Němečtí okupanti zavedli jízdu vpravo. Na venkově naráželi na odpor

Jedna z prvních velkých změn každodenního života, která se po německé okupaci z 15. března 1939 dotkla všech občanů vyhlášeného Protektorátu Čech a Morava, byla nařízená změna směru jízdy. Na jízdu vpravo, tedy na straně, kterou už v té době používala velká část Evropy, si lidé museli zvyknout rychle, ovšem nebyla velkým překvapením, protože ji chystala již první republika.

Výnos vrchního velitele německé armády Waltera von Brauchitsche začal platit 17. března 1939. Jen Praha tehdy dostala devítidenní odklad.

Změna směru jízdy se připravovala už v meziválečném Československu. V polovině 20. let vláda přistoupila k Pařížské konvenci, čímž se zavázala „v přiměřeně vhodné době“ zavést jízdu vpravo. V roce 1931 pak republika přislíbila, že na pravou stranu vozovky přesune dopravu do pěti let, což se však nakonec nepovedlo. V listopadu 1938 vydal Stálý výbor Národního shromáždění opatření, kterým zaváděl jízdu vpravo od 1. května 1939. Před jeho realizací se však republika stala obětí německé okupace.

Motoristické spolky byly většinou pro změnu směry jízdy, na odpor ale často narážela snaha o změnu na venkově. A například automobilky již před válkou vyráběly i vozy s volantem na levé straně. Část dopravních a stavebních odborníků ale poukazovala na to, že změna přinese značné finanční náklady. Nejvíce peněz mělo podle nich stát nezbytné přebudování tramvajových výhybek a nástupišť, ale i změna značení.

Příchod německých vojáků a konec druhé československé republiky v březnu 1939 celou věc „jen“ o šest týdnů urychlil. Někde se po pravé straně začalo jezdit už první den okupace (třeba v Ostravě), zbytek území se k dopravní změně připojil 17. března.

Změna způsobila 26 nehod a měla jednu oběť

Praha kvůli rozsáhlé tramvajové síti, kterou nebylo možné přebudovat ze dne na den, dostala odklad. Pražské elektrické podniky se otázkou, co všechno bude potřeba při změně směru jízdy udělat, zabývaly už od konce 20. let. Změnu začaly připravovat již po rozhodnutí z listopadu 1938. Do začátku května se měly vyměnit výhybky, přebudovat značení, některé nástupní ostrůvky ale i tramvaje samotné – u novějších vozů se třeba musely přesunout dveře z levého na pravý bok.

Jízda vpravo byla v Praze zavedena od tří hodin ráno v neděli 26. března 1939. Do té doby se na hranicích města směr provozu měnil. Pamětníci ale vzpomínali, že někteří němečtí vojáci, kteří do Prahy přijížděli po pravé straně, se tímto dočasným opatřením příliš neřídili a nebylo prý nikterak vzácné vidět ve městě vojenské auto v protisměru.

Na změnu směru jízdy sice od prvního dne upozorňoval denní tisk či plakáty a na tramvajích byly nápisy „Jezdí se vpravo!“, přesto si ale tento rozsáhlý zásah do zvyklostí – co pozornosti muselo nově vyžadovat třeba jen přecházení ulice – vyžádal řadu dopravních nehod. Například v Ostravě se po přechodu na jízdu vpravo stalo sedm karambolů, které tehdejší tisk připisoval nezvyku řidičů na nové pravidlo.

V Praze se v první den jízdy vpravo stalo 26 nehod, většinou srážek chodců s tramvajemi. Tou byla i jediná tragická nehoda dne, spojovaná s přechodem na nový způsob jízdy, při které zemřel devětačtyřicetiletý Josef Lhotský. V Kobylisích ho srazila tramvaj číslo 14, když vstoupil do silnice, aniž si uvědomil, že se už jezdí po druhé straně.

Jinak si ale lidé na novinku celkem rychle zvykli, vpravo se v České republice jezdí dodnes a v Evropě se jízdy na druhé straně drží už jen v Irsku, Velké Británii a několika územích, jež k Británii patřila či patří (Kypr, Malta). Také ve světě je jízda po levé straně silnice rozšířena vesměs ve státech, jež někdy v minulosti měly co do činění s britskou nadvládou (Austrálie, Indie, Pákistán, Jihoafrická republika), vlevo se ale například jezdí i v Japonsku a Indonésii.