1 Krásný ztráty live

Z Mostu až do Severní Koreje. To byl Orwell jak vyšitý, říká kapelník Laury a jejích tygrů

Rozhovor

Témata:

Kapela Laura a její tygři je na scéně více než 30 let. Za tu dobu se ze svého rodného Mostu dostala třeba až do Severní Koreje. „To byl Orwell jak vyšitý,“ vzpomíná v rozhovoru pro Echo24 kapelník Karel Šůcha. Rovněž se vyjádřil k populárnímu seriálu Most, který podle něj nezobrazuje realitu: „Mohou jít stokrát natáčet do Severky, ale nezachytí, jak hluboké ty propasti jsou.“ Laura a její tygři bude jednou z hvězd festivalu Krásné ztráty live, který se uskuteční v srpnu ve Všeticích.

S kapelou jste začali vystupovat v půlce osmdesátých let. Co Vás tehdy inspirovalo? Jaké kapely jste poslouchal? Napadají mě třeba Madness?

Madness jsem určitě poslouchal, ale spíše jenom sporadicky. Dnes si tyhle desky můžete pustit třeba na Youtube, tehdy ale byly drahé a málokdo na ně měl. U nás se tyhle desky v krámech ani neprodávaly, takže je vlastnili ti kluci, kteří měli například příbuzné v zahraničí. Já jsem pak za nimi chodil a stáčel si je na kazety. O těch kapelách jsme věděli, ale neměli jsme je nijak naposlouchané. Kromě Madness jsem měl rád ještě The Police, před tím Led Zeppelin, ale přímý vliv na náš sound to nemělo, maximálně mě napadají Talking Heads.

Odjakživa jste měli specifickou image. Černé brýle, bílé košile… Brali jste to jako způsob, jak se zviditelnit?

Ano, to byl přesně náš plán. Mysleli jsme si, že jsme strašně originální, protože jak jsme to neměli naposlouchané, tak nakoukané jsme to neměli vůbec. Video vlastnila u nás v ulici pouze jedna holka, která bohužel měla úplně jiné zájmy. Když jsme se po letech dostali s kapelou do zahraničí, tak nás začali srovnávat s The Blues Brothers. Až na základě těchto srovnání jsme si tento film opatřili a zjistili jsme, že se jim skutečně vizuálně podobáme.

Nebyli jsme v tom ale osamocení. Dnes vidím, že ta ska móda byla tehdy ve světě úplně běžná, u nás v Československu však ne. Nicméně když jsme přijeli na první velký festival do Prahy, na Rockfest, tak před námi na pódiu vystupovali Bez ladu a skladu, kteří měli stejný dress code. Do té doby jsme si mysleli, jak jsme originální.

Zmiňujete legendární Rock fest (1986). Ten pomohl spoustě kapel, viďte?

Někdy v roce 1983 vyšel článek Nová vlna se starým obsahem. Psal to nějaký Krýzl v Tribuně, který byl strašně sekernický. Naši hudební scénu označil za diverzi ze západu vymyšlenou CIA. Spousta kapel bylo následně zakázaných. Já jsem tehdy akorát končil vysokou školu, takže mě se to netýkalo. Než jsem v Mostě založil novou kapelu, tak začala v Rusku perestrojka. Je neuvěřitelné, jaký vliv má politika na osudy muzikanta, protože najednou to sevření povolilo. Mohli jsme jít k přehrávkám, měli jsme zřizovatele. Zkrátka to šlo. Naše kapela měla velké štěstí, že jsme začali zkoušet v roce 1985, když zrovna ta obleva přišla.

Přesto to nebylo jednoduché. Málokdo se v tom systému vyznal. Seděli jsme občas s kolegy kapelníky v hospodě a meditovali jsme, na základě čeho nás někde zakazují a někde ne. Jelikož jsem systematický, vytvořil jsem si tabulku, kde byly jednotlivé městské obvody a okresy, protože každý měl svého cenzora. Na Praze 1 jsme hrát nemohli, ale na Praze 8 mohli. Nejpřísnější byl Hradec Králové. Dal jsem si do sloupků instituce a do řádků písničky. Snažil jsem se na ten klíč přijít, ale přišel jsem pouze na to, že žádný systém neexistuje. Každý cenzor se choval podle svého strachu a vědomí. Dokonce existovaly různé požadavky, abychom nenosili černé brýle. Na Petru Vášu z kapely Z kopce byl zase požadavek, aby se tolik nešklebil. Byla to absurdní doba.

V různých rozhovorech mluvíte o městě Most jako o „hornickém“ městě. Jeden Váš klip zase začíná rýpadlem na jednom ze severočeských dolů. Bylo pro Vás to „hornictví“ důležité? Jak hornické severní Čechy rezonovaly ve Vaší muzice?

