Dva roky prázdnin. Stát je zaplatí každému

Nepřekvapuje, že mladí nechtějí pracovat. Proto také není divu, že z osmnáctiletých nastupuje v Česku do zaměstnání jen necelá pětina. Zbytek míří na vysokou školu, kterou z nich však nedokončí ani polovina. Logika je jasná. Proč si neužít volného času – a vysoké školy k tomu nabízejí nejlepší prostor. Jenom není jasné, jestli s tím jsou srozuměni věční kverulanti, tedy lidé, kteří to všechno platí ze svých daní.

Údaje za minulý rok o tom, že víc než třetina populace využívá univerzity jako útočiště před drsným pracovním trhem kapitalismu, poskytlo ministerstvo školství. Ničím nepřekvapí, protože stejné to je už posledních pět let, kdy víc než polovina zapsaných žáků opouští studium před státnicemi, případně studium přeruší a už neobnoví. Divné je, že s tím odpovědní lidé už dávno něco neudělali. Není totiž pochyb, že z pohledu veřejných financí není tento model právě efektivní a vzdělanosti národa nepomůže.

Pro jakoukoli úvahu je podstatná vstupní informace o nákladech. Žáci na vysokých školách za své studium neplatí, daňoví poplatníci však uhradí přes 25 miliard korun ročně. Studenti využívají slevy, jejichž hodnotu nikdo nepočítá. Leccos ovšem naznačuje částka šesti miliard, kterou za zvýšení slev ve vlacích a autobusech pro penzisty, ale převážně pro studenty vyplácí populistická vláda. Stát platí za studenty zdravotní pojistné ve výši přes deset tisíc korun ročně, o něco vyšší je sleva na dani z příjmu, kterou mohou na studenta pobírat rodiče. Pro studenty zároveň není těžké pracovat a vyhnout se jakémukoli placení daní.

Kdo na tom vydělává…

Netřeba vyčítat mladým, že využívají popsané možnosti. Mít stejnou příležitost, stejně by se chovali i příslušníci starších generací. Otázka však zní, proč systém udržují ti, kdo za něj nesou odpovědnost. Stěžovat si sotva budou provozovatelé vysokých škol, kteří dostanou státní příspěvek na studenta, i když se neučí. Provozovatelé vlaků a autobusů budou rádi studenty vozit takřka zadarmo, protože jízdenky vyúčtují ministerstvu dopravy. Rodiče se nezlobí, když na děti až do šestadvaceti let věku uplatňují daňové slevy a berou sociální dávky typu příspěvku na bydlení.

Jinými slovy, udržovat prostředí, kde si každý jen trochu šikovný příslušník mladé generace užije dva nebo tři roky prázdnin, znamená byznys, při kterém daňové poplatníky obírají zdánlivě lidumilné instituce od vysokých škol přes soukromé firmy až k sociálním úřadům. O nastupující generaci tady vůbec nejde.

… a kdo nejvíc tratí

Není pochyb, kdo na tuzemském modelu vysokoškolského vzdělání nejvíc tratí. Nakonec to ani nejsou poplatníci, protože stát od nich často vybírá daně na ještě větší nesmysly, jako jsou třeba miliardy pro zemědělsko-potravinářské kolosy ničící půdu a vodu nebo pro teplárny na hnědé uhlí. Nejvíc popsaný model škodí samotným studentům, kteří mají v této chvíli dost sil, aby objevili a využili možnosti vedoucí k desítkám let šťastného života, ke zdraví, bohatství, moudrosti – jak si kdo přeje. Místo toho upadají do tenat byrokratického aparátu, který jim nabízí bezpracné přežívání, kdy se člověk nemusí o nic snažit, protože nějakou dávku pro něj stát vždycky najde. V pozdějším životě, až skončí studentské slevy, se už budou mít jenom hůř.

Namístě je návrat k myšlence školného, jak ji v časech Topolánkovy vlády převedl do tuzemských poměrů mezitím zesnulý sociolog Petr Matějů. Jistě jde o kontroverzní návrh, který všude na světě budí mohutné protesty. Co však může být horšího než vysoké školy, kam polovina studentů chodí zbytečně?