Gerojové z Prahy 6

V šestém pražském obvodě spolu vládnou TOP 09 a ODS (plus lidovci se STANem). Řeklo by se, že taková sestava zaručuje jakousi elementární duchaplnost. Chyba. Letos v červnu radnice pražské šestky v rámci soudobých apokalyptických nálad na návrh starosty Ondřeje Koláře (topka) vyhlásila stav klimatického ohrožení. Teď starosta udeřil znovu, přímo proti – zadržte dech – Rusku.

Kolářovu úderu předcházel incident, při němž zatím neznámý vandal pomaloval sochu sovětského maršála Ivana S. Koněva. Na podstavec pachatel, po němž pátrá policie, vylil moře rudé barvy a k tomu dopsal „Ne krvavému maršálovi, nezapomeneme“ a čtyři čísla: 45, 56, 61, 68.  

Starosta Kolář nejprve chtěl objednat čisticí firmu, než ho něco napadlo: ruská ambasáda musí slíbit, že si pomník vezme k sobě na zahradu. Socha prý městskou část kvůli opakovanému čištění a opravám stojí statisíce korun. „Ale Praha 6 nám každý rok jednoznačně říká, že tady Koněva nechce.“ Takže dokud si ji ruští diplomaté neodvezou, „zůstane socha pomalovaná“ – stojí na Kolářově facebookovém účtu.

Nejprve zaujme Kolářovo pojetí demokracie. Vandalů nemohlo být mnoho, možná dokonce jen jeden. A dost možná tentýž člověk nebo tatáž skupinka stojí i za minulými útoky na „Koněva“. Pokud tedy starosta totožnost pachatele náhodou nezná, nemůže ani vyloučit, že vůbec není/nejsou z jeho čtvrti. A přesto tento miniaturní vzorek vyhlásí za většinový postoj obyvatelstva čtvrti. To se nedá vysvětlit jinak, než že s ním/nimi sympatizuje.

Za druhé z textu probleskuje zvláštní představa, že když „moji“ v mém rajonu nepřiměřeně reagují na „tvoje“, můžeš za to ty. Asi by se v Kolářovi poznal pejskař, který matce řekne, ať si svoje pokousané dítě příště dá na vodítko. A konečně za třetí je zvláštní, že Kolářovi nestojí za zmínku, jak se v řadě Koněvových zločinů (1956 – krvavé potlačení maďarského povstání, 1961 – pomoc se stavbou zdi napříč Berlínem, 1968 – plánování invaze do Československa) mohlo ocitnout ’45, tedy odkaz na osvobození Československa a ovšem Prahy sovětskou armádou. Číslovka ’45 odkazuje k bezkonkurenčně nejpohnutější události soudobých českých dějin – k předchozí okupaci nacistickým Německem. I ty Rusy přitáhli za sebou do střední Evropy Němci, byl to následek jejich dobyvatelského šílení. Bez těchto našich dnešních spojenců bychom si patrně ušetřili komunismus.

Německá okupační správa připravovala pro Čechy program, na jehož konci by byli částečně asimilováni do německého národa, částečně přesunuti na východ, částečně vyvražděni. Reinhard Heydrich při představování plánu v úzkém kruhu konstatoval, že Čech v tomto prostoru „koneckonců nemá co pohledávat“.

K něčemu tak otřesnému se Rusové (Sověti) při všech svých hrůzách ani nepřiblížili. Zpochybňovat význam roku 1945 pro přežití Čechů a dalších (slovanských) podlidí může jen člověk se zástavou historického povědomí, který řekněme ani neví, že jeho příjmení je české (a slovanské). Týká se to ostatně do jisté míry i primátora Hřiba, který zase stojí za odstraněním pamětní „koněvovské“ desky ze Staroměstské radnice.

Koněv byl také utlačovatelem národních tužeb neruských národů, to je pravda. Ale na světě už je to jednou ustálené tak, že vojenští velitelé, kteří vešli do dějin, se zpětně stávají i šifrou pro vojáky, kteří sloužili pod nimi a umírali, často vinou jejich špatných rozhodnutí. Koncept hrobu neznámého vojína se nikdy tak docela nechytil. Koněv stojí v Praze 6 zástupně za desetitisíce padlých sovětských vojáků, kteří český národ osobně zachraňovali před jediným existenčním ohrožením, jemuž byl v dějinách vystaven.

Moderní Praha je blahobytné a svobodné město řízené třicátníky a čtyřicátníky, kteří po studiích medicíny ani nenastoupili do oboru, protože lékař si ze začátku nevydělává dost (případ Zdeňka Hřiba). Nebo kteří jen proto, aby mohli být starostou na šestce, při první příležitosti vzali do koalice hnutí agenta StB (v minulé koalici se Ondřej Kolář spojil s ANO). Žijeme ve svobodě a každý má právo volit si kariéru nebo koalici podle svého. Ale chtělo by to aspoň povědomí o tom, jakého se nám dostalo privilegia datem i místem narození. A nefrajeřit na hrobech lidí, kteří předtím, než za nás museli padnout, prožili většinou jen krátký život, o jehož nespravedlnostech, krutosti a tvrdosti se nikomu z nás ani nezdá.