Očkování dětí proti covidu odporuje pravidlům etiky, práva i medicíny

ÚHEL POHLEDU: V současné době v České republice běží rozsáhlá kampaň zaměřená na očkování dětí a mladých lidí proti onemocnění covid-19. Je proto namístě zamyslet se nad etickými, právními i lékařskými aspekty takového očkování.

Informace o očkování

Z etického i právního hlediska je zejména nepřijatelný způsob, jímž je o očkování veřejnost (vč. dětí) informována. Na oficiálních stránkách Ministerstva zdravotnictví, ale i v mediální kampani na podporu očkování, jsou zjevně výrazně přeceňována pozitiva a zamlčována rizika očkování. To je pro to, aby si lidé mohli o očkování učinit vlastní názor a mohli poskytnout tzv. informovaný souhlas, zcela nepřijatelné. O to nepochopitelnější je postoj lékařů, zejména pediatrů, jejichž primárním úkolem je chránit zájmy dětí. Jak je to tedy s očkováním dětí proti onemocnění covid-19?

Pro naprostou většinu dětí je covid lehkým respiračním onemocněním. Nemáme sice k dispozici průběžná data z ČR, ale můžeme použít třeba data z pravidelně aktualizované zprávy American Academy of Pediatrics and the Children’s Hospital Association. V USA měly k počátku května 2021 covid téměř 4 miliony dětí, což představuje 5 300 infekcí na 100 tisíc dětí. Hospitalizováno bylo 0,1 - 1,9 % dětí s covidem. Zemřelo 0 - 0,03 % dětí s covidem.

Rizika očkování

Vakcína proti covid-19 se používá celosvětově pouze několik měsíců, nelze se proto v tuto chvíli spolehnout na to, že je bezpečná a nemá závažné nežádoucí účinky, které se mohou projevit až s delším časovým odstupem. Neobjektivní informování ze strany státu i odborné veřejnosti zcela zásadně omezuje možnost každého příjemce vakcíny, o to víc pak nezletilého, posoudit možný vliv vakcíny na organismus.

Jak vyplývá z aktuálního přehledu možných nežádoucích účinků vakcín, používaných pro očkování proti onemocnění covid-19, v současné době nelze vyloučit trvalé či závažné následky očkování, jakými jsou:

• Anafylaktická reakce
• Akutní periferní paréza či paralýza nervus facialis
• Trombóza
• Trombocytopenie
• Myokarditida či perikarditida u mladých lidí
• Lymfadenopatie
• Somnolence
• Artralgie
• Myalgie
• Pyrexie
• Zimnice
• Hyperhidróza

Některá rizika okamžitě se projevujících nežádoucích účinků, jakým je např. anafylaxe, jsou uvedena například na stránkách Státního ústavu pro kontrolu léčiv. Bohužel už ne na propagačních stránkách Ministerstva zdravotnictví nebo v běžících reklamách. Státní ústav pro kontrolu léčiv uvádí např. následující: „U vakcíny Comirnaty podávané v rámci očkovacích kampaní se vyskytly alergické reakce, včetně velmi nízkého počtu případů závažných alergických reakcí (anafylaxe). Tak jako jakoukoliv jinou vakcínu je třeba vakcínu Comirnaty podávat pod bedlivým dohledem lékaře a zajistit dostupnost potřebné léčby.“ V žádném případě ale nemůžeme ignorovat ty nežádoucí účinky, které se mohou dostavit až s odstupem několika týdnů, měsíců či let. Americké Centrum pro kontrolu nemocí (CDC) dokonce nyní svolalo kvůli nežádoucím účinkům vakcín na srdce a oběhový systém mladých lidí mimořádné zasedání, jehož důvodem byl výskyt více než 200 případů myokarditid u mladých lidí v souvislosti s očkováním proti onemocnění covid-19.

