Magické monstrum Jirous

V pověstných Řeporyjích pojmenovali minulý týden jednu z nových ulic Magorova, čímž je oficiálně míněn nikoli starosta, nýbrž Ivan Martin Jirous. Nechme stranou otázku, zda by nebylo vhodnější pro takový účel použít jeho občanské jméno, kterým i podepisoval své knihy, tedy nikoli Magor: Labutí písně, nýbrž Jirous: Magorovy labutí písně, ale oceňme to jako gesto sympatií k básníkovi… a magorovi, jež sdílíme.

A využijme této události k tomu, abychom vzali do ruky knihy, které nedávno Jirousovu pompézní osobnost zpřítomnily, v prvním případě přímo pozůstalými texty, v druhém prostřednictvím svědectví pozůstalých.

Tím prvním svazkem je konvolut (1142 stránek) Magorova oáza, což je závěrečné sebrání Jirousova díla, v tomto případě publicistického. S vydáváním onoho díla začal v roce 1997 Viktor Stoilov ve svém nakladatelství Torst Magorovým zápisníkem a mělo to zásadní význam pro etablování Jirouse jako významné literární osobnosti, tedy nikoli jen jako organizátora undergroundu, politického vězně, disidenta, výtržníka a také básníka, ale jako důležitého esejisty, kritika, polemika a publicisty (který samozřejmě nemohl po velkou část života veřejně „publikovat“...).

Nakladatel spolu s editorem Michaelem Špiritem shromáždili Jirousovy po samizdatu rozptýlené texty a možná k údivu samotného autora z toho vyšel rozsáhlý, a přitom pozoruhodně kompaktní a průrazný celek, díky němuž pak už nebylo možné Jirouse pomíjet a odsunovat jen jako nějakou zasloužilou (či obtížnou) kuriozitu na okraj.

Následovala výhra v anketě LN o knihu roku, mnoho uznalých recenzí, až po to zařazení do čítanek, a nakonec hagiografický životopis Magor a jeho doba od Marka Švehly (2018).

Torst po Zápisníku pokračoval vydáváním kompletního básnického díla (Magorova suma), které vyšlo ve třech doplněných vydáních a za něž dostal Jirous Seifertovu cenu (2006). Pak přibyly Magorovy dopisy (2005) a roku 2015 posmrtně důležitý a rovněž rozsáhlý svazek vězeňských dopisů Ahoj můj miláčku adresovaný z devadesáti procent Julianě, matce jeho dvou dcer, Marty a Františky – která si v letech 1997 až 2011 vedla deník, z něhož v roce 2018 vybrala „jirousovské“ pasáže a – spolu se zápisky Jany M. Bauerové – vydala v knize Mága: to je ta druhá kniha, o níž bude aspoň krátce řeč.

Celý text Jiřího Peňáse o Ivanu Martinu Jirousovi si můžete přečíst na EchoPrime a nebo v tištěné verzi Týdeníku Echo.