V naší tvorbě rezonovaly asi tím způsobem, že nemáme zrovna pozitivní texty. Kolegové nám dříve vytýkali, že jsme na tu dobu příliš optimističtí. Já jsem jim říkal, že jsme pozitivní pouze v hudbě a ve vystupování na pódiu, ale ne v textech. V poslední době se mi Most dostal dvakrát do písničky – Všechno se mění pod hradem Hněvín – a do jedné smutné písničky, kterou jsem psal o své tetě, která pozoruje dění v Mostě.

Studoval jsem pět let v Ostravě a narodil se v Mostě, což jsou dvě hornická města. Mají jednu věc společnou. Ti horníci mají skutečně těžkou a nebezpečnou práci. Většinou to jsou silní a féroví chlapi. Z těch si nemůžete dělat srandu, že jsou blbí, dali by vám bez velkých rozpaků přes držku. Je to specifická skupina lidí, kterou nikde jinde nenajdete. Poté je v těch městech úzká vrstva, které by se dnes říkalo pražská kavárna – intelektuálové, kteří jsou úzkostlivě slušnější a snaží se být vzdělanější, mluví spisovně, hodně čtou. Do té úzké slupky jsme právě patřili my, proto jsme nikdy v Mostě neměli příliš diváků.

Takže jste od počátku byli nuceni hodně jezdit…

Museli, protože doma jsme opravdu nebyli prorokem. Jinde jsme měli mnohem větší divácké zázemí než v doma Mostě.

Sledoval jste seriál Most!? Poznával jste Vaše město?

V době, kdy kolem toho bylo takové halo, tak jsme zrovna s kapelou natáčeli v Mostě. Kluci ten seriál měli na počítači, tak jsem se s nimi koukl na jeden díl. Není to ten Most, co znám. Romy si pamatuji jinak a bílé kluky taky. Mohou jít stokrát natáčet do Severky, ale nezachytí, jak hluboké ty propasti jsou. Navíc to, že tihle lidé příliš nečtou, automaticky neznamená, že jsou to špatní lidé. Skutečnost je zkrátka mnohem složitější.

Vraťme se zpět k muzice. Největší úspěch jste měli tedy v osmdesátých letech? Jak jste pak prožívali léta devadesátá?

V Čechách jsme měli největší úspěch v 80. letech. Pro rockera to byla nejsladší doba. Komunisti byli tak slabí, že nám nedokázali vnutit žádný zákaz. Pomalu jsme se jich přestávali bát. Člověk se už ani neobával kvůli vězení, ale spíše kvůli tomu, že by mohli kapelu zakázat. Nějakou autocenzuru měl snad každý, tedy kromě Plastiků. Nicméně v letech 1988 – 1989 jsme byli úplně volní. Zároveň chodila na koncerty spousta lidí, která ještě byla naučena poslouchat texty – copak nám chce autor říci? Dneska můžete zpívat, co chcete a pokud to nebude ve stylu Ortel, tak to nikoho neurazí.

V těch 80. letech to bylo nejlepší. Kamkoliv jsme přijeli, tak nás očekával plný sál. Počátkem 90. let jsme se v Čechách skoro nevyskytovali, protože jsme prostě hráli venku. Když jsme se vrátili, tak bylo všechno jiné. Můžete být velká hvězda, ale pak zmizíte, a když se vrátíte, tak vás vaši bývalí fanoušci už ani nepozdraví. Než jsme přišli zpět do Čech, tak vznikla jiná móda – kapely jako Nirvana. Ta scéna se v Čechách vyvíjela mimo nás.

Zahráli jste si dokonce v Severní Koreji. Jaký to byl zážitek?

Na začátku roku 1989 jsme se profesionalizovali. V Mostě jsme měli nějaké problémy se zřizovatelem, tak jsme šli do Prahy pod Pražské kulturní středisko. Praha nás nominovala do toho zájezdu. S námi tam jela ještě třeba Lucie Bílá nebo Michal David. Byl to úplně sci-fi zážitek. Sice jsme zažili komunismus, ale takový jako tam, vážně ne.

Koncert probíhal na velkém náměstí. Hráli tam nějací slepí kluci z Jamajky. Na náměstí byla ruskými náklaďáky dovezena spousta stejně oblečených lidí. Posadili je do řad, na konci každé z nich stál chlápek s tlampačem a dával jim pokyny. Ti Jamajčani hráli píseň – postavte se za vaše práva. V ten moment dali chlápci s tlampači pokyn, aby celá řada povstala. Ty byl Orwell jak vyšitý.