Očkování: přínosy a rizika

Zřejmě nejsilnějším argumentem pro očkování dětí, o němž se veřejně hovoří, je existence rizika tzv. syndromu multisystémové zánětlivé odpovědi (PIMS-TS). Souvislost mezi onemocněním covid-19 a tímto syndromem zmiňuje řada kapacit, včetně Miroslava Šedy, zástupce přednostky Dětské kliniky FNOL pro léčebnou péči, či profesora Jana Lebla, přednosty Pediatrické kliniky 2. LF a FN Motol. Bezesporu jde o závažné onemocnění, ale jak uvádí Evropské centrum pro kontrolu nemocí (ECDC) v květnu 2020:

• příčinná souvislost mezi infekcí SARS-CoV2 a rozvojem syndromu PIMS-TS dosud nebyla prokázána, je pouze zvažována možná souvislost
• do května 2020 bylo v celé EU a Velké Británii hlášeno celkem 230 suspektních případů PIMS-TS včetně 2 úmrtí
• velmi podobný klinický obraz má tzv. Kawasakiho syndrom, který se vyskytuje v Evropě ve frekvenci 5-15 případů na 100 000 dětí ročně, v USA je to 10-20 případů na 100 000 dětí do 5 let za rok.

Proto i Státní zdravotní ústav (SZÚ) na svém webu v lednu 2021 s odkazem na výše jmenovaný dokument ECDC konstatuje, že příčinná souvislost PIMS-TS se SARS-CoV-2 prozatím nebyla prokázána.

Onemocnění PIMS-TS nemá žádný specifický diagnostický marker. To znamená, že pro stanovení této diagnózy je potřeba kombinovat řadu příznaků a laboratorních ukazatelů. Ty přitom samy o sobě mohou být typické i pro jiná onemocnění. S tím, jak u nás roste počet dětí, které si již vybudovaly přirozenou imunitu proti koronaviru SARS-CoV-2, stále méně lze pro diagnostiku PIMS-TS použít přítomnost protilátek proti koronaviru. Prostě proto, že ne každá přítomnost protilátek znamená probíhající onemocnění. Švýcarští autoři v nedávné publikaci upozorňují na riziko chybného „naddiagnostikování“ tohoto raritního syndromu u dětí trpících běžnějšími infekčními, zánětlivými či autoimunitními chorobami.

Podle údajů CDC bylo v USA evidováno počátkem června 4000 případů splňujících diagnostická kritéria pro PIMS-TS včetně 36 úmrtí. To při počtu 60 milionů dětí do 17 let představuje frekvenci cca 7 na 100 000 dětí.

V ČR je zaznamenáno 200 případů na 2 miliony dětí (10 na 100 000). Frekvence je tedy v obou státech srovnatelná s frekvencí obdobného Kawasakiho syndromu, u kterého však jde o děti do 5 let, zatímco u PIMS-TS jsou počty vztaženy na celou dětskou populaci. Vzhledem k podobnosti a částečnému překrývání příznaků obou syndromů je pravděpodobné, že některé děti prodělávají onemocnění, které by se dříve označilo jako Kawasakiho syndrom, ale dnes je díky pozitivnímu nálezu SARS-CoV-2 a popularitě nového syndromu jejich onemocnění klasifikováno jako PIMS-TS.

Připomínáme, že lékaři jsou za všech okolností povinni dodržovat základní zásadu medicíny „primum non nocere“, tedy „především neškodit“. Jinými slovy, před jakýmkoliv lékařským zákrokem, podáním léčivého přípravku, včetně vakcíny, je lékař povinen pečlivě vyhodnotit rizika a přínosy zamýšleného úkonu pro daného konkrétního jedince. Potenciální nežádoucí účinky léčivého přípravku lze akceptovat pouze v případě, je-li očekávaný přínos pro zdraví pacienta vyšší než rizika způsobená jeho aplikací. Jestliže je známo, že onemocnění covid-19 představuje pro daného jedince vysoké riziko vážného průběhu nebo smrti, a současně víme, že dosud onemocnění neprodělal a nemá ochranné protilátky, pak je samozřejmě na místě vakcínu podat i se znalostí rizika nežádoucích účinků, pokud jsou v daném případě méně závažné a méně pravděpodobné než riziko vážného průběhu nemoci.

