3 TÝDENÍK ECHO - ROZHOVOR

Já bych byla skvělá Lolita!

ROZHOVOR

Vanda Šípová je démonická na jevišti, u stolu v kavárně je sympatická a živá. Umí nejen vysoké c, ale i vysoké ef, kam to vytáhne jako Královna noci v Kouzelné flétně. Když jsem se jí ptal, jestli umí hlasem roztříštit zrcadlo, řekla, že to není vyloučené. Za postavu Helgy v opeře Ivana Achera Sternenhoch sbírá jednu pochvalu za druhou a lidé se na ni chodí dívat opakovaně. I když potkat takovou osobu by v životě asi nechtěli. 

Přečetl jsem si, že ráda vaříte. Má to něco společného s operním zpěvem?

Tak třeba tu vášeň. Já zpívám i vařím s vášní. A taky mě to inspiruje. Když jsem s Karlem Dobrým hrála ve Dni opričníka, tak jsem se naučila připravovat ruské bliny. Když jsem hrála v Redutě ve Vévodkyni a kuchařce, tak jsem udělala perličku na jalovci a tažený štrúdl. Teď jsem dělala italský tatarák z telecího masa, a to bylo úžasný, takový nadejchaný…

Jako italská opera… Zpíváte taky v italské opeře?

No jasně. Za pár dní mě v Pardubicích čeká Musetta v Pucciniho Bohémě. A Gildu zpívám v Liberci ve Verdiho Rigolettu. Takže ano, ráda zpívám v italské opeře. Ale taky klidně třeba ve francouzské.

Říká se, že česká kuchyně se pomalu lepší. Jak je na tom česká opera?

Podle toho, jak to myslíte. Pokud jde o tu interpretační stránku, tak si myslím, že je na skvělé úrovni. Pokud to můžu hodnotit.

Znáte trochu okolí, Německo, Rakousko. A směřujete tam?

Upřímně řečeno, moc ne. Víte, mně se strašně líbí tady. Já mám dvě děti, mám práci, za kterou jsem moc vděčná, já jsem vlastně spokojený člověk. Pro mě být někde tři měsíce je strašně dlouhá doba. Víte, co se říká: Čím má člověk život radši, tím víc mu utíká. Už mi dost lidí říkalo, že bych to měla třeba v Německu zkusit, že zpívám v Kouzelné flétně Královnu noci a že bych určitě měla šanci. A asi bych si přišla na jiné peníze a asi by se mi pak naskytly další nabídky. Ale já nevím, mně se tady vlastně líbí a nemám důvod to měnit. Nikdy neříkej nikdy, ale tak to je. Zatím. 

Až se stanete slavnou…

S nějakou slávou nepočítám. Opera v České republice nevede ke slávě.

Myslím, že je pár slavných českých operních div. Ema Destinnová, Jarmila Novotná, Gabriela Beňačková, Eva Urbanová

S těmi bych se tedy nesrovnávala. To byly nebo jsou ohromné umělkyně a daly tomu všechno. 

A taky byste musela zpívat Libuši. Těšíte se, že budete jednou zpívat Libuši?

Libuše mě nejspíš mine. Já jsem se totiž narodila s jiným hlasovým rejstříkem, takže Libuši zpívat nebudu.   

Co kdybych se vás ptal na životopis?

To se toho asi moc nedozvíte. Nejsem v tom ohledu moc zajímavý případ.

Tak to zkusíme. Jste z Prahy?

Ano, a jsem strašně ráda, že jsem z Prahy. Miluju to město.

Jste příbuzná s Karlem Šípem?

Ne, vůbec. Aspoň o tom nevím. 

Kdy se projevilo, že budete operní zpěvačka?

To se tak člověku stane. Vždycky to ve mně nějak bylo. A vždycky mě to těšilo. Já nevím, jestli to začalo ve třech, ve čtyřech, v pěti. Prostě to tam vždycky bylo.

Máte to v rodině?

