Radostný film pro naše časy

Radostný film pro naše časykomentář
Komentáře

komentář

Ondřej Štindl

Horko k nesnesení, politika otravně monotónní a místy dost iritující, těžko se přesvědčit o tom, že něco je v tomhle světě skutečně důležité. Samozřejmě kromě dokumentárního filmu Rolling Thunder Revue: A Bob Dylan Story by Martin Scorsese, který byl čerstvě uveden na Netflixu, zájemci si ho asi mohou obstarat i nějak jinak. Je to film, který člověka přivede na jiné myšlenky. Nebo přesněji: přivede ho k myšlenkám na důležité věci. Jeden osmasedmdesátiletý umělec vzpomíná, jiný skoro šestasedmdesátiletý umělec to zaznamenává a něco z těch vzpomínek a historek – smyšlených, pravdivých – vytvoří. Neviděl jsem letos živější a mladistvější dílo než tenhle společný výtvor dvou starých pánů.

V roce 1976 vyjel Bob Dylan na turné, teprve druhé po osmileté pauze. Místy dost intuitivním způsobem si vybral kapelu, přidal do výpravy pár dalších autorských osobností. Chtěl jet šňůru po místech, kam velké kapely většinou nejezdí, hrát v zapadákovech a menších sálech. Z turné vznikla bohatá filmová dokumentace – zpěvák tehdy chystal hraný projekt Renaldo a Clara, skončilo to kolosálním nezdarem. Pod dohledem Martina Scorseseho byl ten starý materiál rekonstruovaný, natočily se výpovědi Dylana a dalších aktérů (někdy taky jako aktéři se tvářících herců), vznikl dvouapůlhodinový snímek. Takových je – život a dílo v archivních obrazech a vzpomínkách „mluvících hlav“.

Rolling Thunder Revue se jim ale vymyká – invencí, energií, silou. Jistě je to také tím, že ukazuje skutečně mimořádného umělce na vrcholu sil a v akci. Koncertní pasáže jsou skutečně strhující, Dylan zpívá s obrovským nasazením, charisma z něj zrovna cáká, směje se častěji, než by odpovídalo jeho image muže záhadného a nepřístupného. Kapela je skvělá, a působí přitom uvolněně a spontánně. Emocí i decibelů víc než hodně. Film dokáže skoro v plnosti zprostředkovat tu prchavou krásu dávno ztracených okamžiků. Evokuje taky zemi, v níž se všechno tohle odehrává. Zemi, v níž převládá „blbá nálada“ po prohře ve Vietnamu, skandálu Watergate a odstoupení Richarda Nixona a kde se řada osobností volnomyšlenkářských šedesátých let stává obětí vlastních sebedestruktivních sklonů a závislostí. Zapadlými kouty toho zraněného světa projíždí autobus s aktéry hudebního cirkusu, možná to pro ně i část lidí v publiku má až rituální povahu. Těžko říct, protože aktéři tehdejšího dění si toho nemusejí moc pamatovat a taky si třeskutě vymýšlejí – často na pokyn režiséra. Víc filmů z poslední doby (Almodóvarova Bolest a sláva nebo Nikdy neodvracej zrak Floriana Henckela von Donnersmarcka) ilustrovalo tezi, že skutečný umělec musí vyprávět o svém životě. Rolling Thunder Revue ukazuje, že ten pohyb může jít taky opačným směrem: ne od životní pravdy k příběhům, které tvůrce vypráví ve svém díle, ale taky od příběhů, jež si vymyslel do toho reálného života. Mimo jiné jsou ty Dylanovy a Scorseseho výmysly dost zábavné. 

Rolling Thunder Revue je taky obrazem naplnění snu, který jistě sdílelo a sdílí mnoho lidí mnoha generací. Sebrat pár kamarádů, naložit je do autobusu a vyrazit na cesty, po večerech dělat brajgl – okamžiky pospolitosti v zákulisí nebo na cestách ve filmu působí s až intimní bezprostředností. Scorseseho film je chaotické vyprávění o jednom chaotickém období v životě jednoho velkého umělce. Kromě všech těch veselých historek, skvěle zahraných písniček a pohledů za oponu taky ukazuje, jak se právě z takového chaosu může něco velkého zrodit. Uprostřed toho všeho je pobavený chlapík, jehož rozhodování může působit impulzivně, slova i výraz tváře jsou matoucí (podobně jako někdy texty jeho písní). Jeden se ale nemůže zbavit „podezření“, že ten filmový Dylan moc dobře ví, co dělá. Když dohraje poslední písnička, člověk by volal po přídavku – a dost snadno se mu taky může stát, že sám dostane chuť něco vytvořit.