1 REAKCE polského DIPLOMATA

„Moje babičky přežily válku.“ Reakce na tezi, že Poláci antisemitismus sají s mlékem

NOVÉ

Témata: , , ,

V posledních týdnech pozornost médií přitáhla další krize na linii Polsko-Izrael, tentokrát vyvolaná prohlášením nového izraelského ministra zahraničí, který připomněl výrok, že „Poláci sají antisemitismus s mateřským mlékem“ a že se musí přiznat ke svému podílu na holokaustu. V Polsku byl označen za rasistický a vyvolal řadu reakcí. Autorem jedné z nich je i současný polský velvyslanec v Izraeli Marek Magierowski. Echo24 přináší jeho text publikovaný v Jerusalem Post s titulkem Moje babičky přežily válku.

Na návštěvu Polského vojenského hřbitova na Monte Cassinu se nezapomíná. Jasné nebe, syrově bílé náhrobní kameny a tíživé ticho. Nebojácní hrdinové, kteří padli v jedné z klíčových bitev druhé světové války. Hřbitov na Monte Cassinu jsem poprvé navštívil před osmi lety, se ženou a našimi dvěma dětmi. Nestává se mi často, že by mě zahltily emoce, ale tehdy mi lítost sevřela hrdlo.

Na jednom z náhrobků bylo vyryto jméno „Bolesław Magierowski“. Příjmení Magierowski není v Polsku zrovna rozšířené, takže je nejspíš mým vzdáleným příbuzným. O jeho životě ale nic nevím – snad budu mít čas si o něm něco dohledat, až jednou zaslouženě odejdu do důchodu. Dalším mým jmenovcem byl Ferdynand Magierowski, polský navigátor Britského královského letectva, který zemřel při leteckém útoku na Německo, pouhé tři měsíce před koncem války. Hluboce se stydím, že jsem se nikdy nezajímal o jejich životní osudy.

Vím ale, jak žily moje babičky. Maria, babička z otcovy strany, pochází z východopolské vesničky, která dnes leží na Ukrajině. Válku přežila, ale když bylo Polsko na Jaltské konferenci zrazeno a prodáno Sovětům, byla repatriována na tzv. „znovuzískaná území“. Její rodina přišla o domov, majetek a část vlastní identity. Přesto byla babička i na sklonku života veselá a optimistická.

Moje druhá babička, Henryka, byla odměřenější. Za války osiřela a ve 13 letech musela začít sama vychovávat čtyřletou sestru. Po válce porodila pět dětí. Jeden ze synů jí zemřel, když mu bylo pět, a manžel, můj dědeček, jí zahynul při autonehodě. Vždy jsem obdivoval stoický klid, se kterým všem životním strastem čelila.

Irena, babička mojí manželky, v červnu 1944 ovdověla. Její manžel bojoval v podzemní Zemské armádě a v roce 1944 ho Němci popravili v odplatě za sabotáž, kterou tato odbojová organizace provedla. Stejný osud s ním sdílelo na 100 lidí. (Zemské armádě se tehdy podařilo vyhodit do povětří vlak plný německých zbraní.) Irena zůstala sama na výchovu dvou synů, kterým bylo 7 a 4 roky. Nikdy se znovu nevdala a nikdy nenavštívila manželův hrob. Nikdo totiž netuší, kde přesně byli tito muži zabiti a pohřbeni.

Druhá babička mé manželky, Helena, strávila válku v osamění, péčí o novorozenou dcerku. Jejího muže donutili pracovat ve třetí říši. Jako otroka.

Životní osud našich babiček je tragický, rozhodně ale není nijak výjimečný, natož snad působivý. Nemáme v rodině žádného polského generála, který vedl útok proti německým tankům, ani žádného hrdinu Varšavského povstání. Je tu jen jeden příbuzný (alespoň pokud je mi známo), kterého Sověti střelili do týla při katyňském masakru. Kromě toho měly moje babičky štěstí – nedotklo se jich poválečné mučení ani tresty smrti, které vynášeli polští komunisté.

