DOX: prvních deset let. Nesamozřejmý úspěch jednoho ambiciózního projektu

Do jedenáctého roku své činnosti vstoupilo pražské Centrum současného umění DOX, soukromá výstavní instituce, jež se od počátku své existence vymykala tradičnímu pojetí umělecké galerie v našem regionu. Jednak ambicí být skutečným mezinárodním centrem, jednak tím, že nechtěla pouze vystavovat díla současných umělců, ale, jak naznačuje již samotný název, odvozený z řeckého δόξα (jež má mnoho protichůdných významů a konotací, od označení pro názor, přesvědčení, až po referenci k nástrojům a metodám zpochybňování obvyklého mínění), zneklidňovat, odhalovat ustálené předsudky, stavět se do cesty povrchnímu myšlení, neboť, jak zdůrazňuje jeho ředitel a duchovní otec Leoš Válka, „schopnost umění znejistit třeba jen na chvíli naše obvyklé způsoby vnímání může být jeho největším přínosem“.

Obojí ambice vyústila v záměr vybudovat v Praze na prahu 21. století prostor koncipovaný výhradně pro potřeby prezentace současného umění ve všech jeho žánrech, podobách a manifestacích. Na území českého hlavního města samozřejmě existovala místa, kde se (tehdejší) soudobé umění vystavovalo (Rudolfinum, Obecní dům, Moderní galerie, Mánes atd.), již dříve. Avšak, zejména v posledních desetiletích, chybělo centrum, které by mělo podobnou ambici jako DOX: zprostředkovat současnou kreativitu v celém jejím spektru a současně provokovat, formovat a propojovat komunitu umělců, kritiků, návštěvníků, diváků a všech ostatních aktivních zájemců z Prahy, Čech i ze zahraničí. Uplynulých deset let ukázalo, že DOX obojí ambici dokáže naplňovat, neboť se stal známým pojmem i za českými hranicemi.

DOX neusiluje o výstavní „blockbustery“ a velká jména současného umění. Jeho dramaturgie jde vlastní cestou. Je založena na rozvíjení jednoho tématu napříč různými žánry a na projektech, které si kladou za cíl přimět návštěvníky kriticky se podívat na dnešní svět. Příkladem je jeden z dosud nejambicióznějších projektů DOXu – výstava Skvělý nový svět (2015) inspirovaná knihami George Orwella, Raye Bradburyho a Aldouse Huxleyho. Výstavní projekt porovnával temné dystopické vize těchto spisovatelů se současným stavem společnosti. Téma výstavy dalo zároveň vzniknout novému představení s názvem Odtržení v podání mezinárodního divadelního souboru Farma v jeskyni a rezonovalo i v rámci literárních pořadů, diskusí či vzdělávacích programů. Významný britský časopis Aesthetica označil tento projekt za třetí nejdoporučovanější výstavu v kontextu světových uměleckých institucí.

Jako nezávislá instituce nesvázaná zdlouhavými rozhodovacími procesy dokáže DOX reagovat ve svém programu na nejaktuálnější dění ve společnosti. Když například v roce 2015 došlo v Paříži k teroristickým útokům na redakci časopisu Charlie Hebdo, DOX během tří týdnů připravil – jako jediná evropská galerie – za náročných bezpečnostních opatření výstavu víc než 300 titulních stran časopisu reflektujících jeho historii od konce 60. let 20. století až do současnosti. Ambicí bylo přiblížit českému publiku charakter francouzského periodika a jasně vyjádřit – prostřednictvím výstavy a doprovodných akcí – postoj: humor – ať už jakkoli nesmlouvavý – nemůže a nesmí být v 21. století hrdelním zločinem.

Důležité je, že umělecké projekty, koncepty a záměry nejsou a priori nijak omezovány. Program však vždy reaguje na aktuální společenská a kulturní témata. Činnost centra charakterizuje promyšlená dramaturgie založená na prezentaci českých autorů bok po boku jejich zahraničních kolegů (prostřednictvím vlastních i přejatých tematických výstav). Za uplynulá léta se tak postupně vytvořil společný prostor pro vnímání, hodnocení a interpretaci umění. Atraktivita nabídky přitáhla nejen domácí i zahraniční umělce a performery, ale též jejich publikum. Společně tvoří vzájemně propojenou komunitu, jakkoli proměnlivou a různorodou. Tím, že DOX dokázal přilákat široký okruh spisovatelů, designérů, kritiků a dalších tvořivých individualit a zároveň oslovit aktivní publikum (zejména mladé), nefunguje již jen jako zprostředkovatel umění. Stal se svébytným kulturním fenoménem.