U zdravých dětí, adolescentů a mladých dospělých však tato podmínka splněna není. U nich infekce SARS-CoV-2 probíhá v naprosté většině případů lehce nebo zcela bez příznaků, zato nežádoucí účinky po vakcíně se u nich vyskytují častěji, a to včetně těch nejzávažnějších. Obávané záněty srdečního svalu se v Izraeli vyskytly u 275 osob z 5 milionů očkovaných, přičemž většina z těchto případů byla u mladých mužů ve věku 16-30 let. V této věkové kategorii se tato komplikace vyskytla ve frekvenci 1:3000-6000, tedy podstatně častěji než syndrom PIMS-TS. Přitom vůbec nejčastěji byly zánětem srdečního svalu po očkování postiženy osoby ve věku 16-19 let. Zdá se tedy, že čím nižší věk, tím vyšší je riziko této komplikace. Pro děti pod 16 let tato data zatím nejsou k dispozici vůbec, a ani nemohou, jelikož ve věku 12-16 let bylo po podání vakcíny Cominaty/Pfizer sledováno jen 660 dětí, a to po dobu 2 měsíců. Hodnocení bezpečnosti dosud nebylo ukončeno.

Stálá komise pro očkování (STIKO) v Německu nedávno očkování u dospívajících ve věku 12-17 let obecně nedoporučila. Podle ní je vhodné očkovat jen děti s jiným rizikovým onemocněním, a to po lékařské konzultaci. Umožňuje očkovat děti, pokud to rodič požaduje a zváží rizika, ale nevidí v tom pro děti přínos.

Za těchto okolností je doporučení plošné vakcinace dětí a adolescentů skutečným hazardem se zdravím, jelikož zde rizika výrazně převyšují případné benefity tohoto očkování. Důrazně apelujeme na zodpovědné osoby, aby plošná vakcinace dětí a dospívajících zatím nebyla doporučována, a aby o těchto závažných skutečnostech byla veřejnost objektivně a pravdivě informována.

Klinické testování

Testování vakcín se v této chvíli nachází v tzv. třetí fázi klinického hodnocení. Vakcíny jsou dosud registrovány jen podmíněně, zatím se tedy průběžně vyhodnocují nahlašované nežádoucí účinky. Například Evropa omezuje očkování lidí mladších 60 let vakcínami AstraZeneca a Johnson&Johnson. O žádné z vakcín nelze zatím tvrdit, jak je opravdu účinná nebo že je opravdu bezpečná, že tedy její přínos převažuje nad riziky. To se ukáže až postupně.

Vývoj léčivých přípravků má svá zcela jasná pravidla. Projde-li jakýkoliv přípravek úspěšně procesem tzv. preklinických zkoušek, nastupuje klinické hodnocení. To probíhá ve třech fázích. V první fázi se ověřuje farmakokinetika, farmakodynamika a snášenlivost hodnoceného léčivého přípravku, včetně určení maximální tolerované dávky. Ve druhé fázi (obvykle trvá dva roky) se prokazují léčebné účinky a hledá se vhodné dávkovací schéma. Třetí fáze se účastní stovky až tisíce subjektů a trvá několik let. Cílem je ověřit efekt vakcíny na velké skupině osob a zároveň zjistit, zda nemá významné negativní účinky. Poté, co léčivo projde potřebnými fázemi klinického hodnocení, údaje klinického hodnocení jsou předkládány v žádosti o registraci. Teprve po registraci je dovoleno léčivo používat pro poskytování zdravotní péče. A teprve v poregistrační, čtvrté fázi, kdy se pokračuje ve sledování výskytu nežádoucích účinků, se testují nová aplikační schémata, či se sledují specifické skupiny pacienty. Vždy se začíná s klinickými zkouškami u dospělých osob, až v případě ověření bezpečnosti se začne preparát testovat na dětech. Takřka nepřípustné je testovat nové preparáty u těhotných žen. V jejich případě se data získávají zpětně, pokud se zjistí, že žena, která se účastnila klinických zkoušek, byla už v době aplikace gravidní (a nevěděla o tom).

