď, nebo nikdy

Právě teď je přitom jedinečná příležitost zlomit trend levných lidí. Ta se nemusí dlouho opakovat. Dlouhodobý pohled na vývoj podílu lidí na prosperitě v různých západních zemích ukazuje, že trend od levné k drahé práci se láme velmi těžko a jen ve výjimečných chvílích. Jinak se v lepším případě drží dlouhodobě nastoupená linie, nebo je země naopak stažena k trendu globálního poklesu podílu lidí na prosperitě. Ti výše citovaní Švýcaři, kteří to jako jediní ve vyspělém světě dotáhli nad 50 procent HDP, jsou velmi výjimeční.

Podíl lidí na prosperitě stoupá buď jen ve chvíli, kdy ekonomika prochází skutečně mimořádným boomem, nebo když prostě „nejsou lidi“. Výstižný je příklad Spojených států. Dá se z něj velmi názorně pochopit, jaká frustrace části společnosti přivedla k moci Donalda Trumpa. Ještě v sedmdesátých letech zažívali Američané švýcarské poměry. Na platech se tam tehdy rozdělovalo 52 procent vytvořeného bohatství. V osmdesátých letech už byla země na 48 procentech. Pád kontinuálně pokračuje. Jediný moment, kdy se podařilo podíl lidí na prosperitě výrazně zvednout, byla internetová bublina kolem roku 2001, kdy stoupl z 43 zpátky na téměř 46 procent. Pak už znovu přichází šikmá plocha dolů. Recesi i prosperitě navzdory. Po finanční krizi roku 2008 se náklon prohlubuje. Setrvalá šikmá plocha může být jedním z hlavních důvodů frustrace, ztráty víry v budoucnost. A hlavně toho velmi nepříjemného nihilistického pocitu mnoha rodičů ztrácejících víru, že jejich děti se budou mít líp než oni. Ta víra spíš rovnou zdegenerovala v úzkost, že se budou mít výrazně hůř. Při pohledu na stále se zmenšující podíl na čím dál silnější prosperitě je ten pocit srozumitelný. Lidi logicky napadne, že svým úsilím zajišťují prosperitu jiných, nikoli svoji vlastní. Oni jen sbírají drobky, které spadnou ze stolu.

Podíl na prosperitě je obrovské a úplně zanedbané politické téma, které neumějí tradiční strany zleva ani zprava zvednout a ukázat lidem, že chápou jejich zájmy. A že jsou připraveny udělat cokoli, aby obhájily zvýšení podílu na prosperitě. U nás je právě teď ideální chvíle, kdy se dá ten podíl v čase kritického nedostatku lidí přes rychlý růst platů zvednout. A dá se z něj udělat i politické téma par excellence. Nejpopulárnější český politik, premiér v demisi Andrej Babiš, patří totiž v roli třetího nejbohatšího občana Česka přesně k těm, kdo lidi o jejich podíl na prosperitě připravují. Platy v jeho holdingu Agrofert, který zaměstnává přes pětatřicet tisíc mužů a žen, jsou hluboce pod celostátním průměrem. Stejně jako podíl zaměstnanců Agrofertu na prosperitě premiérského holdingu.


/
analytička

Zabývá se politikou a ekonomikou. Těmto tématům se věnovala ve všech hlavních denících. Pracovala jako redaktorka a vedoucí ekonomické rubriky MF Dnes. Poté vedla ekonomickou rubriku týdeníku Respekt. Od roku 2003 do roku 2009 byla hlavní analytičkou Hospodářských novin. Stejnou pozici zastávala od roku 2009 do října 2013 v Lidových novinách. Pravidelně komentuje ekonomiku pro Český rozhlas a Českou televizi.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.