Jedinečnému multižánrovému a multidisciplinárnímu pojetí činnosti centra odpovídá jeho originální multifunkční architektonické provedení, jehož autorem je Ivan Kroupa. Budovy DOXu vznikly přestavěním industriálního objektu v pražských Holešovicích (stavba byla po dokončení nominována na prestižní architektonickou cenu Mies van der Rohe Award). Komplex z hlediska architektonické hodnoty a účelnosti zcela obstojí v mezinárodním srovnání. Poskytuje plochu více než 8000 metrů čtverečních, kde se pořádají výstavy, divadelní performance, autorská čtení, vzdělávací pořady.

Ambice DOXu, jenž bývá někdy označován za pražskou obdobu londýnského Tate Modern či jako „holešovický Barbican“, dokládá nejen program, ale také architektura. Že ani po letech nepolevuje, ukazuje také to, že v posledních třech letech se DOX rozšířil o dvě zásadní stavby: v roce 2016 vznikla na jeho střeše unikátní architektonická intervence v podobě obří dřevěné vzducholodi, loni byla dokončena výstavba nového multifunkčního sálu DOX+.

Celkem 42 metrů dlouhá ocelovodřevěná konstrukce (nazvaná Gulliver) je velmi názornou proklamací směřování centra. Na jedné straně výrazné gesto, které je s fenoménem vzducholodi v naší kultuře asociováno, na druhé straně značná dávka nesamozřejmosti a nejistoty, kterou každý návštěvník pocítí na vlastní kůži, když navštíví některé z autorských čtení či projekcí, které se uvnitř vzducholodi konají: vnitřní prostor se mírně naklání kupředu, což je jednak praktickým záměrem, jednak však na ty, kteří se v něm ocitli, působí jakýmsi podprahovým dojmem nestability. Je to odvážná a zároveň poetická architektura.

Zbrusu nový, technicky špičkově vybavený multifunkční sál DOX+ s proměnlivou akustikou, teleskopickým hledištěm a kapacitou 400 až 600 lidí slouží především divadlu, hudbě, filmu či performanci a umožňuje tak rozšiřovat témata výstavních projektů DOXu do dalších uměleckých oblastí. K projektu přizval Leoš Válka respektovaného architekta Petra Hájka, který má za sebou řadu vynikajících realizací. Na výstavbě Centra současného umění DOX se tak v průběhu deseti let jeho existence vystřídali tři přední čeští architekti – Ivan Kroupa, Martin Rajniš a Petr Hájek. Nový sál DOX+ přinesl DOXu v pořadí už druhou nominaci na prestižní architektonickou cenu Mies van der Rohe Award.

DOX se však nevymyká pouze originalitou záměru, atraktivitou programu a architekturou. Od podobných institucí se liší také tím, že na jeho výstavbu významně nepřispěl ani stát, ani město. Existence Centra DOX by se neobešla bez počáteční investice Leoše Války a jeho partnera Roberta Aafjese a zcela zásadní dlouholeté podpory současných akcionářů – Václava Dejčmara, Karla Janečka a Libora Winklera. Bohužel velmi omezené jsou také příspěvky na samotný provoz centra a na jednotlivé kulturní projekty (tvoří dohromady méně než 1/5 celkového rozpočtu instituce). Jako by se zodpovědní spoléhali na to, že doposud tak úspěšný projekt si zajistí existenci sám. Každý, kdo má nějakou zkušenost s tím, jak náročný provoz takto pojaté instituce je, musí tudíž obdivovat, že se DOXu daří nejen přežívat, ale navíc postupně rozvíjet nabídku. Tato další výjimečnost hraničí s malým ekonomickým zázrakem. Není pochyb, že DOX dokáže v tak obtížných poměrech fungovat jen díky zarputilosti a idealismu svého zakladatele a současného ředitele a jeho týmu. Spojuje je přesvědčení, že v dnešní utilitární a na rychlý zisk zaměřené době je umění potřebnější víc než kdykoli předtím, neboť rozšiřuje prostor pro originální vnímání a kreativitu, z níž společnost profituje jako celek. Leoš Válka má samozřejmě na mysli hlavně efekty kulturní, vzdělanostní a společenské. Avšak, možná poněkud paradoxně, ani ty ekonomické nejsou zanedbatelné.

Fenomén, jakým je DOX, svědčí o tom, že současné české umění a kultura (a jejich reflexe) se dokážou zcela přirozeně včlenit do okolního světa a že mohou přinášet zajímavé podněty. Iniciativy zdola, následované s takovým odhodláním, jsou nepochybně příslibem do budoucna. Nezbývá tedy než DOXu do další dekády popřát, aby pokračoval ve své úspěšné misi, aby také v příštích letech dokázal připravovat stejně zajímavý a atraktivní program a zůstal viditelným místem na kulturní mapě Čech i Evropy. Bude z toho profitovat nejen samo centrum a jím oslovovaná kulturní obec domácí i zahraniční, ale i Praha a celá země.