Výročí konce války a začátek další

Výročí konce války a začátek další
Oslavy 75. výročí konce 2. světové války na Vítkově Foto: Petr Podaný
Politická aréna

POLITICKÁ ARÉNA

Václav Klaus ml.

Je za námi 75 let od konce nejkrvavější války v dějinách. Letos oslavy provázela mimořádná hořkost. Druhá světová válka je dávnou historií. Na druhou stranu si neškodí uvědomit, že když jsme my, generace Husákových dětí, přišli na svět – bylo od konce války 24-30 let, tedy kratší doba než třeba od Sametové revoluce k dnešku. Lidské moudro říká, že se něco historií stává až tehdy, když nežije druhá generace pamětníků před vámi. Že už vám to nevypráví babička a děda. To považuji za přesný postřeh. Je podle mne i příčinou odlišného vnímání války mladší generací a nás starších (tedy abych nikoho a sebe neurazil: „středního věku a starších“).

Věc se tak nyní stává součástí aktuálního politického boje, nikoli celonárodní vzpomínkou. Vidíme několik zajímavých jevů. Například bojovníků proti komunismu, třicet let po pádu a krachu jejich ideologie a celé jejich moci, utěšeně přibývá, jsou stále „odvážnější“. Chesterton kdysi krásně napsal: „Bojovat s minulými tyrany a vyvrácenými ideologiemi – vyžaduje asi tolik odvahy, jako bojovat s vlastní babičkou. …“

Historii začínají vykládat čím dál bizarnější figurky. Skoro se člověk diví, když se ta Praha osvobodila sama nebo ji osvobodili vlasovci, že se takhle neosvobodila sama už v roce 1943 nebo dřív. Jinak Vlasov: Poprvé jsem se setkal s tímto jménem jako mladík v díle Solženicyna (to byl, milé děti, takový pán, který zúčtoval s komunismem ve světových bestsellerech už v šedesátých letech – nečekal s tím šedesát let, až se to bude smět) a pamatuji jeho hodnocení, nikterak černobílé. Jenže třeba ani Emanuel Moravec není černobílá postava – věrný benešovec – zuřivě odmítající Mnichov. Akorát se pak dal do služeb nepřítele a má navěky v našich dějinách cejch zrádce. Já věřím Solženicynovi, i když je možná už teď taky jen „Rusák“, těžko říci. Doba houstne.

Atmosféra a celé vyznění historie se mění. Přesně to ilustrovala Česká televize, která v předvečer výročí v hlavním vysílacím čase vysílala dokument o Lídě Baarové, slavné české herečce, milence Goebbelse. Nikoli film o Gabčíkovi s Kubišem. Nikoli o tankistech Svobodovy armády nebo letcích v Anglii. Nevysílala dokument o Lidicích a Ležácích nebo dokument o stovkách tisíc sudeťáků fanaticky vítajících vůdce. Nevysílala Vyšší princip. Vyznění je jasné. Sami jsme také vinni, vše je relativní, není žádné dobro ani zlo – vše je povoleno.

A co je za tím vším okolo nás, za touhle divnou agresivní atmosférou? Proč po mnoha desítkách let zničit sochu osvoboditele Prahy (a třeba také osvoboditele koncentračního tábora Osvětim)?

Je to čistá snaha rozpoutat nenávist. Nepovedlo se úplně. Klasičtí demokraté reagovali jen tichým zhnusením a skepticko-realistickým pohledem, že ničitelé soch vždy v historii vyhrávají nad těmi uvážlivějšími. Tak přišlo obvinění, že jsou naši komunální politici za svůj „statečný čin“ ohroženi na životě. To zabralo více. Ve sněmovně se síly k této věci vyrovnávají, média vše opakují a zesilují. Atmosféra houstne a není jak jí zastavit. Každý uvážlivější projev je napadán – bez ohledu na meritum věci.

Přijde válka? Nebo kam to směřuje?

Trump bude po koronavirové krizi oslaben. Bojechtivá strana může dosti posílit. U nás si to nahoru na Hrad šine generál, který sice kdysi „Koněvovi“ přísahal věrnost až za komunistický hrob, ale mezitím už dávno přešaltoval do druhého tábora. Na tyhle lidi dvojí tváře je vždy největší spoleh, že udělají, co je třeba.

Jako otec dvou synů ve „vojenském věku“ to sleduji se vzrůstající nervozitou. Krize společnosti (a to nemluvím o nadcházející ekonomické krizi) se často ventilují válečnými konflikty. Přečtěte si atmosféru dobového tisku na jaře 1914 vůči Srbům například. Tvrdé útoky na samotný národ, paušálně a bez slitování. Přečtěte si atmosféru roku 1938 a třeba útoky na vše české v pohraničí.

Myslím, že 75 let od války si s bolestí musíme především připomenout, že historie nekončí.

Související články