Polská čest a izraelské pokrytectví. O podílu na vyvražďování Židů

Izrael po Polsku požaduje, aby uznalo, že polský národ tajně spolupracoval s nacisty na vyvražďování Židů. K tomu nikdy nedojde, protože to jednoduše není pravda.

Když Polsko odvolalo svou účast na summitu V4 v Izraeli a celá akce byla následně zrušena, nebylo těžké vycítit náznak škodolibé radosti. Cestu k morálně správnému výsledku občas započne hulvátství a neotesanost.

Jisrael Kac, který teprve nedávno usedl do křesla izraelského ministra zahraničí, zopakoval příšerný výrok svého krajana a bývalého premiéra Jicchaka Šamira, totiž že Poláci sáli antisemitismus s mateřským mlékem. Poté se nechal slyšet, že vztahy s Polskem neprochází žádnou krizí a že polský ministr zahraničí na summit dorazí. Co se asi našemu bystrému ministrovi honilo hlavou? Opravdu si myslel, že naplije do tváře hrdému polskému národu a Poláci se budou tvářit, že nejde o plivanec, ale sladký parfém?

Reakce polského premiéra Mateusze Morawieckého ukázala, že co se polského pohledu na holokaust týká, země rozhodně nebude zavírat oči nad chováním cynických izraelských politiků, kteří se snaží nahnat politické body na úkor polské národní paměti. Izraelští historici nám spolu se samozvanými odborníky na dějiny polského holokaustu neustále opakují, že nyní je v Polsku u moci extrémistická, nacionalistická vláda, která přepisuje historii a brání kritickému zkoumání role Poláků při genocidě Židů během holokaustu.

Izraelští kritici si ale neuvědomují, že stoupenci pravicové vlády a přívrženci liberální opozice sdílí až na několik dílčích detailů totožný názor: polský národ jako celek s nacisty na vyvražďování Židů během holokaustu nespolupracoval. Naopak, Poláci sami byli obětí nacistických zvěrstev. Podobně téměř všichni Židé, kteří žijí v Izraeli, od pravice přes centristy až po zastánce levicového sionismu, odmítají tvrzení, že je sionismus kolonialistickým hnutím, které zabráním území dnešního Izraele spáchalo historickou křivdu.

Problémem je, že postoj k Polsku v Izraeli zejména u těch, pro které je holokaust uctívaným symbolem, hraničí s hysterickou posedlostí. Ta je navíc spojená s neznalostí historie. V izraelských školách se o dějinách Židů v Polsku neučí téměř nic, a o polských dějinách se toho žáci dozvídají ještě méně.

Kolik lidí zná bohatý kulturní, ekonomický a náboženský život Židů na polském území, který trval celá staletí? Kolik lidí ví, že v 18. století Polsko přijalo překvapivě pokrokovou ústavu, která idejemi i načasováním předběhla Velkou francouzskou revoluci? Kolik lidí dovede vyjmenovat alespoň několik velikánů polské kultury, hudby, vědy, literatury a akademické sféry? Kdo zná jména jako Mikuláš Koperník, Maria Skłodowska-Curie, Fryderyk Chopin, Adam Mickiewicz, Bolesław Prus, Eliza Orzeszkowa, Wisława Szymborska, Czesław Miłosz, Bruno Schulz a Julian Tuwim? Jména Poláků a polských Židů, jejichž dílo řadíme mezi klasickou tvorbu západní civilizace?

Jisrael Kac je ztělesněním této hlouposti a nevědomosti: podle něj Poláci sáli antisemitismus s mateřským mlékem a proto polský lid tajně spolupracoval s Němci na vraždění Židů v rámci holokaustu. Kacovy urážlivé poznámky nebyly Izraelem podrobeny kritice ani uvedeny na pravou míru, a to dokonce ani ze strany zástupců památníku obětí a hrdinů holokaustu Jad Vašem. Ten přitom jindy bez otálení publikuje erudovaná stanoviska odsuzující kroky polské vlády.

Nemůžeme samozřejmě rozporovat fakta: mnoho Poláků během holokaustu udalo nebo zavraždilo desetitisíce Židů. V Polsku se o rozsahu udávání a vraždění vede oprávněná debata, tato fakta by však žádný historik ani politik nepopíral.

Izraelci chtějí, aby Polsko uznalo, že Poláci na vyvražďování Židů s nacisty tajně spolupracovali jako celek – národ či země. K tomu nikdy nedojde, protože to jednoduše není pravda.

Polský historik Jacek Andrzej Młynarczyk v jednom ze svých článků představil teoretický rámec pro vymezení polské kolaborace s německým okupačním režimem. Vycházel při tom z uznávaných definic, které se používají pro vymezení kolaborace s Němci za druhé světové války u dalších národů. Za kolaboraci se považuje taková spolupráce s okupačními úřady, která zřetelně ohrožuje existenční zájmy okupovaného lidu. Naopak pomoc okupantům, která má podpořit zájmy okupovaných a ulehčit jim od každodenního strádání, pod kolaboraci nespadá.