Ne, vůbec ne. Táta sice má absolutní hudební sluch, ale hudbě se nikdy nevěnoval. Taky sestra výborně hraje na kytaru, ale pracuje na jednom ministerstvu. Já nemám minulost operních pěvkyň a pěvců s tradicí v rodině. Lapilo mě to nějak tajemně a osudově.

Takže jste si prozpěvovala jako dítě. A jak to bylo dál?

Pak jsem jednou někde v televizi zaslechla, že Bambini di Praga mají konkurz. A jak jsem to slyšela, tak se nějak vzepjaly mé ambice a já tam šla. Dostala jsem se tam a tím moje zpívání získalo jaksi širší možnosti. Přijali mě do koncertního sboru, ale zároveň mi řekli, že by to šlo i na sólové zpívání. Tak jsem začala chodit na soukromé hodiny k paní profesorce Věře Vlkové, to je mimochodem manželka Karla Fialy, Limonádového Joea. Byla senzační. A ta mě naučila, že zpívání je hezká věc, že je to radost, že to nemusí být stresující, jak to někdy je a jak jsem to pak přece jen poznala na konzervatoři.

Do těch Bambín jste přišla ještě za Bohumila Kulínského?

No samozřejmě, ale jestli se ptáte, jestli snad jsem tam zažila něco, co pak vedlo k jeho pádu, tak to naprosto ne. Já jsem s nimi nejezdila na zájezdy, protože jsem šla brzo na sólovou výuku. Ale jak jsem ho zažila, tak o něm můžu mluvit jen jako o absolutní osobnosti, jako o někom skoro fascinujícím, kdo když vešel do učebny, tak holky málem omdlívaly. 

A jak jste pozorovala ten jeho pád?

Jenom zpovzdáli. Takže k tomu nemůžu nic říct. Snad jenom to, že holky taky dovedou být pěkný… supice. 

Supice?

No, mají své ambice, svoje touhy a strategie, jak se prosadit. A vemte si smečku padesáti mladých holek, už skoro žen, které dělají všechno možné, aby si jich Kulínský všiml. A mladý holky umějí být pěkně rafinovaný, to znáte sám, ne?

Ani moc ne… Ale tam šlo ještě o jiné věci.

Já vím, ale to nemůžu posoudit, já u toho nebyla… Já tím ale nechci říct, že Kulínský byl bez viny, já jenom říkám, že to není černobílý. A zvláště prostředí, kde jsou emoce, kde se musí počítat s vypjatými stavy, kde lehce dojde k zbožštění někoho výjimečného, a Kulínský výjimečný byl, je k tomu náchylný. Já bych se ale k tomu moc nechtěla vyjadřovat … Dáte mi to doufám k autorizaci.

Nebojte se… Takže v Bambínách jste dlouho nebyla?

Moc dlouho ne. Mně to hlavně pomohlo v tom, že jsem se přesvědčila, že s tím mým zpíváním může něco být. A pak už jsem šla na sólový zpěv. To bylo koncem základky, takže jsem se rozhlížela, co bude dál. Jenže pořád ještě jsem si nevěřila, že mě rovnou přijmou na konzervatoř, proto jsem se přihlásila na střední pedagogickou školu, abych to mohla čtyři roky zkoušet na konzervatoř. Tam jsem se ale dostala už po prvním roce.

A jaké to bylo na konzervatoři? Naznačila jste, že vám to úplně nesedlo.

Spíš já jsem úplně neseděla… Úplně jsem asi neodpovídala představě, jak má studentka konzervatoře, obor klasický zpěv, vypadat. Ale jinak to bylo senzační. Já jsem se radovala, bylo to krásný období, já se pořád radovala. Bylo to bohémské období mého života. Kamarádila jsem se s herci, oni umějí být hrozně zábavní, takže jsem si to skvěle užívala. Byla jsem mladá, bylo mi šestnáct sedmnáct let, mí spolužáci byli skoro všichni starší, už ty hodnoty měli jinde. 

