Český dobrodruh Welzl žil 26 let na ostrovech v Severním ledovém oceánu
Život českého dobrodruha
NOVÉ
1
Topič, strojník, stavitel transsibiřské magistrály, polární lovec, zlatokop, vynálezce perpetua mobile, charismatický vypravěč a především cestovatel a dobrodruh, tím vším byl Jan „Eskymo“ Welzl. Ve svých 35 letech byl rodák z moravského Zábřehu dokonce zvolen na Novosibiřských ostrovech v Severním ledovém oceánu náčelníkem a nejvyšším soudcem. Nevšední život muže, od jehož narození uplyne 15. srpna 150 let, se stal tématem řady oblíbených cestopisů.
Na cestu kolem světa se pětadvacetiletý zámečnický tovaryš vydal po smrti svých rodičů v roce 1893. Zpátky v mladém Československu se objevil až po více než třech dekádách strávených v cizině. Během nich plul po světových mořích, stavěl transsibiřskou magistrálu, podnikl dvouletou pěší pouť z Irkutsku na sever a prožil 26 let na Novosibiřských ostrovech, kde se prosadil jako schopný lovec a obchodník s kůžemi. Domorodci si ho dokonce zvolili za svého náčelníka a soudce.
Hledal opravdovou svobodu
Proč si Welzl vybral jednu z nejnehostinnějších oblastí světa, zůstává záhadou. Edvard Valenta v knize Strýček Eskymák napsal: „Jako mladý zámečnický tovaryš ještě i na Sibiři pořád hledal, kde je volnost, svoboda. Svoboda opravdová.“
Za nedobrovolný návrat do Evropy vděčil Arktický Bismarck, jak Welzla přezdívali bílí polárníci, ztroskotání své lodi u pobřeží Aljašky v roce 1924. Krátce na to americký soud podezřelého bělocha, odvolávající ho se na neexistující rakousko-uherskou monarchii, vypověděl z USA. Životem ošlehaný dobrodruh se usadil v Hamburku, odkud navázal písemný kontakt s redaktorem Lidových novin Rudolfem Těsnohlídkem, budoucím autorem první knihy o polárníkových dobrodružstvích s názvem – Eskymo Welzl (1928).
Do rodného městečka se vrátil v roce 1928. Doslova senzaci pak vyvolalo přednáškové turné a rozhlasový pořad, v němž věčně dobře naložený Moravan účinkoval v roce 1929. Jeho vyprávění, mnohdy směšná a neuvěřitelná, byla přijímána s velkým nadšením a aplausem.
O perpetuu mobile nejenom snil
Své exotické a barvité zážitky vylíčil také redaktorům LN Bedřichu Golombkovi a Edvardu Valentovi. Ti na základě Welzlova útržkovitého a nesourodého vyprávění sepsali knihy: Po stopách polárních pokladů, Ledové povídky, Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě a především nejznámější z nich Třicet let na Zlatém severu (1930), která pak vyšla v řadě evropských zemí, v Americe i Japonsku a zajistila Welzlovi světový ohlas.
Se slušnou odměnou v kapse se chtěl Welzl vrátit na Novosibiřské ostrovy. Cestu ale kvůli nedostatku financí předčasně ukončil v kanadském Dawsonu, o němž později napsal: „Tak ja tady žiju na konci byleho obyvatelstva nedaleko konce světa. Tady mam slavu a važnosť. A v Zabřeze jse o mně vypravi že žebram a kradu po Moravě a za Krumpachem na travňiku jsi hledam vši a taham jse zciganěma.“
Ve zlatokopeckém kraji proslul jako vypravěč neuvěřitelných historek pod přízviskem Kapitán Jan nebo Jan vynálezce. Uměl si poradit s opravou kdejakého těžebního stroje. Zručnost i snílkovská povaha ho přivedly k myšlence sestrojit perpetuum mobile, jehož konstrukcí se zabýval mnoho let. I náhodní kolemjdoucí si v jeho srubu, ve kterém žil sám se svým psem, mohli prohlédnout rozložité ozubené soukolí a poslechnout si vynálezcův komentář v nedokonalé angličtině.
Po Welzlových stopách...
Povzbuzen úspěchem anglického překladu Třiceti let na zlatém severu, který v USA získal prémii 10.000 dolarů (tu si ale Welzl podle smlouvy nárokovat nemohl), sepsal v němčině cestopis „Cesta kolem světa 1893-1898“. Jeho publikováním se měl stát finančně nezávislým. Originál se však podařilo vydat až půlstoletí po jeho smrti (19. září 1948).
Welz zemřel 19. září 1948 v Dawsonu ve věku 80 let, pohřben je na místním hřbitově.
Osobnost Welzla údajně inspirovala Karla Čapka k vytvoření postavy kapitána Van Tocha ve slavném díle Válka s mloky. Jeden z největších českých dobrodruhů budí dodnes zájem široké veřejnosti a je předmětem bádání mnoha zapálených „welzlologů“. Ctitelé Strýčka Eskymáka pokládají polárníka za druhého Járu Cimrmana, ovšem s tím rozdílem, že Eskymo skutečně žil.
Loni mapoval Welzlovy stopy na ostrovech v moři Laptěvů cestovatel Martin Strouhal. „Samotná cesta přinesla mnoho nových poznatků, které opět doplní mozaiku o životě Jana Welzla. Dostal jsem se do ruské Arktidy do míst, která Jan Welzl považoval za svůj nový domov. Z hlediska bádání o Janu Welzlovi se snad jedná o významný počin, který opět poodhalil roušku historie o našem polárníkovi. To, co jsem viděl, mne utvrzuje v tom, že Welzl byl opravdu extrémním cestovatelem a dobrodruhem,“ řekl ČTK Strouhal, předseda České welzlologické a cestovatelské společnosti.