Takové chápání „škodlivé“ a „užitečné“ spolupráce bylo již před nějakou dobou přijato i ve výzkumu holokaustu, například při snaze pojmenovat činnost, kterou v ghettech vykonávaly židovské rady či židovská policie.

Młynarczyk dokazuje, že příležitosti pro kolaboraci Poláků s nacistickými okupanty téměř neexistovaly. Němci nic takového neumožňovali a spolupráci s Poláky ani nevyhledávali. Právě naopak: polská inteligence, politici a další vůdčí osobnosti, tedy ti, kdo by mohli být vhodnými kandidáty na kolaboranty, byli vražděni nebo internováni v koncentračních táborech. V novém uspořádání východní Evropy, které třetí říše plánovala, nepatřili Poláci do kategorie partnerů árijské rasy, ale do kategorie obětí. (...)

Jak to tedy s genocidou Židů vlastně je? Na rozdíl od Ukrajinců, Litevců, Lotyšů a dalších národů Poláci nesloužili v koncentračních táborech. Udávání či vraždění Židů rukou Poláků musíme vnímat v širším a mnohem složitějším kontextu. Poláci to nedělali proto, aby pomohli nacistům s konečným řešením židovské otázky, tedy aby podpořili zájmy okupantů.

Celá problematika je mnohem komplikovanější, jak píše historik Tomasz Domański ve článku, který v únoru 2019 vyšel v časopise vydávaném polským Ústavem národní paměti (Instytut Pamięci Narodowej, obvykle označovaný zkratkou IPN). Domański důkladně prostudoval dva sborníky vydané Polským centrem pro výzkum holokaustu redigované Barbarou Engelking a Janem Grabowským. Obě publikace předkládají hrůzné svědectví o územích v okupovaném Polsku, kde docházelo k zabíjení Židů, kteří zde hledali útočiště, nebo jejich předávání Němcům. Publikované články tvrdí, že v těchto venkovských oblastech Poláci často představovali pro Židy větší nebezpečí než Němci, kteří zde nebyli vždy přítomni.

Domański ale správně argumentuje, že pokud polské násilí vůči Židům nevnímáme v kontextu německé politiky násilí a vraždění na polském území, ale naopak je vydělujeme, nechápeme skutečnost ve všech jejích souvislostech. Třeba proč kromě území uvedených v těchto studiích existovaly také oblasti, kde byla situace velmi odlišná. Oblasti, kde k vraždění Židů nedocházelo a místní obyvatelstvo jim naopak pomáhalo.

Jinými slovy, než udávání či vraždění Židů Poláky označíme za masový jev typický pro celý polský národ, musíme podrobit pečlivému zkoumání německou politiku. O tom, co je Židům povoleno a co je jim naopak zakázáno, koneckonců rozhodovali Němci, nikoliv Poláci. Ke smrti Židů rukou Poláků mnohdy docházelo, protože vrah věřil, že se tímto způsobem snáze zbaví nebezpečí ze strany Němců. Nezapomínejme, že násilí vůči Židům bylo oficiálními orgány polského státu, tedy působícími v konspiraci institucemi podřízenými exilové vládě v Londýně, velmi striktně odmítáno.

Ano, je správné podotknout, že snaha předcházet násilí na Židech nebyla zrovna jednou z priorit polského odboje. Tvrdit, že polský národ a polský stát (který existoval jen v ilegalitě) kolaboroval s nacistickými vrahy, ale správné není. Mnoho Poláků s Němci z nejrůznějších důvodů spolupracovalo, ale polský podzemní stát se vůči kolaboraci vymezoval, i když ne vždy ji mohl aktivně bránit.

Tato spletitá debata ale hlavního izraelského diplomata samozřejmě nezajímá. Spolu s premiérem se navíc nijak nezdráhal ztížit situaci nevelké židovské komunitě v Polsku, jejíž představitelé museli veřejně vystoupit na obranu společnosti, jejíž součástí se cítí být. (...)

Jisraeli Kacovi může být útěchou, že v této přehlídce bláznovství není jedinou postavou. U příležitosti slavnostního shromáždění u památníku ve Varšavském ghettu, kterého se zúčastnil Netanjahu i viceprezident USA Mike Pence, prohlásila ostřílená reportérka NBC Andrea Mitchell, že na tomto území Židé měsíc bojovali proti „nacistickému a polskému režimu“.

Proč předpokládat, že je zmíněná reportérka obeznámena s tím, že Polsko bylo ovládáno německými nacisty? Že bojovníci Židovské bojové organizace během povstání mávali modro-bílou i polskou vlajkou zároveň? Jak praví dávné přísloví: „Když jeden blázen do studny kámen svalí, ani sto moudrých mužů ho nevyvalí.“

Prof. Daniel Blatman je historik na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě a vedoucí historik v Muzeu varšavského ghetta.

Původně vyšlo v deníku Haaretz. Redakčně kráceno