Asi chcete naznačit, že jste trochu porušovala životosprávu. Ta je asi pro operní zpěvačky důležitá: brzo chodit spát, ráno syrové vajíčko…

Tak třeba tohle. Nebo cvičit na piano, připravovat se na každou hodinu a tak. V tomhle jsem nebyla právě vzorná. Ale dobře to nakonec dopadlo. Jenže, abych vás vyvedla z omylu, já nejsem typická operní zpěvačka.

A co jste?

Já? Já jsem bojovnice za operní zpěv.

V tom jste docela úspěšná, ne? Na vaši Helgu ve Sternenhochovi chodí i lidé, kteří by na operu asi jen tak nešli.

To jo, to se povedlo. A já jsem hrozně šťastná. A hlavně mě to baví. A jsem ochotná tomu věnovat spoustu času a úsilí. A energie. Takže je to znát. Opera Sternenhoch je ale celá úspěch. Nejenom můj. Myslím, že je to průlom i v soudobé české opeře: už neříkáme moderní opeře, ale soudobé opeře 21. století. Tak nějak má asi vypadat. A je úžasné, že na to chodí mladí lidé, že na to jdou třeba několikrát, berou své kamarády. Znám lidi, kteří mi řekli, že na operu by nikdy nešli, ale na tomhle už byli několikrát.

Čím si ten úspěch vysvětlujete?

Že je to souběh silných a povedených věcí. Acherova hudba, choreografie Lenky Vagnerové, divadelní režie Michala Dočekala, scéna Marka Cpina, kostýmy Evy Jiřikovské a silné filozofické téma Ladislava Klímy, to sto let staré romaneto. Na podnose vám přinesou balíček samých silných ingrediencí.  

A ještě démonická Helga Vandy Šípové. Jak vás nazval Ivan Acher v divadelním programu: „satanská kráska“…

No děkuju pěkně. Ale to nemyslel mě, ale Helgu… Nebo mě?

Proč si myslíte, že je Helga taková stvůra?

Protože láska, ve které všichni chceme žít, má i svou odvrácenou stranu. A tou je nenávist. Ta ji formuje od dětství, už otec ji nenáviděl, protože se jí bál, tak i ona se naučila pohrdat vším slabým a bázlivým. Proto tak nenávidí Sternenhocha. Ale je to groteskní nadsázka a filozofické podobenství. 

Současně hrajete a zpíváte v Národním part Yvonne v modernistické opeře Ernsta Krenka Jonny vyhrává. Je mimochodem zajímavé, že ji spíš operní kritika odmítla.

S tou kritikou je to těžké. Víte, co je zajímavé? Že když vás chválí, tak s tím souhlasíte a říkáte si, ano, kritika má pravdu. A když vás kritizují, tak to pak pravda není? A platí to i opačně. Takže já myslím, že je to třeba brát s rezervou. Ale pokud jde konkrétně o toho Jonnyho, tak tam se spíš stalo to, že ono to není jednoduché, takovou věc přijmout a pochopit, ale také inscenovat a vyložit. Mně se Jonny hrozně líbí, ta hudba je ohromná, fascinující, miluju ji. Ale zároveň chápu, že to, co sděluje, se nám hrozně vzdálilo. Krenek napsal to libreto ve dvacátých letech, měl za sebou první světovou válku, všechno bylo znejistěné, ohrožené a přitom odněkud z Ameriky přicházela nová síla, kterou představuje jazz a černoch Jonny. Jenomže co to znamená? Neohrozí to starou Evropu? Nezničí to kulturu? Myslím, že je to aktuální, ale nevím, jestli se to podařilo podat. Já vlastně chápu, že někteří lidé opeře už nerozumějí, že je pro ně zdlouhavá, hrozně se táhnoucí, nesrozumitelná… Pro hodně lidí nudná. Nedávno jsem mluvila s jednou paní redaktorkou z Rozhlasu a ta říkala, jak je to báječné, že Sternenhoch trvá jen hodinu a půl. To může být taky jeden z důvodů, proč má takový úspěch.

No, to by bylo zajímavé řešení, že by třeba Wagner nebo i Smetana neměl víc než hodinu. Že by se dělaly takové digesty z oper… Ale není chyba spíš v lidech než v operách?

