Fotbal je moderní náboženství. Místo kříže dnes uctíváme míč

Mistrovství světa ve fotbale v Rusku je v plném proudu a všichni odpůrci kulatého nesmyslu musí chtě nechtě uznat, že fotbal je celosvětový fenomén, který svojí popularitou překonává hranice, jež nejsou další civilizační výdobytky schopny zdolat.

S míčem za domem si hrají malí kluci v Anglii, Íránu i Číně a všichni sní o tom, že z nich budou hvězdy formátu Cristiana Ronalda a Lionela Messiho. Fotbalu propadly i jinak naprosto protizápadní enklávy světa. Vždyť i sám Usáma bin Ládin byl vášnivým fanouškem Arsenalu.

Kde jinde než na fotbalovém mistrovství, se naskytne příležitost vidět proti sobě hrát absolutistickou monarchii, kde ženy donedávna nemohly řídit auto, se státem, který vede kybernetickou hybridní válku proti západnímu světu? Právě takovým soubojem byl zahajovací zápas mezi Ruskem a Saudskou Arábií. Ale na ničem z toho na fotbalovém šampionátu nezáleží.

Vladimir Putin a saudský korunní princ Mohammed bin Salman si tak v čestné lóži bok po boku mohli užívat drtivou výhru hostujících Rusů v poměru 5:0 a obě hlavy státu na devadesát minut zapomněly na veškeré rozepře, které je rozdělují například v konfliktu na Blízkém východě. To, co nedokázala demokratizace, sekularizace a lidská práva, to se povedlo fotbalu. Spojit lidi napříč kulturami, náboženstvím a hranicemi.

Ve skupině H se třeba utká chudý africký Senegal s hypermoderním Japonskem. Zatímco Senegalci nemohou asijské velmoci konkurovat na ekonomickém, geopolitickém, nebo vojenském poli, v Rusku se očekává mezi oběma týmy vyrovnaný zápas. Rovnostářský étos podobných akcí se však často podceňuje. Jak je ale možné, že lidé naprosto rozdílných kultur a náboženství, kteří se normálně neshodnou pomalu ani na tom, že země je kulatá propadli tak jednoduché hře jako je fotbal? Pojďme se podívat, jak to všechno začalo.

Křesťanská maskulinita

V historii fotbalu hraje zásadní roli vliv různých křesťanských církví. Dnešní fotbal má své kořeny v Anglii v 16. století, avšak představitelé tamních církví se dlouho stavěly proti němu. Vše se začalo pomalu obracet ve století devatenáctém. V industriální Anglii bylo mnoho dodnes existujících klubů zakládáno poblíž kostelů. Liverpoolský Everton FC byl dřív znám jako S t. Domingo’s Football Club podle metodistického kostela, kde reverend Ben Swift Chambers založil fotbalový oddíl.  Chambers byl zastáncem zdravé křesťanské maskulinity, kterou podle něj pomáhal fotbal rozvíjet. Stadion Evertonu Goodison Park dodnes sousedí s anglikánským kostelem sv. Lukáše, takže Karamelky nehrají své zápasy brzy v neděli, aby nenarušovali probíhající mši.

Z nedělní školy v anglikánském kostele St Mary‘s v jihoanglickém Southamptonu vzešel v roce 1885 další tým z Premier League – Southampton, jehož přezdívka je dodnes Saints. Svatí své zápasy hrají od roku 2001 na novém stadionu, který o pět let později dostal jméno na počet zakládajícího kostela St Mary‘s Stadium. Impulzem pro založení týmu na konci devatenáctého století byla opět křesťanská maskulinita, která měla skrze fotbal posilovat mysl i ducha, který by mohl jinak zůstat na pospas strastím dělnického života průmyslové Anglie jako bylo například propadnutí ginu. Podobných případů propojení křesťanství a fotbalu jsou desítky – Fulham, Bolton, Tottenham, Manchester City a další týmy představovaly tehdy pro mladé muže díky fotbalu vytržení z monotónního života chudé dělnické třídy.

Náboženství stojí i za největší fotbalovou rivalitou na Britských ostrovech mezi skotskými Rangers a Celticem. Glasgow bylo městem rozděleným mezi protestanty a katolíky. V roce 1887 se ve východní části města se tamní katolická obec snažila vymýtit chudobu, přičemž za tímto účelem založila fotbalový klub Celtic FC. Sousední Rangers, založeni v témže roce, se začali postupem času ztotožňovat s protestantkou enklávou a rivalita byla na světě. Old Firm Derby, tak se říká zápasu mezi oběma týmy, tak bylo v průběhu let svědky mnoha nábožensky motivovaných incidentů vůči fanouškům protistrany.

