Čím míň vláda dělá, tím míň zkazí

ÚHEL POHLEDU

Čím míň vláda dělá, tím míň zkazí
Uzavřená restaurace v rámci lockdownu. Ilustrační snímek. Foto: Shutterstock
Úhel pohledu

Markéta Šichtařová

Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová nám před pár dny odhalila své uvažování. Prohlásila, že koronavirus přinesl větší problémy než druhá světová válka. Ve svých myšlenkách zřejmě přehlédla, že za druhé světové války zemřelo mnohem více lidí než dnes, ale současně zůstaly otevřené školy a otevřené hospody.

Tím, kdo dnes paralyzoval život, není koronavirus, ale politici. Především ti vládní, ale i nevládní, protože i oni opakovaně hlasovali pro nouzový stav. Koronavirus na žádné tiskové konferenci ekonomiku nevypnul, to politici ji vypnuli. To oni strkají prsty do všeho a ničí lidem život.

Ne koronavirus, ale politici tlačí lidi do karantén, které nefungují. Tlačí je do roušek nebo dokonce respirátorů, které nefungují. Zavírají podnikání, aniž by to komukoliv pomohlo. Ať už je důvodem nefunkčnosti opatření cokoliv, není důvod příliš relevantní - opatření prostě nejsou efektivní a tečka. Srovnání jednotlivých evropských zemí to ukazuje v souvislostech: Máme zde vedle sebe země s velmi liberálním přístupem, jako je Švédsko nebo Dánsko, a země s velmi tvrdými lockdowny, jako Itálie, Španělsko, Francie, Irsko, Velká Británie. Korelace počtu infikovaných, nemocných a mrtvých s mírou regulace a vypnutí ekonomiky je veškerá žádná.

Tvrzení, že „pokud by se opatření dodržovala, fungovala by“, je zhruba na úrovni jiného tvrzení: „Kdyby lidé nebyli sobci, komunismus by fungoval“. To je modelově možné. Jenomže taková tvrzení popírají lidskou povahu. Vycházejí z mylných předpokladů. Předpokládají, že je v lidských možnostech opatření dodržovat – ačkoliv se zdá, že nikde na světě je lidé nedodržují do takové míry, aby fungovala.

Předpoklad, že pokud opatření zpřísníme, budou fungovat víc, je tedy mylný – nelze najít korelaci mezi přísností opatření a počtem obětí. Neboli, ať se opatření zpřísnila jakkoliv, statisticky se nedaří prokázat efekt. Zatím poslední, tedy pro nás nejrelevantnější studie byla publikována v Dánsku v prosinci 2020. Byla založena na datech z 11 dánských municipalit, na které byl, nebo naopak nebyl uvalen lockdownu. Výsledkem studie je, že uvalení lockdownu nemělo statisticky významný vliv na vývoj infekce.
Řada politiků a epidemiologů, kteří rozhodují o uzavírkách ekonomik, tak vychází z mylné teze, že lidskou povahu je možno změnit a že zpřísňováním je možno donutit obyvatelstvo ke změně chování či k dodržování opatření.

Rozhodně se nedomnívám, že by tento omyl „zmizel“ v průběhu tohoto roku. Ostatně můžeme si pomoci malou analogií, neboli tzv. „daňovým omylem“: Ekonomům je známo, že čím vyšší daně, tím vyšší daňové úniky a nižší ekonomická aktivita a že od určitého bodu zvyšování daní už neprodukuje vyšší daňový výnos, ale naopak menší. A přesto země zejména starého kontinentu běžně zvyšují daně, ačkoliv jejich sazba je již nad touto zlomovou úrovní. V pozadí je opět pouze ignorování lidské povahy.
Tento „daňový omyl“ trvá desítky let a dosud na něm hospodářské politiky zemí staví. Jaká je tedy pravděpodobnost, že by během jediného roku nebo dvou let typologicky stejný omyl v případě covidu zmizel, zejména když značná část veřejnosti si větší uzavírky stále žádá?