Lidé se změnili a změnilo se i jejich vnímání. Málokdo má čas i schopnosti tři čtyři hodiny poslouchat operu. S tím se prostě musí počítat. A pak jsem se taky seznámila s názorem, že to lidem připadá tiché. Že jim ta hudba připadá daleko, že ji skoro neslyší. Proto lidi chodí na muzikály, že je to hlučnější, že jsou vtaženi přímo doprostřed hudby. Opera je mnohem náročnější. Je to žánr pro fajnšmekry.  

Nebo pro snoby? Ale to je každé náročnější umění. Na druhé straně festivaly jako v Bayreuthu nebo v Salcburku jsou velkou společenskou událostí. Dovedete si představit něco takového u nás?

Já nevím. A nevím, jestli na to máme publikum. Existuje Smetanova Litomyšl, ale to je asi jiný případ než Bayreuth nebo Salcburk. Ale mám známé, kteří jezdí pravidelně na Wagnera do Bayreuthu. 

Myslíte si ale opravdu, že opera může být nositelem nějakého „vyššího“, ideového  sdělení?

Určitě ano. Proč se skládaly ty velké národní opery jako Libuše? Nebo o co se snažil Wagner. A já myslím, že jak Sternenhoch, tak Jonny nesou sdělení nebo spíš hledají odpovědi, jak se vyznat v naší chaotické době. To je myslím velký počin od Národního divadla, že se o něco takového pokusilo.

A taky v tom Jonnym jsou dva tři hity a jeden superhit…

Jasně: Leb wohl, mein Schatz (začne zpívat a luskat prsty)... Se mnou to šije. Se mnou šije hodně hudby. 

Z koho máte v sobě víc, z té démonické Helgy, nebo z veselé Yvonne?

(Bez rozmyšlení) Z Helgy…

Opravdu? Teď na mě působíte spíš jako veselá Yvonne.

Ta hloupá Yvonne, která všechno podělá? To nevím, jestli jsem ráda. Ale dobře, když se vám to tak jeví…

No, sedí se mi tady s ní asi lépe než s Helgou… Ale je asi pravda, že v umění jsou přitažlivější bestie než andílci.

Řekla jsem to proto, že jsem ovlivněná tím, že ji hrozně ráda hraju. Mně se líbí ta exprese. Ale dávám ji i do té Yvonny a vlastně do každé role.

Pořád nechápu, co je tak obdivuhodné na ženě, která se pomstí muži tím, že zabije vlastní dítě?

To je nadsázka, klímovská provokace. Ale chápu, jak to myslíte. Násilí je hrozné. Sama mám hrůzu z každého násilí. A děsí mě, že jsou lidé, kteří druhé týrají, zneužívají, manipulují s nimi. Většina lidí žije normálně, ale ono se to bohužel děje.   

Udivuje vás to taky?

Naprosto. Hrozně mě to udivuje. Já přitom kolem sebe mám samé příjemné lidi a jsem obklopena láskou. Ale to neznamená, že se to neděje. Muži jsou krutí k ženám, některé ženy zase k mužům. Máme vlastně ohromné štěstí, že to známe jen teoreticky.

Snad ano. Ale zpět k opeře. Lze čekat, že po takových rolích se nyní budou nabídky jen hrnout.    

Ale to vůbec není jisté! Teď jsem dělala konkurz na Lolitu. Já bych byla skvělá Lolita! To mi věřte. A chtěla jsem do toho dát všechno. Třeba jsem si slíbila, že budu chodit na balet, a už jsem i začala. No a dopadlo to tak, že mi řekli, že jsem na Lolitu už moc stará. Ale to je tajný. To tam nemůžete dát.

To měla být opera?

Ano, složil ji v devadesátých letech Rodion Ščedrin, jeho manželka byla Maja Plisecká, slavná balerína. Ale hrát tam nebudu.

Nic si z toho nedělejte. Třeba budete jednou zpívat Emilii Marty ve Věci Makropulos.