Naše babičky měly alespoň dva společné rysy. Zaprvé, nijak zvlášť se nehrnuly do vyprávění o válce, pravděpodobně to pro ně bylo příliš traumatické. Zadruhé, když už v ojedinělých případech na hrůzy německé okupace vzpomínaly, nikdy nepoužívaly slovo „nacisté“. Domnívám se, že jim toto pojmenování dokonce nebylo nijak blízké.

Těm, kdo tvrdí, že tyto odvážné ženy nesou svůj díl zodpovědnosti nebo viny za průběh holokaustu v okupovaném Polsku, těm, kdo tvrdí, že by se Poláci měli konečně kát za své hříchy, „stejně jako to už dávno udělali Němci nebo Rakušané“, těm, kdo tvrdí, že bychom měli navždy litovat „nenávisti, kterou si neodmyslitelně neseme“, těm všem můžu říct jen jediné: mluvíte k mrtvým, a mrtví zasluhují respekt.

Nechvalně známý výrok, že „Poláci sáli svůj antisemitismus s mateřským mlékem“, který pronesl izraelský ministr zahraničí Jisrael Kac, ve mně nevyvolal vztek ani rozhořčení. Bylo mi z něj smutno. Cítil jsem hořkost z toho, že veškeré úsilí, které jsem vynaložil na usmíření našich dvou národů a prohloubení našeho vzájemného porozumění, někdo během tří vteřin rozmetal na kusy. Od chvíle, kdy jsem před sedmi měsíci do Izraele dorazil, jsem pronesl i napsal mnohé o naší společné historii, aniž bych přitom tajil jedinou temnou kapitolu, jediný zločin, kterým se mí krajané vůči Židům provinili. Nikdy jsem nečekal odpuštění. Čekal jsem otevřenou, ale férovou diskusi. Na její začátek stále čekáme.

Závěrem bych rád citoval slova německého kancléře Konrada Adenauera, která zazněla 27. září 1951 při jeho památném projevu v Bundestagu: „Drtivá většina německého lidu považovala zločiny spáchané na Židech za obzvlášť odporné a neúčastnila se jich… Mezi Němci bylo mnoho těch, kdo ukázali, že jsou připraveni pomáhat svým židovským spoluobčanům, přestože tím sami sebe vystavují nebezpečí.“

Adenauerovo prohlášení bylo důkladně projednáno a na závěr schváleno německou i izraelskou vládou.

Co by se stalo, kdybychom v uvedené citaci zaměnili „Němce“ za „Poláky“? „Drtivá většina polského lidu považovala zločiny spáchané na Židech za obzvlášť odporné a neúčastnila se jich… Mezi Poláky bylo mnoho těch, kdo ukázali, že jsou připraveni pomáhat svým židovským spoluobčanům, přestože tím sami sebe vystavují nebezpečí.“

Tento odstavec se nápadně podobá jednomu z úryvků společného prohlášení, které v červnu 2018 podepsali polský premiér Mateusz Morawiecki a izraelský premiér Benjamin Netanjahu. Lámu si hlavu, proč je v tomto úzce vymezeném kontextu přijatelné mluvit o rozhřešení pro „německý lid“, zatímco jakákoli zmínka o „Polácích, kteří pomáhali Židům“ okamžitě vyvolá pozdvižení.

Nemůžu se zbavit jedné utkvělé, nepříjemné myšlenky. Kdyby byly moje babičky stále naživu, co by asi řekly, kdyby slyšely některou z nestydatých poznámek o „polské spoluvině“ na genocidě, kterou zorganizoval a spáchal wehrmacht, jednotky SS a gestapo?

Moje babičky nikdy nehořely touhou po pomstě. Nikdy nežádaly omluvu ani odškodnění za to, co Němci jim a jejich rodinám provedli. Zemřely v míru a pokoji.

Autor je velvyslancem Polské republiky v Izraeli. Text původně vyšel v Jerusalem Post.

Echo Komplet

2 999 Kč

Získejte to nejlepší za méně jak 40% ceny! Díky tomuto balíčku si užijete unikátní web bez reklam EchoPrime, denní komentáře Echo24 a Týdeník Echo jak v digitální, tak v tištěné podobě

Více info

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.