V jednu chvíli mě i zamrazilo. My jsme dostali darem spoustu hloupostí, jako třeba nafukovací míč s nápisem SSM, nebo hodinky podepsané Kim Ir-Senem. Tak jsem přemýšlel, co s tím budu dělat. Viděl jsem tam dítě, tak jsem mu ten nafouknutý míč poslal. Jeho máma se ale strašně vyděsila a chtěla prchnout. Až chlápek s tlampačem ji rázně vysvětlil, že si musí ten míč vzít. Jinak to celé bylo jako Potěmkinova vesnice. Na našich vycházkách jsme potkávali samé šťastné lidi. Do jednoho obchodu jsme šli několikrát a pokaždé tam nakupovali stejní Korejci. Naposledy jsme tam proto nečekaně vtrhli. Oni seděli nepřipravení na zemi a hráli šachy.

Vaše kapelou prošla spousta muzikantů. Nejviditelnější byly asi především změny zpěvaček. Jak změny snášelo publikum?

Publikum to vždy neslo špatně. Ne pokaždé byla změna výhra. Třeba Jana Amrichová otěhotněla. Já na ní ani nechtěl čekat. Neuměl jsem si představit, která máma bude měsíc a půl na turné a nechá dítě doma. Ilona Csáková odešla na sólovou kariéru. Někdy se ty trasy rozejdou umělecky, v jednom případě i lidsky. Není jeden člověk jako druhý. U těch holek to platí obzvlášť.

První Jana Laura, která to stanovila, měla velké charisma, které uměla přenést na pódium a nemusela nic dělat. V podstatě ani nic nedělala. Jen se tak mírně vlnila a chlapi z ní byli hotoví. Trochu hrála na saxofon, trochu zpívala, trochu na flétnu, ta kombinace s tím charismatem z ni dělala skutečně středobod celé kapely. Pak přijde mladá splašená holka, která to nemá, ale zase třeba výborně zpívá. Nejde to pak dělat stejně. Musí se hledat jiná pozice té Laury. Během těchto změn nastala velká deziluze spousty obdivovatelů, kteří očekávali, že i s jinou Laurou to zůstane stejné, ale to nejde.

Z původní sestavy jste zbyl pouze vy. Jste kapelníkem a basákem v jedné osobě. Jaké to je řídit kapelu a být na pódiu přitom trochu v pozadí?

Mně to nevadí. Když mě lidi poznávali a zdravili, tak mě to ani tolik nebavilo. U téhle dvojí úlohy je podstatná spíše jiná věc. Zjistil jsem, že na pódiu nemůžu dělat kapelníka, protože jinak dělám po koncertě klukům peklo. Musím být pouze basistou a nesmím příliš vnímat chyby ostatních. Je to kontraproduktivní. Jak pro samotný koncert, tak pro atmosféru v kapele. Když po koncertě na kluky nastoupím, což jsem ze začátku dělal, tak to nedělá dobře. Musím to zvládnout a chyby s kluky řešit třeba až na příští zkoušce.

Pódiové choreografie vymýšlíte také vy?

To vzniká náhodně. Dříve jsme strašně zkoušeli, což nás hodně posunulo. Nebylo kde hrát, takže když jsme si chtěli zahrát, tak jsme zkrátka zkoušeli. Když se dělala nová písnička, tak jsme automaticky vymýšleli, jak se při ní budeme hýbat. Zkoušky byly třeba osmihodinové. V sobotu jsme se v deset sešli, zkoušeli čtyři hodiny, pak šli na oběd do Severky a poté další čtyři hodiny zkoušení. Ta choreografie není o tom, že jsme tanečníci. My jsme strejci. Vždy klukům říkám – kapela je o tom, že jsme spolu, tak si nehrajte na hvězdy, stejně jimi nejste. Ukažte, že máte z té hudby radost.

V létě hrajete na festivalu Krásný ztráty live Michala Prokopa. Jakým způsobem jste se do Všetic dostali?

Já tam nedaleko bydlím. Už dříve se tam pořádal takový náš vesnický festival. Nechodilo tam moc lidí. Dělal jsem tam dramaturga a zval jsem dobré kapely. Sice se divili, že tam nikdo není, ale přijeli a líbilo se jim to. Teď tam lidi jistě přijdou, protože to bude mít profesionální vedení. Vřele to všem doporučuji, protože prostředí je to krásné. Nebude to klasický festival na bahně.

Čtěte také: Plný sál a spokojení lidé jsou důležitější než ceny, říká člen síně slávy Michal Prokop

Týdeník Echo

od 1099 Kč

Vychází každý čtvrtek

Více info

EchoPrime

od 249 Kč

Vychutnejte si neomezený přístup k prémiovému obsahu určenému pouze předplatitelům, který nemá na českém internetu obdoby

Více info

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.