Pokud jde o konkrétní vakcíny, pak:

• v současné době probíhá tzv. 3. fáze klinického hodnocení vakcíny výrobce BioNTech SE/Pfizer, přičemž tato fáze má být ukončena v první polovině roku 2023
• v současné době probíhá tzv. 3. fáze klinického hodnocení vakcíny výrobce ModernaTX, Inc., přičemž tato fáze má být ukončena koncem roku 2022
• v současné době probíhá tzv. 3. fáze klinického hodnocení vakcíny výrobce AstraZeneca, přičemž tato fáze má být ukončena začátkem roku 2023

Etika a očkování

V současné době se můžeme setkat se čtyřmi hlavními liniemi argumentace pro očkování dětí:

• ochrana zdraví dítěte
• ochrana osob, které žijí ve společné domácnosti
• kolektivní imunita a snaha o eliminaci viru
• vakcinace nahradí potřebu testovat bezinfekčnost (při vstupu na volnočasové aktivity, tábory, kulturní akce) a vakcinované osoby mají menší nebo žádná omezení při cestování

Zřejmě není třeba jakkoliv diskutovat o poslední skupině argumentů. Jejich neetičnost je naprosto nesporná. Nabízet jakoukoliv formu „nediskriminace“ výměnou za očkování dítěte, je nepřijatelné. Pokud jde o ochranu zdraví dítěte, prozatím neexistují informace, které by potvrzovaly, že možná rizika onemocnění covid-19 vyváží rizika nežádoucích účinků vakcín. Zejména u dětí, jejichž organismus, vč. imunitního systému, se teprve vyvíjí.

Zřejmě nejzajímavější z etického hlediska je argumentace o potřebě nastavení kolektivní imunity, kterou bychom ochránili druhé, případně na nutnosti spolupodílet se na společenském boji proti viru SARS-CoV-2 (tedy snaze jej eliminovat z prostředí). Téma plošného očkování mladých lidí a dětí není novinkou. Bylo rozsáhle diskutováno zejména po roce 2009, kdy ve Švédsku proběhlo rozsáhlé očkování (vakcínou v podobné fázi vývoje) proti onemocnění tzv. prasečí chřipkou. Následně se objevily stovky případů mladých lidí postižených narkolepsií. Šlo přitom o mladé lidi, kteří do doby očkování byli zcela zdraví.

Otázce plošného očkování mladých lidí i dětí se rozsáhle věnovala 27. evropská konference o filozofii v medicíně a zdravotních službách. Závěr byl jednoznačný: „zdravotnické úřady v případě, že doporučují očkování celé populace, ve skutečnosti přerozdělují utrpení od těch, kteří by onemocněli nebýt očkování, k těm, kteří měli vedlejší účinky očkování, a tyto dvě skupiny velmi pravděpodobně nejsou stejné osoby.“

Z etického hlediska je navíc zcela nepřijatelné, abychom jako dospělí lidé použili pro prosazení svých zájmů děti, které se v tomto směru nemohou samy rozhodnout, které před sebou mají nejdelší dobu života,, a vliv vakcín tedy mohou pocítit s velkým časovým odstupem. To je v zásadním rozporu s etikou.

Právní aspekty očkování dětí

Kdo poskytuje souhlas s očkováním?