Obecně se soudí, že fotbal byl v 19. století dobrým prostředkem, jak uhladit konflikt mezi různými náboženskými konfesemi za pomoci jasných pravidel a arbitra (rozhodčího).  Navíc se náboženské konflikty, pokud už k nim jako v Glasgow docházelo, omezily na dobu, kdy se spolu měly znesvářené týmy utkat na zeleném pažitu.

Tehdejší společnost potřebovala pevný řád a církevní struktury nástroj, jak nalákat mladé muže zpátky do náruče církví. Fotbal naplňoval oba předpoklady, proto se stal tak populární. Kopaná se pak sama začala postupně vyvážet do celého světa. Kupříkladu fotbalisté Sparty dodnes hrají v rudých dresech díky Arsenalu, jehož dresy přivezl v roce 1906 do Prahy tehdejší funkcionář klubu JUDr. Petřík.

Stadion místo kostela

Současný fotbal, ve kterém se každoročně jen na přestupech točí miliardy korun, dnes už dávno ztratil kontakt s křesťanskou maskulinitou a protestantskou morálkou. Díky tomu se mohl rozletět do celého světa, ale přesto si uchoval něco ze svých náboženských kořenů. Fotbal, tak jako kdysi náboženství, v moderním světě nabízí jedno z mála útočišť, kde člověk snadno získá určitou kolektivní identitu na základě týmu, kterému fandí.

Kmenová mentalita fotbalových fanoušků je zřejmá na každém kroku. Právě ona má za následek, že zbytek společnosti nemá absolutně pochopení pro iracionální výbuchy násilí mezi různými frakcemi, jak se to děje každoročně například na zápasech ostravského Baníku s pražskými S. Být fanouškem určitého týmu totiž v sobě nese určité výsady, ale hlavně povinnosti.
Sakrální terminologie je ve fotbale patrná na každém kroku. Každý tým má své poznávací symboly v podobě šál a dresů, svůj chrám v podobě stadionu, kam co dva týdny chodí na zápas, své fanatiky v podobě ultras a hooligans, kteří berou fotbal víc vážně než ostatní, své legendy, chorály atd. Ostatně podobnou dominantní urbanistickou roli, jakou ve středověku hrály skvostné kostely a katedrály, dnes v moderních městech hrají fotbalové svatostánky.

Ale co je hlavní, fotbalový tým si člověk vybírá povětšinou na celý život a často ho, tak jako víru, zdědí po rodičích. Toho se často využívá v marketingu, kdy se počítá s tím, že počty fanoušků můžou těžko začít klesat. Spíše naopak konstantě rostou. Pokud se určitý fanoušek nebo hráč rozhodne přejít k jiné konfesi/týmu, bývá často přijat velmi vlažně a je mu připomínáno, že tu správnou cestu nastoupil až příliš pozdě. Naopak mezi svými původními bratry si tímto krokem téměř jistě vyslouží do smrti trvající nenávist, která se v případě hráčů při vzájemném zápase často projevuje ohlušujícím pískotem.

Fotbaloví fanoušci si často zbožšťují oblíbené hráče, v čemž nejvíce vynikají horkokrevní Jihoameričané. V Argentině je dokonce jeden z kostelů zasvěcen Diegu Maradonovi, ale to je extrémní příklad. Často se však z tribun po celém světě ozývají výkřiky jako ten hraje jako bůh a třeba současný manažer Manchesteru United José Mourinho je přezdíván The Special One.

V jednom týmu tak spolu dnes ve špičkových ligách obvykle hrají bok po boku křesťané muslimové, buddhisté a fanoušci je milují pořád stejně, pokud samozřejmě hrají za ten správný tým. V zemích, kde jsou v každodenním životě vidět obrovské problémy s integrací imigrantů a nově příchozí jsou často nespravedlivě vystaveni projevům nesnášenlivosti, jsou příslušníci stejných etnik oslavováni na stadionech jako hrdinové. Fotbal dokáže škrtat alespoň na devadesát minut rozdíly, které jsou pro nás v běžném životě nepřekonatelným problémem. Spousta fanoušků Liverpoolu může mít problém s muslimy, ale všichni určitě milují Egypťana Mohameda Salaha, který sám islám praktikuje. Náboženství totiž z moderního světa nezmizelo. Jen se přesunulo za zdi fotbalových stadionů a na miliony televizních obrazovek po celém světě. Místo kříže a půlměsíce tak dnes uctíváme smrtelníky, kteří dokáží zázraky s míčem.