KOMENTÁŘ
1
VÁLKA NA UKRAJINĚ
Na proruských kanálech na sociálních sítích se hovoří o rostoucí aktivitě ukrajinské armády na frontě v okolí města Vuhledar. Další zprávy dokonce trvají na zač ...
19:10
18:26
17:44
16:58
16:42
16:23
15:25
14:50
14:38
13:38
Ruské vedení to svým západním obhájcům nedělá jednoduché, i tak se na ně ale může spolehnout. Nechá je křečovitě se vysmívat zprávám, podle nichž se chystá útok na Ukrajinu, vehementně je popírá. A... pak vpadne na Ukrajinu.
Nechá je šířit různá konspirační vysvětlení válečných zločinů v Buči a na dalších místech a zároveň kontrolovaným oficiálním kanálem posílá do světa texty, které pro páchání takových zločinů vytvářejí vágní ideologické opodstatnění, implicitně je popisují jako nejenom ospravedlnitelné, ale správné (míním tím široce sdílený článek ruské agentury RIA). Tvář ruské propagandy – televizní moderátorská star Vladimir Solovjov – s vytřeštěnýma očima cedí skrz zaťaté zuby slova o tom, že s nacisty nemá cenu vést příjemné rozhovory, je potřeba jim vojenskou botou dupnout na krk, cokoli jiného by považovali za slabost. „Dostali jste úkol, je třeba ho splnit v plném rozsahu.“
Držet tu správnou linii v takových chvílích může být obtížné, vyžaduje to většinou schopnost tvrdit několik navzájem se popírajících věcí zároveň. Ale hodně lidí to dá, vyžaduje to jen silnější žaludek. A nemusejí to být nutně nějací ideově zaťatí stoupenci ruské imperiální ideologie, nebo dokonce placení nějakou cizí mocností. Nemusejí to ani být lidé mdlého ducha, jakkoli výlevy některých z nich by jistě zasloužily být zvěčněny v análech fantazírující prostoduchosti.
Jsou mezi nimi i lidé, kteří jaksi nemohou jinak, protože internalizovali základní premisu soudobého diskurzu, pravidla debaty v postpravdivé době, v níž stamiliony lidí tráví denně hodiny sebeprezentací, kritikou vynášeným literárním žánrem je tzv. autofikce, odpovědi na základní životní otázky by člověk měl hledat v sobě. To pravidlo zní: Ať už mluvíš zdánlivě o čemkoli, mluvíš především o sobě, tak se podle toho zařiď. Když je debata především, nebo aspoň do značné míry nástrojem vytváření obrazu sebe, je těžké připustit omyl, protože by to znamenalo také korekci toho obrazu. Bez ohledu na fakta je proto nutné držet narativ, ne nutně z přesvědčení nebo z povinnosti, ale kvůli sebezáchově. A taky proto, že je to pohodlné, jistým způsobem to člověka může těšit.
Mluví se o krizi důvěry na současném Západě, samozřejmě má nějaké reálné příčiny. Udržovat se ve stavu apriorní nedůvěry ale taky může člověku něco přinést, třeba různé libé pocity včetně vědomí vlastního významu. Jsem ten, kdo všechno prokoukl, nenechal si vypláchnout hlavu jako ostatní ovce, vidím svět, jaký je, a nazývám věci pravými jmény. A kupodivu mi to ani nedalo moc práce, stačilo jen ohlídat si, aby člověk důsledně říkal něco jiného než hlavní proud. V tom světě usilovně vytvářených obrazů každý s tím svým obrazem stojí a padá až do hořkého konce.
Konspirační bojovník proti prolhanému mainstreamu, stejně jako o své racionalitě a vůbec osvícenosti přesvědčený nositel akademického titulu, vždy v pohotovosti vyzývat druhé, aby „věřili vědě“. Je potřeba držet narativ a ani nezkoušet nahlédnout realitu aspoň tak, jak je v silách jednotlivce. Jinak by se z člověka mohlo stát jenom tělo pohozené ve škarpě u informační dálnice.
SCHVALOVÁNÍ TRESTNÝCH ČINŮ
VÁLKA NA UKRAJINĚ