Ze shora uvedeného jednoznačně vyplývá:

• očkování proti onemocnění covid-19 u většiny dětské populace nevyžaduje zdravotní stav dítěte
• očkování proti onemocnění covid-19 nelze považovat za obvyklý zákrok
• vakcíny, určené pro děti, jsou v tuto chvíli v režimu klinického hodnocení
• očkování proti onemocnění covid-19 nelze označit za zákrok nezanechávající trvalé nebo závažné následky (které již známe, ale jejich výčet jistě není konečný)

Jak vyplývá z ust. § 95 občanského zákoníku, nezletilý může poskytnout souhlas k zákroku na svém těle sám v obvyklých záležitostech, jedná-li se o zákrok nezanechávající trvalé nebo závažné následky. Očkování proti onemocnění covid-19 není obvyklým zákrokem, navíc nelze vyloučit, že může zanechat trvalé nebo závažné důsledky – proto jednoznačně platí, že nezletilý do 18. roku věku nemůže poskytnout souhlas s očkováním sám, bez zákonného zástupce.

Ve smyslu ust. § 96 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku souhlas k zákroku, který zdravotní stav člověka nevyžaduje, musí mít písemnou formu. Neexistuje žádný názor, který by tvrdil, že očkování proti onemocnění covid-19 vyžaduje zdravotní stav dětí. V takovém případě pak souhlas s očkováním musí mít písemnou formu.

Ve smyslu ust. § 52 odst. 6 písm. a) zákona č. 378/2007 Sb. lze klinické hodnocení provádět na nezletilé osobě pouze, pokud byl získán „informovaný souhlas rodičů, popřípadě jiného zákonného zástupce“. I to potvrzuje náš názor, že s očkováním dětí musí souhlasit zákonný zástupce.

Ministerstvo zdravotnictví již více než rok nehledá postupy tzv. lege artis, ale alibisticky odmítá kritické názory a hledá tzv. mezery v právu. Právě proto poukazuji na to, že v této konkrétní situaci nelze v žádném případě aplikovat ust. § 35 odst. 1 zák. č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, které stanoví, že při poskytování zdravotních služeb nezletilému pacientovi je třeba zjistit jeho názor na poskytnutí zamýšlených zdravotních služeb, jestliže je to přiměřené rozumové a volní vyspělosti jeho věku. Tento názor musí být zohledněn jako faktor, jehož závažnost narůstá úměrně s věkem a stupněm rozumové a volní vyspělosti nezletilého pacienta. Pro vyslovení souhlasu s poskytnutím zdravotních služeb nezletilému pacientovi se použijí právní předpisy upravující svéprávnost fyzických osob s tím, že nezletilému pacientovi lze zamýšlené zdravotní služby poskytnout na základě jeho souhlasu, jestliže je provedení takového úkonu přiměřené jeho rozumové a volní vyspělosti odpovídající jeho věku. S ohledem na nedostatek informací o nežádoucích účincích očkování, o jeho reálných přínosech i s ohledem na to, že se příslušné vakcíny stále nacházejí ve stádiu klinického hodnocení, nelze nezletilé a priori považovat za schopné posoudit dopady očkování s ohledem na jejich rozumovou a volní vyspělost a dostupnost potřebných informací. Navíc je zcela zásadní vzít v úvahu i fakt, že personál očkovacích center, dokonce ani praktický lékař, není rozhodně schopen odhadnout míru rozumové ani volní vyspělosti nezletilého, který se dostaví na očkování bez zákonného zástupce. Schopnost nezletilého posoudit následky jeho právního jednání obvykle zkoumá soud, a to na základě řady důkazních prostředků.

Za zcela zásadní je pak nutné vnímat tzv. informovanost souhlasu. Poskytne-li kdokoliv souhlas s očkováním, např. podpisem letáku, který mu předloží pracovník očkovacího centra, aniž by byl prokazatelně seznámen s „objektivními“ informacemi o přínosech i rizicích očkování, pak je na takový souhlas nutné pohlížet tak, že nebyl poskytnut. A každý, kdo provede očkování bez informovaného souhlasu pacienta, se vystavuje riziku žalob o náhradu škody, ale i trestního stíhání.