Ale nač zůstávat u nás nebo v Evropě? Podobné to je i jinde na světě. A posedlost státní regulací motivovanou obratem ke kolektivismu začala už dávno před covidem. Korona vše jen umocnila. Například kvůli politice levných peněz, která je přímým důsledkem tohoto kolektivistického uvažování, už před lety vyskočily ceny nemovitostí na většině planety na nesmyslné hodnoty. S tím muselo logicky vzrůst i nájemné.

Teprve až v tu chvíli, kdy už byla ekonomika notně státy zmrzačená, přichází karantény a další kroky vlád. Řada lidí najednou na nájem nemá. Levicový politik a čert ovšem nikdy nespí. Kalifornský guvernér Gavin Newson nelenil a prohlásil, že zaplatí 80 procent všech nezaplacených nájmů obyvatel, kteří dluží kvůli pandemii. Jedinou podmínkou je, že majitelé bytů dlužníkům zbylých 20 procent odpustí. Není to super socialismus? To snad nemají ani na Kubě. Nájemník bydlí a nic neplatí. Američané na to opáčí, že nechtějí bezdomovce. Tak ještě chvíli kupředu levá a bezdomovců bude v důsledku dalšího mrzačení ekonomiky ještě víc.
Není to problém jen domácností. Je to problém i firem. Objem špatných úvěrů v průběhu koronakrize roste. Dlouho to maskovaly statistiky pokřivené moratoriem. Koncem prosince byly problémové úvěry už o třetinu vyšší než na počátku loňského roku. To není málo - a nejspíš bude hůř.

Nervózní být z toho zatím nemusíme. Banky včas věc řešily a vytvářely si rezervy. Ty jsou dnes dokonce větší než špatné úvěry. To, že nepanuje o banky strach, je ostatně vidět i v cenách jejich akcií, které šly v posledních měsících prudce nahoru. Nicméně dravci už čekají na kořist, která své dluhy neunese.

Je to kvůli bizarně aktivní roli státu podivná krize: Nůžky mezi chudými a bohatými se rychle rozevírají. Řada lidí během krize přišla o příjmy, protože nesmí pracovat. Brzo budou muset něco prodat, aby přežili. Naopak mnoho jiných neví, co s penězi. Všechny dotace, peníze na testy, zdravotní vybavení, všechny peníze rozpuštěné na dluh do ekonomiky přece někde končí. Mnoho lidí na každém dnu koronakrize vydělává, protože jejich konkurence nesmí fungovat. Kamenné obchody by mohly vyprávět. Akcioví spekulanti taky, jen by to byl opačný příběh.

Takže zatímco mnoho lidí bude brzo muset prodat svůj hotel nebo hospodu, řada jiných lidí na nic jiného nečeká. Tak levné hotely už dlouho nebyly. Mimo komerční prostory ale ceny nemovitostí rychle rostou. Objem hypoték vloni vyskočil o 40 %. To není normální. Ekonomika rekordně padá a ceny mnoha nemovitostí sahají do nebes.

ČNB už varuje, že pokud bude trend pokračovat, mohla by přistoupit k nějaké regulaci, která růst cen přibrzdí. Opět tedy regulace, která stav ještě víc vychýlí z normálu. Všem je jasné, že ceny nemovitostí jsou tlačené globálním trendem. Státní zásahy nedovolily upuštění cenové bubliny ani během takového extrému, jako je koronakrize. Těžko se nyní hledají scénáře, aby ceny nemovitostí výrazně klesly. Co horšího než koronakrize by mohlo přijít? Je tedy jen logické, že lidé nemovitosti kupují.

Pikantní na tom všem je, že stát rozjel obří vlnu státních zásahů, aniž by čehokoli krom rekordního dluhu dosáhl. Na co sáhl, to zpackal. Máme miliony nakažených, mnoho mrtvých, a země, která se nevypnula, hlásí výsledky lepší – jako Švédsko.
Kdyby se politici na všechno vykašlali, rozdíl v obětech by patrně nebyl statisticky zachytitelný, jen dluh by nevyskočil, nebyly by tu nové cenové bubliny u akcií a nemovitostí, neměli bychom znovu socialismus.