6 Týdeník Echo - Genisu Loci

Beatnici a hodní chlapci v Mníšku pod Brdy

Týdeník Echo

Témata:

Když se nějaké náměstí jmenuje Svobody, není to nic neobvyklého, a možná že někde ještě zůstalo nějaké náměstí Ludvíka Svobody, ale zaručeně jediné náměstí F. X. Svobody mají v Mníšku pod Brdy. Je to náměstí hlavní, svažující se docela ostře dolů od kostela sv. Václava k autobusové zastávce, takže Mníšek lze zařadit do naší unie šikmých měst (Tachov, Štíty, Žlutice, Jáchymov etc.). Onen František Xaver Svoboda tam vylézá v podobě sochy z hranolového podstavce, přičemž drží na břiše ruce, jako by dělal tzv. mlýnek. Je lehce nachýlený, jako by přizpůsoboval své tělo zkosenému náměstí. Má trochu strýcovský výraz a bradku a knír, takže možná někomu může připadat jako hajný, když je z těch Brd, kde jsou krásné lesy, které se táhnou na hřebenech nad Mníškem.

F. X. Svoboda byl samozřejmě spisovatel, jeden z nejplodnějších a taky nejčtenějších autorů svého dlouhého života: narodil se v Mníšku roku 1860 a zemřel tady roku 1943. Vydal na stovku titulů, psal všechny možné žánry, rozsáhlé romány, dramata, povídky, črty, fejetony, říkalo se o něm, že nečetl nic jiného než sebe, a on říkal, že když se chce dobře pobavit, přečte si něco vlastního, což chápeme. Byl slavný, a nepřežilo asi – nic.

Občas jde v televizi film Poslední mohykán z roku 1946 s Jaroslavem Marvanem podle jeho divadelní hry, románová kronika Rozkvět nebo vzpomínky Světlo života však už neříkají kromě pár pedantů nikomu nic. Aspoň mu zbylo náměstí…

To už je známější vztah jeho ženy, spisovatelky Růženy Svobodové, s mužem, který byl také F. X., ale Šalda, a který F. X. Svobodou spíš literárně pohrdal, jenže zbožňoval jeho ženu, takže se krotil i v soudech o něm, zatímco o Růženě psal, jako by to byla druhá Božena Němcová. Jejich vztah, nejspíš platonický, neboť Svobodová neuroticky odmítala tělesnost, a i manželství zůstalo bezdětné, vydal na jednu z nejrozsáhlejších korespondencí české literatury. Dochovalo se tisíc Šaldových dopisů, od ní na tři sta, přičemž nejvíc si psali v době, kdy se vídali skoro denně, neboť mladý Šalda u mladých manželů Svobodových skoro bydlel. Ale tento vznešeně secesní trojúhelník se dvěma F. X. a jednou Růženou byl v době, kdy Svoboda žil v Mníšku a chodil občas po šikmém náměstí, již minulostí. Vznětlivá a emancipovaná femme fatale Růžena Svobodová, která mezitím ještě zahořela vášní k J. S. Macharovi, zemřela v jedenapadesáti letech na Nový rok 1920. Šalda se z toho do své smrti nevzpamatoval, ovšem hlavně tak, že zatímco předtím Růženu zbožňoval a vzýval, po smrti o ní nesměl slyšet, jako by ho její smrt urážela a bolestně se dotýkala. Svoboda se pak z Prahy stáhl do svého rodného a od Prahy nijak vzdáleného Mníšku, uzavřel se do klidu podbrdského. Žil ve vile na kraji městečka, odkud se vydával, dokud mu to ještě šlo, do hlubin lesů, kde to měl rád a znal jeho obyvatele, lidské i nelidské… A kde občas, takhle v mlze nebo v letním žáru, potkával malého zvídavého chlapce v kraťasech, který ho uctivě zdravil Pochválen buď Pán Ježíš Kristus, strejčku, a on, byť spíš agnostik, aby ho neurazil, mu odpovídal Až na věky, Kájo. Samozřejmě tím chlapcem nebyl nikdo jiný než Kája Mařík, bigotní hošík z hájovny a strašidlo brdských hvozdů, pasek a mýtin.