K tzv. implicitnímu souhlasu

V poslední době se stále častěji hovoří i o možnosti, že by rodiče poskytli s očkováním svého dítěte souhlas tzv. implicitně, např. tím, že ho vyšlou do školy v den očkování. Je pravdou, že podobný výklad byl v minulosti diskutován na úrovni Světové zdravotnické organizace. Z právního hlediska jej i v obecné rovině (v situaci, kdy by očkování bylo nezbytné pro ochranu zdraví dětí z důvodu existence skutečně vážné nemoci) považujeme bez splnění dalších podmínek za zcela nepřijatelné. Implikovat souhlas kohokoli na základě jeho jiného právního jednání (zde využití práva na vzdělání), je z pohledu práva a požadavků na platnost právního jednání zcela nemyslitelné. Navíc by takto vyjádřený souhlas nemohl odpovídat požadavku § 28 zákona o zdravotních službách, dle kterého lze pacientovi poskytnout zdravotní službu pouze s jeho svobodným a informovaným souhlasem.

K poskytnutí jakékoli zdravotní služby, nikoli jen očkování, je tedy nutné, aby souhlas byl

a) svobodný a

b) informovaný.

Vztaženo na současnou situaci, pokud by byl očkováním podmíněn přístup k řádnému vzdělávání, pak by se nemohlo jednat v žádném případě o souhlas svobodný, neboť dotyčná osoba by byla postavena před otázku, zda se vzdát Listinou základních práv a svobod zaručeného práva na vzdělání nebo s poskytnutím zdravotního úkonu souhlasit. Takový souhlas by byl v podstatě vynucený. Dle § 34 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotních službách je souhlas svobodný, je-li dán bez jakéhokoliv nátlaku.

Ostatně stejný princip lze vztáhnout na současnou povinnost testování zaměstnanců a je naprosto nepochopitelné, že soudy doposud těmto praktikám poskytují ochranu. Pokud zaměstnanci, který se nepodrobí testu, hrozí výpověď ze zaměstnání, pak souhlas takového zaměstnance nikdy nemůže být svobodný. Ostatně v tomto případě je zcela evidentní, že takový souhlas je vynucený.

Aby mohl být souhlas informovaný, musely by být dotyčné osobě předloženy veškeré důležité informace týkající se zdravotního úkonu (očkování), zejména o reálných přínosech a rizicích. Musela by být informována, zda a proč je pro ni očkování vhodné či nevhodné. Takové informace může poskytnout pouze osoba znalá zdravotního stavu potenciálního příjemce zdravotního úkonu, tedy nikoli zaměstnanec očkovacího centra (§34 odst. 1 ve spojení s § 31 zákona o zdravotních službách).

Informovaný souhlas v pravém slova smyslu tak nemůže zájemce o očkování zpravidla dát bez porady se svým ošetřujícím lékařem. Za současné situace lze hovořit nejvýše o souhlasu běžném, nikoli informovaném, neboť většinu informací získávají zájemci o očkování z hromadných sdělovacích prostředků a s očkováním v naprosté většině případů souhlasí bez jakékoli konzultace a bez znalosti jeho vlivu na svůj aktuální zdravotní stav.

Teprve tehdy, pokud by byli rodiče skutečně řádně informováni o všech aspektech očkování a poradili se s ošetřujícím lékařem svého dítěte, pak by mohl být jejich souhlas považován za informovaný a lze diskutovat o formě takového souhlasu, přičemž i tak je v případě očkování prakticky nemožné uvažovat o jakékoli formě konkludentního souhlasu. Nikdy nelze vyloučit, že rodič vyšle dítě do školy právě v den očkování omylem, nebo nebude informován o tom, že dítě bude ve škole očkováno atd. Očkování je nevratný úkon, u kterého není možné spoléhat na to, že všechny děti jsou ve škole za účelem očkování. Nad uvedené je nutné také upozornit na nemalé riziko pro osobu provádějící očkování na základě takto jen předpokládaného souhlasu. Za poskytnutí zdravotní služby v rozporu se zákonem hrozí vysoké pokuty a v případě, že by se u očkovaného dítěte objevily zdravotní komplikace, hrozil by také postih trestněprávní. Lze tedy uzavřít, že v případě očkování proti onemocnění covid-19 je podle našeho názoru nezbytný písemný souhlas zákonného zástupce.

