Babiš opožděně následuje Orbána

Trvalo to téměř měsíc a půl, než se český premiér v demisi a očekávání nové vlády rozhoupal a začal konečně v Evropě hájit zájmy České republiky. Začátkem května představila Evropská komise návrh nového společného rozpočtu Unie na roky 2021–2027. Na první pohled v něm byly patrné dva trendy, nad nimiž by měl okamžitě zbystřit každý, kdo chce v Evropě hájit české zájmy.

Prvním trendem bylo to, že rozpočet se po odchodu Velké Británie nezmenšuje. To znamená, že zbývající země budou muset britský výpadek vyrovnat a platit víc. Při současném vzestupu ekonomiky pomalu, ale jistě míříme mezi země, které jsou v součtu příjmů a výdajů čistými plátci. A čistý plátce, který není zasažen dotační mentalitou a závislostí, byl měl úplně přirozeně protestovat proti zvyšování odvodů. Je to v zájmu českých daňových poplatníků.

Druhým výrazným rysem je charakter rozpočtu silně podporující migraci. Peníze z kohezních fondů už se nebudou rozdělovat jen podle bohatství. Podstatnou roli bude hrát to, jak vysoká je v regionu nezaměstnanost a kolik přijímá migrantů. To znamená, že peníze se přímo přesměrovávají ze střední a východní Evropy do té jižní. Je to svým způsobem bonus na migranty. Naplnění nedávného nápadu francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, aby byly povinné kvóty na přerozdělování migrantů, které silně vyhrocovaly vztahy mezi Německem a zeměmi střední Evropy, nahrazeny pobídkami k přijímání přímo pro konkrétní regiony.

Každá země má u evropského rozpočtu právo veta. Takže žádný politik nemůže pro domácí publikum skuhrat, že byl v Bruselu přehlasován. Hned čtvrtého května vystoupil v Budapešti maďarský premiér Viktor Orbán a oznámil, že pokud rozpočet nedozná zásadních změn a nezmizí pobídky pro migraci, bude ho vetovat.

Andrej Babiš nic podobného neřekl. Jen ve stejné době, kdy Orbán jasně mluvil o vetu, při popularizačním výjezdu vlády do Brna, kde zase sliboval miliardy, neurčitě mumlal o tom, jak si chceme o tom, kam dáme evropské dotace, více rozhodovat sami.

Teď, po měsíci a půl, se opět při propagačním výjezdu, tentokrát do Pardubic, rozhoupává a prohlašuje, že „evropský rozpočet je pro nás naprosto nepřijatelný“. Výkon je, že mu to měsíc po Orbánovi došlo. Možná je ale odklad vysvětlitelný tím, že Andrej Babiš je v Evropě v tvrdé izolaci a konečně mu teď s výhledem na vládu s důvěrou svítá naděje, že by se s ním někdo vůbec mohl začít bavit.

Babiš ovšem na rozdíl od Orbána míjí podstatu. Obecně mluví o tom, že potřebujeme, aby šlo víc peněz do „tvrdých“ projektů, jako jsou investice do infrastruktury, na úkor „měkkých“ okecávacích projektů na různé rekvalifikace a ideologické indoktrinace. V tom má pravdu. Vůbec si ale nevšímá migračního charakteru rozpočtu. To nejsou peníze, jež jdou na ochranu vnější hranice. To jsou peníze do regionů, které migranty přijímají.

U omezení celkového rozpočtu se od Babiše hájení českého zájmu, jímž jsou co nejnižší odvody, čekat nedá. Osobní zájem tady vítězí nad zájmem země. A Andrej Babiš je největším příjemcem dotací. Od vlády, která hlásá, že chce chránit zemi před migrací, se však přirozeně očekává, že se v Orbánově stylu postaví proti evropskému rozpočtu, který ji přímo podporuje. Na to se zatím Babiš nezmohl.

Jeho chování na summitech o rozpočtu si zaslouží vysokou míru pozornosti.