Kája Mařík je dnes mnohem známější než kdysi slavný F. X. Svoboda: vstoupil do české popkultury, v Mníšku má hospodu a četl ho o sobotách a nedělích doktor Štrosmajer, který to řekl, když se doktor Cvach chlubil, že si o víkendu studoval odborné vědecké časopisy. Já bych se však upřímně divil, kdyby ho skutečně někdo nyní četl, natož pak děti. Ale je to tzv. fenomén, jméno, které se lehce zapamatuje, je to takový katolický malý Bobeš, navíc tím, že léta nevycházel či přímo nesměl vycházet (stačí si dvě tři kapitoly přečíst a člověk trochu pochopí proč), získal jakousi alternativní proslulost, za kterou se prý zvlášť v prvních letech po roce 1989 jezdilo do Lážova, tedy do Mníšku, kde se hledala místa, kudy chodil hodný Kája a jeho zhýčkaná kamarádka Zdeňa lesmistrovic, která na rozdíl od prostého Káji, jenž se spokojil s mlíčkem, pila čikuládu a byla pořád trochu nemocná. A ti čtenáři hledali místa spojená s životem jeho literární maminky, paní Marie Wagnerové-Černé, pomocnice u mníšeckého faráře Rouse, která když začala jednoho dne sepisovat kapitoly ze života malého chlapce Káji, si vybrala jméno Felix Háj, tedy Šťastný Les. Snad proto, že tady v Mníšku všechno jakoby směřuje do těch lesů a hájů, které měly té prý rozbolavělé duši manželem opuštěné učitelky hudby pomoci najít klid a útěchu. A z této touhy se vynořil nevinný hošík Kája, brdské jezulátko, jež se sneslo z návrší Skalka (553 metrů), zvedajícího se nad Mníškem, a kam se ještě i za života paní Hájové škrabali poutníci ke kapli svaté kajícnice Máří Magdaleny, kterou tam koncem 17. století umístili podle návrhu Kryštofa Dientzenhofera a jejíž vnitřek napodobuje jeskyni čili grottu, v níž Máří žila poté, co ji větry a úradek Boží zavály do jižní Francie, do Provence, kde pak oděna v houni rusých vlasů zemřela.

S kaplí a celým areálem to vypadalo před rokem 1989 bledě. U Mníšku se těžila do 60. let nekvalitní železná ruda, která se tavila v místních hrudkovnách, takže kopec je doslova vylágrován, uvnitř je prý třicet pater chodeb. Už v 50. letech se kaple začala propadat, snad se celá sesula o pár metrů, vypadalo to, že se rozpadne a bude po ní veta, stejně jako po klášteře vedle. V 90. letech se ji podařilo zachránit, z vnitřní výbavy sice moc nezbylo, krápníky lid omlátil a podlahu používal jako záchod, ale kaple to vydržela a stojí, opravená v rámci možností, svítí do krajiny jako růžová perla zasazená na okraji zeleného věnce brdských lesů.

A v době, kdy začala devastace areálu na Skalce, se dole v Mníšku odehrála třetí mníšecká literární epizoda. Na podzim roku 1949 se tamní sokolovna kousek nad Svobodovým náměstím stala místem velké a divoké romance, vášnivého, ba šíleného vztahu tehdy devatenáctiletého Egona Bondyho se stejně starou Honzou (Janou) Krejcarovou, dcerou Mileny Jesenské a architekta Jaromíra Krejcara. Honza byla rovněž femme fatale, ale ne už secesní, ale undergroundová nebo beatnická, i když oni ta slova tehdy nepoužívali. Byla zřejmě napůl vyšinutá a napůl geniální (tak to bývá), nespoutaný živel, kleptomanka, nymfomanka, elektrizující svým fluidem každého, kdo měl to štěstí nebo smůlu a ocitl se vedle ní. A jak napsal Bondy, který se sám tehdy popsal jako „individuum práce se štítící, kriminální živel a sanktusák“, byla „nevyčerpatelným pramenem srandy, srandy nejtvrdšího kalibru.“ Bondy ve svém autobiografickém textu Prvních deset let (napsán byl v roce 1981, vyšel 2002) píše, že už si nepamatuje, jak a proč se právě v Mníšku ocitli, v Praze už neměli u koho přespávat, museli se zdejchnout někam na venkov, padlo to na Mníšek. Ubytovali se v sokolovně v pokoji pod střechou, neměli korunu v kapse, museli tedy jezdit do Prahy, kde se nejdřív snažili pumpnout všechny známé, a když už to u nich nešlo, začali žebrat čili somrovat po obchodech, pak po ulicích. Večer se stopem nebo autobusem vraceli sem, „utahaní a vyplivnutí, s hrůzou z příštího dne“.

Diktatura tuhla den po dni, masová perzekuce všech, kdo se zdáli režimu nepohodlní, se rozjížděla plnou parou, fízláctví a udavačství se stalo normou, do toho zněly z amplionů agitky a bojové písně, všude plakáty s dělníkem a kolchoznicí, vlajkosláva a kníratý Stalin a úderníci a permanentní boj s reakcí, úchylkáři, titoisty, trockisty, sionisty… a v tom všem tihle dva mladí vágusové z dobrých rodin. Bondy – který sice měl sklon k mýtomanii, ale tohle by se mu dalo věřit – sebe a svou milou popisuje jako „dva šílence, živící se žebrotou, žijící tak, že o málo pozdější američtí beatnici by hrůzou utekli“. Koncem října je ze sokolovny vyhodili, chvíli žili v blízké Dobříši, tam Krejcarovou sbalili esenbáci a zavřeli do šatlavy na náměstí (to ještě bylo), to už byl jejich vztah v rozvratu, Bondy žárlil, Honza se mu chystala zahnout, on na to přišel, pak zase scény, no, peklo. Ale těch pár týdnů asi stálo za to. Třeba by tam mohla viset malá cedulka, taková alternativa ke šprtovi Kájovi Maříkovi i k tomu slušného panu Svobodovi z jiných časů.

Echo Komplet

2 999 Kč

Získejte to nejlepší za méně jak 40% ceny! Díky tomuto balíčku si užijete unikátní web bez reklam EchoPrime, denní komentáře Echo24 a Týdeník Echo jak v digitální, tak v tištěné podobě

Více info

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.