Snažili jsme se, aby nikdo další nezemřel, popisuje zásah u vlaku záchranářka

Dva lidé, kteří zemřeli při železničním neštěstí v Perninku na Karlovarsku, zahynuli ještě před příjezdem všech záchranných složek na místo, řekla deníku Echo24 v rozhovoru Nikola Brízgalová, vedoucí záchranářů, kteří na místě nehoda zasahovali. Záchranářka ze Zdravotnické záchranné služby Karlovarského kraje popisuje náročnost zásahu, kdy museli být ranění transportováni na nosítkách více než půl kilometru na nejbližší nádraží, kde byli následně ošetřováni a odsud rozváženi do nemocnic.

Co jste dělala v momentu, kdy jste se o neštěstí v Perninku dozvěděla?

Kontaktovala jsem naše krajské operační středisko s otázkou, jestli se mám na místo zásahu vydat, zda jde opravdu o hromadné postižení osob. S operátorkou, která řídila ten zásah, jsme se domluvily na tom, že by bylo dobré, kdybych tam jela a převzala vedení naší zdravotnické složky, to znamená koordinaci všech zdravotníků na místě zásahu.

Co vám cestou na místo běželo hlavou?

Hlavou mi proběhlo, že jsme to už několikrát cvičili. Tyto mimořádné události jsou součástí našeho výcviku. Říkala jsem si tedy, v jaké fázi se ten zásah bude nacházet a přemýšlela jsem o tom, co bude mým úkolem, kde navážu na své kolegy.

Kdo byl na místě jako první?

Jako první dorazily na místo obě dvě výjezdové posádky z Ostrova. Záchranáři tam byli včetně lékaře do 15 minut. Právě lékař z Ostrova byl vedoucím záchranářů předtím, než jsem na místo přijela.

Když jste na místo dorazila, bylo to horší, než jste očekávala?

Když jsem na místo dorazila, situace už byla nějakou dobu v běhu (Nikola Brízgalová dorazila do Perninku zhruba 45 minut od ohlášení incidentu – pozn. red.). Někteří postižení byli už transportováni leteckými záchrannými službami pryč, takže jsem nezastihla začátek. Z toho dění na místě jsem ani překvapená nebyla, my většinou hromadné postižení osob cvičíme ve větším rozsahu s větším množstvím postižených osob.

Když jste přišla na místo srážky, jak to tam zhruba 45 minut od té nehody vypadalo?

Kolem vlaku jsem šla na shromaždiště. Ve vlaku v tu chvíli už nebyli žádní zranění, všichni byli již vyproštění a na shromaždišti. Když jsem tam potom přišla, někteří už byli dokonce transportováni leteckou záchrannou službou. V té době byly již tři vrtulníky ze čtyř pryč.

Proběhl tedy podle vás ten zásah rychle?

V leže se z vlaku transportovalo devět lidí na shromaždiště, což bylo zhruba 500 až 600 metrů pěšky po kolejišti. To nebylo úplně jednoduché, ale protože tam bylo dost členů hasičského záchranného sboru, kteří pomáhali s transportem osob, šlo to rychle. V momentu, kdy jsem tedy byla u vlaku, hasiči už jen kontrolovali ten prostor. Zásah proběhl určitě velmi rychle.

Jak jste během zásahu vnímala to, že jde o jednu z nejtragičtějších železničních nehod v historii ČR?

Obecně dopravní nebo železniční nehody nejsou nikdy příjemné, stejně jako jakýkoliv větší počet zraněných osob. Mně se honilo hlavou to, abychom dokázali všechny opečovat tak, aby nám už nikdo další nezemřel. Tedy to, aby naše péče byla dostatečná a stihli jsme ji rychle a efektivně, zejména ten transport do zdravotnického zařízení, kde dojde k tomu finálnímu ošetření.

Ty dvě mrtvé osoby zemřely ještě před tím, než jste je z vlaku zvládli vyprostit?

Ti zemřelí zahynuli ještě před příjezdem jakékoliv složky integrovaného záchranného systému na místo.

Je pravda, že na místě byli lidé, kteří přišli o nohu?

Je to pravda. Jeden z postižených přišel o dolní končetinu.

Bylo na místě tolik záchranářů, aby se v dostatečném počtu zvládli postarat o všechny raněné?

Dvě třetiny účastníků nehody byly bez zranění nebo měly zranění mírné. Tato skupina lehce zraněných bývá většinou ošetřována hromadně jen jedním zdravotníkem a dvěma hasiči, případně i svépomocí. O tyto pacienty jsme se tedy starat tolik nemuseli. Šlo nám zejména o ty, kteří nemohou z místa odejít. Ty je potřeba ošetřit na místě a na shromaždišti došetřit, případně přednostně transportovat, pokud je to nutné. Měli jsme tam dost sil a prostředků. Naše operační středisko opravdu zabodovalo v tom, že sehnalo velmi mnoho sanitek a vrtulníků. Také jsme měli výpomoc z Ústeckého kraje, za což bych taky chtěla poděkovat, protože nám poslali opravdu dost prostředků. Na místě jsme měli také dost doktorů tak, aby se jeden lékař mohl prakticky věnovat jednomu těžce zraněnému. Mohla tam tedy probíhat skoro až individuální péče.

Jak probíhala spolupráce s německými záchranáři? Bylo to tak, že se oni starali o německé pacienty, nebo to fungovalo podle nějakého jiného klíče?

Jelikož my jsme tam měli dost vrtulníků – tři od nás a jeden z Německa, tak se to tak i hodilo, že si Němci převzali německého pacienta. Poté tam byly ještě dvě německé sanitky a ty si vzaly druhého německého pacienta, který byl středně až těžce zraněný. Jednoho transportovali letecky do nemocnice v Německu a druhého po zemi sanitkou do příhraniční nemocnice. Oni tak mohli transportovat pacienty své státní příslušnosti a odvézt je do Německa. Byli tam ještě další dva němečtí účastníci této nehody, ale ti vyvázli bez zranění, takže ty jsme k ošetření neposílali. Ale jeden německý občan tam bohužel zemřel.

Pokud jde o vaše osobní zkušenosti – jednalo se o to nejhorší, s čím jste se v kariéře setkala?

Pokud se jedná o mimořádné události, tak s tou jsem se naživo ještě nesetkala, pouze na cvičení. Pokud jde o mou zkušenost s dalšími pacienty, tak musím říct, že se nejednalo o nejhorší zkušenost.