Nedávno uplynulo patnáct let od smrti filmového kritika a velkého esejisty Jiřího Cieslara, smrti, kterou všichni, kdo tuto výjimečnou osobnost poznali, nesou v sobě jako nezacelenou ránu. Jiří se rozhodl odejít ze světa dobrovolně, asi ne náhodou podobně jako postava židovského profesora z jeho milovaného filmu Daleká cesta režiséra Alfréda Radoka: profesor Reiter, hraje ho Eduard Kohout, má nastoupit do transportu, místo toho zvolí pád z pátého patra do dvora, na stole po něm zbude nedokouřený doutník a v okně vlající záclony.
Po Jiřím, kterému by bylo letos sedmdesát, zbyly (vedle zarmoucených přátel, dětí, žen a mužů) vynikající texty sebrané v knihách, které stojí za to brát stále do rukou (Concettino ohlédnutí, Kočky na Atalantě, Hlas deníku) a vychutnávat a oceňovat, jak se o umění, o filmech, o knihách a také o životě může psát, tedy pokud má někdo takový talent: jak se o nich dá přemýšlet, do hloubky, přitom výstižně a srozumitelně, rozumem, stejně jako citem. A zbyl po něm také kus jeho vlastního deníku nazvaný Matouš (tak říkal svému psychoterapeutovi), který vyšel knižně deset let po smrti a který je vlastně jím samým napsaným průvodcem po cestě k jeho vlastnímu… hrobu. K hrobu v Pyšelích.
Ta cesta reálná, k místu, kde Jiří, jak se říká, nalezl klid, vede od městečka vzhůru k návrší, v jehož asi polovině udělá stezka v místech, kde stojí lavička a barokní socha svatého Vojtěcha (já myslel, že je to sv. Augustin, ale píší, že Vojtěch), takový pěkný oblouk – jak to někdy bývá v životě. A pak už směřuje nahoru k hřbitovní zdi. V dolní části hřbitova, jenž leží na svahu, takže od hrobů je výhled do údolí, je klasická márnice. Ale na nejvyšším místě ohrady stojí bílá stavba ve tvaru malého domku, kterému ovšem chybějí okna a třeba také komín a psí bouda. Dovnitř vedou jen malá dvířka, která jsou všem obvykle zavřená, takže kdo neví, oč jde, mohl by tipovat na hrobníkův sklad – nebo na větší márnici.
Je to ovšem pyšelská loreta, svatá chýše, Santa Casa, boudička či příbytek, v níž žila Panna Marie s malým Ježíškem, samozřejmě nikoli v Pyšelích, tom městečku padesát minut vlakem od Prahy směrem na Benešov, zastávku před Čerčany. Panna Marie v ní žila a hospodařila v galilejském Nazaretu v době dost vzdálené od doby, kdy ji postavili v Pyšelích, což bylo koncem 17. století (uvádí se rok 1699).
Loretánské stavební hnutí bylo ostatně docela pěknou zábavou barokních časů, jež měly sklony udělat z krajiny jednu velkou pobožnou turistickou stezku: proto všude ta poutní místa, kapličky, kalvárie, boží muka, báně kostelů, které vyčuhují zpoza luhů a hájů. Tak zhruba od konce třicetileté války začaly po zemi vyrůstat tyto domky, které měly zvláštní privilegium, že byly odvozeny od příbytku, kde vyrostl malý Ježíš. Není to přímo rodný domek, ten je, jak známo, ve chlévě v Betlémě, ale domek Ježíškova dětství. Do Evropy se chatička dostala tzv. translací, tedy zázračným přesunem, o který se koncem 13. století postarali andělé, kteří ji naložili jako kargo zásilku a přeletěli s ní moře, takže po několika dalších skocích skončila v italském Loretu. To se stalo koncem 13. století a důvodem toho přesunu byli Saracéni, u kterých nebylo jisté, jestli budou dbát na památkovou ochranu objektu. Za baroka pak hraví a nápadití jezuité vymysleli, že by mohli po jim svěřených provinciích stavět takové repliky, v nichž se bude prohlubovat a pěstovat zbožnost a sportovní duch, pokud budou na kopci.