No, to by bylo hezký. Ale víte, co je zajímavý? Že už mi hodně lidí říkalo, že se podobám Soně Červený. A že by třeba bylo skvělý udělat společně nějakou hru, třeba moje kamarádka Anna Polívková to řekla, ona má takové invenční nápady. Hlavně jsem jí podobná takhle z profilu (natáčí hlavu do profilu).  

Na tom něco je. Třeba existuje nějaké paralelní převtělování.

To si nemyslím. Spíš je to hezká náhoda. Já jí nejsem podobná ani tak, jak vypadala v mládí, ale jaká je teď, v devadesáti letech. Já ji moc obdivuju. 

Hm… Zkusila jste někdy zpívat pop?

Ne, na to já nejsem. Jednou jsem dělala vokály na desce Monkey Business, ale to bylo tak všechno. Ani mě to neláká. Docela ráda ho poslouchám, ale nemám tu potřebu. Můj svět je opera. Držím se kopyta.

Čeho se držíte teď?

Teď se učím další roli v Donu Hrabalovi, to je opera Miloše Štědroně. Už se nějakou dobu uvádí na Nové scéně, ale jako by měla pořád smůlu. Pořád se nějak odkládala, někdo je nemocný, něco se muselo přesunout a tak. Jako by sám Hrabal byl proti tomu. To bylo úplně něco jiného než Klíma, ten naopak našemu Sternenhochovi evidentně přeje. A představte si, co se nám stalo. Když měl Klíma 90. výročí úmrtí, výročí, tak jeho příznivce napadlo, že uděláme setkání u jeho hrobu na Malvazinkách. Tak jsme tam šli, byl takový zamračený den, četly se tam jeho texty a já tam zpívala árii Helgy: v esperantu, protože ve Sternenhochovi se zpívá v esperantu. No a když jsem dozpívala, tak najednou vyšlo slunce a proud jeho paprsků ozářil přesně jeho hrob. Bylo to úplně magické!

Krása. A koho budete v tom Hrabalovi zpívat?

Mám tam dvě role. Staré cikánky a Dubenky. Moc se na to těším. Čtu si teď o Hrabalovi a doufám, že se konečně nad tou operou slituje. A víte, co mě napadlo? Ona je tam scéna, jak ta cikánka za ním přijde do sběrných surovin a vidí, že Hrabal sedí na takové stoličce, kterou si udělal z knih. A já jsem teď četla rozhovor s primářem Pavlem Dunglem, který ho ošetřoval, když ležel před smrtí na Bulovce. A on tam říká, že když se rozhodl k tomu poslednímu pádu, tak si pod okna naskládal knihy, aby na to okno snáze vylezl. A tak já si představuju, že ty knihy, na kterých sedí, je ten stupínek k tomu jeho poslednímu činu, a když mu je beru, tak oddaluju tu chvíli. Pokaždé na to myslím. Hezké, ne?

Ano.

Vanda Šípová absolvovala Pražskou konzervatoř. Zpěv studovala u Václava Zítka, v současné době studuje u Vladimira Chernova. Vystupuje v divadlech v Plzni, v Liberci a v Brně. Její současný repertoár zahrnuje role, jako jsou mj. Královna noci (Kouzelná flétna), Gilda (Rigoletto), Ofélie (Hamlet) a Glauce (Medea). Zpívala například na slavnostním zahájení a zakončení MFF Karlovy Vary 2017, v muzikálu Fantom opery, v Bernsteinově Mši. Účinkuje i v několika činoherních inscenacích (Studio hrdinů Praha, ND Brno, DJKT). Úspěšně se zúčastnila i mezinárodních soutěží. V Národním divadle vystupuje v roli Helgy v opeře Sternenhoch, Yvonne v Jonny vyhrává a chystá se na roli v Donu Hrabalovi.

Echo Komplet

2 999 Kč

Získejte to nejlepší za méně jak 40% ceny! Díky tomuto balíčku si užijete unikátní web bez reklam EchoPrime, denní komentáře Echo24 a Týdeník Echo jak v digitální, tak v tištěné podobě

Více info

/
Komentátor

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.