Nacistický vládce Prahy dostal od kata facku. Jeho popravu sledovaly desítky tisíc lidí

POPRAVA HISTORIKA

Nacistický vládce Prahy dostal od kata facku. Jeho popravu sledovaly desítky tisíc lidí
Josef Pfitzner (náměstek primátora, vpravo) a František Teuner (předseda Kuratoria), 1944. Foto: Volné dílo
Domov

Echo24

Před 75 lety, 6. září 1945, byl popraven historik německé národnosti Josef Pfitzner, za druhé světové války nacistický náměstek pražského primátora. Odsouzen byl jako nacistický zločinec na základě tzv. velkého retribučního dekretu a veřejně za účasti asi 30 000 lidí (včetně malých dětí) v Praze na Pankráci popraven. Na osudu tohoto symbolu nacistické zvůle je možné podle historiků sledovat nejen dějiny protektorátu, českého odboje či nacistické elity, ale i tragédii vědce, který vyměnil etiku za služby nenávistné ideologii, jejíž zrůdné následky nikdy nepochopil.

Dříve se uvádělo, že poprava Pfitznera byla poslední veřejnou popravou na území Československa. Po něm byl ale v květnu 1946 oběšen velitel protektorátní policie a SS Karl Hermann Frank a nejspíše úplně poslední veřejnou popravou v českých zemích pak bylo v září 1946 oběšení Herty Kašparové v Třešti u Jihlavy, která se podílela na masakru tří desítek civilistů v květnu 1945.

Foto: Poprava Josefa Pfitznera na Soudním nádvoří v Praze na Pankráci, 6. září 1945

Josef Pfitzner se narodil 24. března 1901 ve slezských Petrovicích v rodině ševce. Po maturitě na opavském gymnáziu se zapsal na pražskou Německou univerzitu, kde vystudoval historii. V necelých 30 letech se pak stal profesorem na katedře východoevropských dějin. Hovořil plynně česky a byl jedním z mála sudetoněmeckých historiků, který požíval vážnosti i u většiny české historické obce. I prezident Tomáš Garrigue Masaryk si Pfitznera vážil jako sudetského Němce, který poznáváním společné česko-německé historie přispěl k upevnění Československé republiky. Se svou ženou měl dva syny.

Po vítězství Sudetoněmecké strany (SdP) v parlamentních volbách v roce 1935 ale Pfitzner plně podpořil Konrada Henleina, v němž spatřoval „legitimátora myšlenky sjednocení sudetoněmeckého národního společenství“. Jeho dřímající nacionalismus se začal otevřeně projevovat v řadě politických spisků, později se stal členem pražského zastupitelstva a častým řečníkem na schůzích SdP.

V březnu 1939 Pfitzner vítal Adolfa Hitlera na Hradě jako „zachránce pražských Němců“. Poté byl ihned jmenován vládním komisařem ve správě Prahy s titulem náměstka primátora. Přeměnu historika ve fanatika poté doložil řadou konkrétních kroků: pokusil se změnit správní systém Prahy, na úřadech nahradil češtinu němčinou či nechal odstranit řadu soch (například sochu rabiho Löwa z Mariánského náměstí, sochu Mojžíše z Pařížské třídy, pomník francouzského historika Ernesta Denise či Wilsonův památník). Napsal též monografii „Kaiser Karl IV.“, protože ho pohoršovalo, jak se Češi dívají na postavu Karla IV.

Primátora Otakara Klapku i jeho spolupracovníky udával K. H. Frankovi a nepokrytě jim vyhrožoval. Jako hlavní pražský germanizátor si mnoho sliboval od Reinharda Heydricha, jeho nezájmem byl ale zklamán. Posléze se Pfitzner stal neoblíbeným nejen mezi svými nejbližšími spolupracovníky a kolegy, ale i u předních nacistických funkcionářů protektorátu.

Foto: Josef Pfitzner na archivním snímku

Z Prahy uprchl 8. května 1945, po krátké internaci Američany byl ale vydán zpět. Při následném šetření a výsleších vystupoval sebejistě a jako většina nacistů se hájil tím, že „pouze poslouchal příkazy“. V žalobě 1. září 1945 nezaujala podstatnější místo Pfitznerova udání Otakara Klapky a dalších, hlavní váha byla položena na jeho činnost v SdP a NSDAP, vedoucí k odtržení pohraničí, či v poškozování majetku města Prahy.

Žaloba žádala trest smrti a Mimořádný lidový soud verdikt potvrdil. Byl shledán vinným trestnými činy podle tzv. velkého retribučního dekretu (dekret prezidenta republiky z 19. června 1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech). Dvě hodiny po procesu byl Pfitzner 6. září 1945 několik minut po půl sedmé večer na Soudním náměstí na Pankráci veřejně popraven provazem. Odhaduje se, že tam mohlo být až 100 000 lidí. Kat mu podle pamětníků dal facku kvůli jeho údajnému zvolání: „Umírám pro Velkoněmecko!“

V letech 2000 a 2001 vydali editoři Alena Míšková a Vojtěch Šustek dva díly knihy Josef Pfitzner a protektorátní Praha v letech 1939-1945. V knize jsou například podrobnosti o záměrech nacistických okupantů v protektorátu, o jejich potýkání se s českým odbojem či v případě pražské radnice spíše o překvapivě úspěšné pasivní rezistenci českého úřednictva, ale i vztazích mezi nacisty samotnými.