Loretánských kaplí je v Čechách a na Moravě (a ve Slezsku) několik desítek, obvykle stojí na pěkných místech, často na kopcích (třeba v Hroznatově u Chebu), ale i ve městech (třeba v Rumburku), některé jsou zdobnější, hlavně ta nejznámější na Hradčanech, jiné docela prosté, jako ta pyšelská. Tu tady nechal postavit hrabě Halleweil, který se sem přiženil ze Švýcar (jinde píšou, že se Saska), a asi se mu tu zalíbilo, tak po něm zbyla ta kaple na Viničním vrchu. Je z ní opravdu krásný výhled, přímo dolů na městečko Pyšely, které leží v takové mírné proláklině, z níž vystupuje hranolovitá věž zámku, ve kterém je domov důchodců. Ten se do historie zapsal tím, že v něm, tedy v jeho předchůdci, přespal dva měsíce před bitvou na Bílé hoře „zimní král“ Fridrich Falcký, který se tam prý důchodcům dodnes zjevuje a ptá se jich, kde se to ocitl. Chovanci mu však nerozumějí a považují jej za svého výstředního kolegu německé národnosti. Dále se Pyšely ničím zvláštním nevyznamenaly, což by jim mělo být přičteno k dobru. Narodil se tu filozof Emanuel Rádl (1873–1942), ale hlavní náměstí je pojmenované po Masarykovi, se kterým přitom Rádl ne vždy souhlasil. Druhým profesorem spojeným s Pyšely je pak Jiří Cieslar. Třetím akademikem je atomová doktorka Dana Drábová, která je odtud a má funkci na radnici.
Jméno Pyšely je prý odvozeno od staročeského pýšeti, což prý znamená těžce oddychovat či supět. Městečko tedy pýše poklidem a provinční letargií, zvlášť nyní za pandemického stavu, jenž se právem někomu může zdát idylou. Člověk, který se tam nyní ocitne, lituje jediného, že je zavřené místní muzeum, ve kterém vystavují několik střepů z kachlových kamen a obří nebozez, neznámého účelu. Je tam pěkný kostel (Povýšení sv. Kříže), kam jezdí jednou týdně pan farář z Jílového. Faru užívá občanské sdružení Fara Pyšely. Tak to má být. Horší je to na okrajích, kde vyrostly kolonie domků na jedno brdo neznámé provenience. Jejich nájemníkům je zřejmě určeno golfové hřiště na jih od Pyšel, které přeťalo přirozenou cestu přes lesy do Čerčan.
V těch lesích se vedle hojné černé zvěře často vyskytoval profesor Jiří, který tam chodil meditovat (Jiří vlastně permanentně meditoval, ovšem na vysoké úrovni bdělosti) a též tam sbíral ani ne tak houby a jiné lesní plody, ale hlavně kameny. Ty nosil na zahradu k rodinné chatce, u níž je různě rozmisťoval a vytvářel jakási meditativní zátiší či oltáře a těšil se z toho, když se na nich uchytil mech. Ona chatka byla důvodem, proč jezdil, obvykle vlakem z Vršovic, do Pyšel; či spíš záminkou. Stavba s verandou byla vystavěna na pozemku, který před únorem 1948 zakoupil doktor medicíny Štěpán Cieslar, Jiřího otec, původně s představou, že tam vystaví něco honosnějšího, asi vilu. Po vítězství pracujících ze svých buržoazních představ musel slevit a spokojit se s rekreačním objektem. Tam jezdil Jiří od mladých let a z několika stop v jeho textech lze soudit, že tam býval šťastný. To byl jeho Výlet do přírody, Partie de campagne, nedokončený film Jeana Renoira z roku 1936, který až nepochopitelně miloval a hodiny a hodiny rozebíral se studenty, kteří v tom prostém příběhu viděli desetinu toho co on. Lidé jedou do přírody, chvíli tam jsou, jezdí na řece v loďkách, mezitím spolu flirtují, pak se zase vrátí do Paříže. To asi byly jeho Pyšely. Vozil si tam knihy, které chtěl přes víkend přečíst, seděl s nimi pod stromy u těch kamenů, rozložené je měl na dlouhých končetinách, co chvíli mu padaly do trávy, ani jeho pověstné zrcadlovky netlumily v ostrém slunci rozpálené stránky, jež mu oslňovaly zrak. Všechno se tetelilo jako v jeho oblíbených italských filmech, ve Viscontiho Gepardovi, jehož hlavní figuru, hraběte Salina, kterého hrál Burt Lancaster, něčím připomínal.
Mluvil jsem o Pyšelích Jiřího Cieslara s jeho synem Jiřím, ten mi popsal to s těmi kameny. Snad to nespadá pod lesní pych. Řekl mi též, že hrob u lorety si otec vyhlédl léta předem; a ještě předtím, než tam uložil v roce 2002 svého otce Štěpána, prvního obyvatele hrobu, chodil tam často – meditovat. Nebo prostě jen posedět na místě, o němž věděl, že tam směřuje. Tak mě napadá: ulehčuje vědomí, že už máte vyhlédnuté místo, v něčem to rozhodnutí? Je vám lépe, když víte, že jdete na známé místo? A pak také, že lidé se dělí na dva druhy: jedni vědí, kde budou, jiní ne. Buď na to nemyslí, nebo s tím ještě nezačali, nebo to nechají na těch, co tady zbudou. Asi nejvíc je těch, kterým je to jedno, což asi něco o našich časech vypovídá. Asi bych se měl po něčem konečně porozhlédnut.
00:01
