Covid zaútočil na nejslabší stránky. Strach oslabuje imunitu, říká profesor Kolář
ECHOPRIME
Roky upozorňuje na to, jak se pohodlným životem a snižováním psychické i fyzické zátěže stáváme stále zranitelnějšími. Čínský koronavirus teď přesně na tyto slabosti udeřil a my jsme začali sebe a své děti zavírat doma. Tím se dál destruujeme a pro příští pandemie se stáváme ještě zranitelnějšími. Profesor Pavel Kolář, uznávaný odborník na celostní medicínu, popisuje, co s námi udělal rok sociální i fyzické izolace.
Před dvěma lety měl náš rozhovor titulek Rozpadají se nám těla i duše. Kam jsme se od té doby dostali?
Ukázalo se, že člověk nemá osud tolik ve svých rukou, jak jsme si mysleli. V dnešním „pocitu bezpečí“ nepočítáme tolik s tím, že se může najít někdo nebo něco, co nám životní výhybku přehodí a odkloní na jinou kolej – a my pak nevíme, jak si s tím poradit. Také v případech, kdy se ocitneme ve zdravotním nebezpečí, nebo při léčbě svých onemocnění až příliš spoléháme na sílu zdravotního systému a na technologie moderní lékařské vědy a vzdalujeme se představě, že i dnes se může na „banální“ nemoci umírat a že medicína je v některých oblastech mnohem slabší než naše vlastní přirozená ochrana. Jako lidé i jako celá společnost jsme kvůli tomu mnohem křehčí a zranitelnější.
Psychicky?
Nejen psychicky, i tělesně. Nežijeme pod takovým přírodním stresem, jako žili naši předkové. Před environmentálními stresory, hladem, chladem, horkem, tělesnou zátěží, bakteriemi, viry si odmala vytváříme bariéru. Řada těchto přirozených podnětů se v dnešní době považuje za nebezpečné, úzkostně se nadhodnocuje a naše podvědomí je zpracovává v poloze obav a strachu. Tím jsme vůči těmto vlivům ale také víc zranitelní. Vlivem technologických možností ustoupily tyto stresory do pozadí a do popředí se dostaly stresory spojené s obavami ze zkoušky, z ranní porady, ze selhání při sportovním zápase, strachu ze včasného odevzdání daňového přiznání, z rozbité pračky, hypotéky, rozbitého výtahu, prasklé žárovky a podobně. Stresem se tak stává to, co jsme dřív neznali. Člověk se tedy dnes neorientuje jen podle situací, které ho skutečně ohrožují, ale i podle toho, jak je čte a jaký jim přikládá význam. Ten uplynulý rok nám ukázal, jak obrovskou roli hraje i vlastní imunita, obranyschopnost. Ta je dána jednak geneticky, ale také tím, jak ji „vychováváme“, jak ji trénujeme.
Jakou část obranyschopnosti vůči nemocem má člověk geneticky danou a kolik může ovlivnit stylem života?
To je velmi individuální a záleží na nemoci. U řady nemocí se dá počítat tzv. heritabilita. Její hodnota se pohybuje v rozpětí od nuly do jedné. Pokud je 0, je nemoc plně závislá na faktorech prostředí, rovná-li se 1, nemají naopak faktory prostředí žádný vliv a vše závisí na faktorech genetických. Dnes už je zřejmé, že plně geneticky definovaných nemocí je maximálně do pěti procent. Naprostá většina nemocí není na dědičných vlohách „přímočaře“ závislá a do jejich propuknutí vstupují různé vlivy prostředí. Například Crohnova choroba má genetickou podmíněnost okolo 50 procent, mentální anorexie přibližně 65 procent, závislost na alkoholu okolo 50 procent, mozková mrtvice necelých 30 procent a podobně bychom mohli pokračovat. Stejně tak máme různou míru závažnosti spojenou s riziky úmrtí. Víme, že na kardiovaskulární onemocnění umírá ročně 48 tisíc lidí, na nádorová onemocnění 28 tisíc, úmrtí spojených s duševními chorobami je ročně 1600. Když budeme tato onemocnění prezentovat stejně jako covid-19, vznikne stejná panika i z těchto nemocí.
Proč covid dostal takové PR?
Ten virus se v některých případech chová nevyzpytatelně. My dnes známe genom viru. Hodně víme o tom, jak se obecně chová v organismu. Ale nevíme, proč někdo virus přejde, aniž ví, že jím byl nakažen, a proč někdo jiný má těžký průběh končící někdy i smrtí. Víme, že rizikem jsou obezita, přídatná onemocnění, množství viru. Ale proč někdo i přes tato rizika neonemocní, proč přejdou infekci i velmi staří lidé a proč onemocní někdy i mladí lidé, zatím nevíme. Individuální typologií imunity, která odpovídá případné náchylnosti k těžkému průběhu, se zabýváme jen málo. Nevíme, proč to něčí imunita bez problému zvládne. A jiného člověka, aniž by měl rizikové faktory, porazí. Mám řadu svých přátel, kteří přes velká rizika prošli virové onemocnění bez povšimnutí, ale také kamarády bez rizikových faktorů s těžkým průběhem a dopadem. A když jsou tyto raritní případy medializované, tak to vede k obrovskému strachu.