Práva rodičů

Očkování dítěte proti onemocnění covid-19 je zcela nesporně:

• otázkou související se zdravím dítěte
• nevratným zákrokem
• zákrokem, jehož krátkodobé i dlouhodobé nežádoucí účinky, vč. účinků nejzávažnějších, nelze v žádném případě vyloučit
• zákrokem, jehož přínos pro dítě samotné je přinejmenším zpochybnitelný

Ve smyslu ustanovení § 857 odst. 2 a § 858 občanského zákoníku mají rodiče právo (i povinnost) pečovat o zdraví svého dítěte. Očkování dítěte bez souhlasu zákonného zástupce tak představuje porušení těchto práv, proti němuž se rodiče (i preventivně) mohou bránit ve smyslu ustanovení § 12 občanského zákoníku.

Očkování dítěte provedené v rozporu se zákonem (tedy např. bez svobodného informovaného souhlasu rodiče) může v případě výskytu nežádoucích účinků naplnit i skutkovou podstatu některého z trestných činů, jako například ublížení na zdraví (§ 146 trestního zákoníku), ublížení na zdraví z nedbalosti (§ 147 či 148 TZ) apod.

Další často diskutovanou otázkou je případný spor mezi rodiči o to, zda dítě proti onemocnění covid-19 očkovat či nikoliv. Ve smyslu ustanovení § 876 občanského zákoníku vykonávají rodiče tzv. rodičovskou odpovědnost ve vzájemné shodě. A ačkoliv existují výjimky, kdy rodič může jednat i bez souhlasu druhého rodiče, očkování proti onemocnění covid-19 sem jednoznačně nespadá. Současně je ale potřeba počítat s fikcí souhlasu druhého rodiče, upravenou v ustanovení § 876 odst. 3 občanského zákoníku, podle které třetí osoba, která jedná v dobré víře, může vycházet z toho, že jedná-li vůči ní jeden rodič, jedná se souhlasem druhého (to, samozřejmě, nemůže platit např. u pediatra, jemuž jeden z rodičů předem doručil svůj nesouhlas s očkováním). Každý rodič má podle § 877 odst. 1 občanského zákoníku právo, obrátit se v případě nedohody se druhým rodičem o významné záležitosti pro dítě na soud. Vzhledem k tomu, že očkování dítěte obecně je skutečně nevratným krokem, který navíc není nijak neodkladný, lze jen doporučit, aby se každý rodič předtím, než své dítě očkovat nechá, ujistil o souhlasu druhého rodiče. Platí to, samozřejmě, i pro rozvedené páry, a to dokonce bez ohledu na to, zda je dítě svěřeno do střídavé nebo do výhradní péče.

Co napsat závěrem?

Máme za sebou velmi těžké období, kdy byl celý svět konfrontován s novým typem viru, proti kterému jsme neměli imunitu. Společnost má strach, že se situace bude opakovat a jedinou možnost, jak tomu předejít, vidí v očkování. U skutečně ohrožených lidí to může dávat smysl. U dětí jsou možná rizika související s očkováním natolik významná, že plošné očkování nelze akceptovat – z důvodů etických, právních i lékařských. Děti z očkování benefit mít nebudou a my jejich očkováním dáváme všanc jejich další život. Bez toho, aby (zejména ty mladší) měly možnost se tomu bránit.

JUDr. Tomáš Nielsen, předseda Institutu práva a občanských svobod

Mgr. Ondřej Svoboda, člen Institutu práva a občanských svobod

MUDr. Vladimír Čížek, předseda etické komise pro multicentrická klinická hodnocení

RNDr. Zuzana Krátká, Ph. D., členka SMIS – Sdružení mikrobiologů, imunologů a statistiků

MUDr. Hana Zelená, Ph.D., předsedkyně SMIS – Sdružení mikrobiologů, imunologů a statistiků